Dnes večer jsem zase dlouho přemýšlela o rodině a přátelství. Vyrůstala jsem s pocitem, že rodiče mi nikdy neposkytli oporu, jakou jsem tolik potřebovala. Vždyť se říká, že rodina je na celý život, ale pro mě to tak nikdy neplatilo. Ti, kdo u mě stáli v těžkých chvílích, byli moji přátelé. Nebýt jich, nevím, kde bych dnes byla.
Naše přátelství sahá až do základní školy v Plzni. Ve třídě jsme měli menší partu kluci i holky, každý z nás trochu jiný, ale přesto jsme drželi při sobě. Vzpomínám, jak moc jsem tehdy toužila chodit na výtvarný kroužek. Rodiče o tom ale nechtěli ani slyšet, peníze na kreslící potřeby a kurz mi dávat odmítali. Zachránili mě však spolužáci. Lada mi darovala staré pastelky a papíry, Petr mě vzal do veřejné knihovny na výtvarné dílny zdarma a Adam dokonce přesvědčil svoji starší sestru, designérku, aby mě učila kreslit bez nároku na honorář.
Když se blížila moje maturita na gymnáziu, rodiče opět nezapřeli svůj nezájem na přípravy nechtěli dát ani korunu. Byli to opět mí přátelé, kdo pro mě zařídili vše potřebné. Dominika a Lucie si našly brigádu v pekárně, abychom si mohli dovolit hezkou slavnost. Holky mi ušily šaty, a Michal se postaral o účes a líčení, protože jeho sestra pracovala v kadeřnickém salonu.
Později, na konci střední školy, jsem se rozhodla přestoupit z Ostravy na Karlovu univerzitu v Praze. Rodiče byli zásadně proti. Bylo to buď anebo: buď půjdu tam, kam chtějí oni, nebo ať si všechno platím sama. Opět jsem došla opory jen mezi přáteli. Přistěhovala jsem se ke Kamile a strávila první měsíce v podnájmu společně. Pomohli mi s výdaji, než jsem si začala při studiu přivydělávat na brigádách. Každou korunu jsem šetřila, abych zvládla platit školné, jídlo i bydlení.
Za celé ty roky mi přátelé pomáhali nesčetněkrát. Když jsem potřebovala půjčku na zálohu k hypotéce na malý byt v Brně, byli první, kdo přispěchal s pomocí. Společně jsme malovali, vyměnili podlahu i postavili knihovnu. Když mě skolila chřipka, nosili mi polévku a léky. Rodiče ani bratr mě v ničem nepodpořili vždycky jsem od nich slyšela jen spoustu prázdných slov o rodinné sounáležitosti, ale skutek utek. Čtyři roky jsme v podstatě nepromluvili.
Je zvláštní, jak život rozdá karty. Přestože mě tolik zklamali ti, od kterých bych očekávala nejvíc, našla jsem skutečnou rodinu jinde. Moji rodinu nyní tvoří šest výjimečných lidí čtyři ze střední školy a dva z univerzity. A za každý den, co je v mém životě mám, jsem upřímně vděčná. Opravdové pouto totiž někdy nevytváří krev, ale srdce otevřené pomoci a sdílené radosti i bolesti.
