Můj vztah s rodiči se začal hroutit, jakmile jsem začala dělat rozhodnutí podle vlastních představ, místo abych slepě následovala jejich radu. Od malička dohlíželi na každý detail mého života doslova s lupou jen abych neudělala něco neužitečného. Ve škole jsem musela zářit, aktivity se povolovaly pouze ty, kde se dalo něco naučit, a sestavování přátel bylo, raději, nevhodné. Dětská přátelství byla spíš tolerovaná jako nutné zlo, a když jsem něco dokázala, místo oslav mi spíš řekli no jasně, to jsme čekali.
Jejich představa o modelovém dítěti mi dělala ze života takovou trochu sterilní laboratoř: moje sny a zájmy byly vždycky tahle vedlejší poznámka. Směla jsem číst pouze encyklopedie a o krásné pohádkové knížky jsem mohla leda snít. Hravé hračky? Jen ty s nálepkou rozvíjí logické myšlení. Dokonce výběr univerzity byl rozhodnut dřív, než jsem si vůbec vybavila, co bych chtěla studovat naštěstí jsem byla celkem šikovná, jenže tlak být dokonalá rostl víc než inflace v Česku.
A přesto, v tomhle přísně regulovaném světe, jsem objevila lásku jmenoval se Marek. Tušila jsem, že rodiče bude z ní bolet hlava, takže jsme se schovávali jako ježci v norách a randili skoro jak z románu. Nakonec jsme v tichosti, bez velkého rozruchu, pár kilometrů od Prahy, řekli ano a doufali, že to rodiče stráví. Mýlili jsme se, samozřejmě. Rozčilení bylo jako když začne být v televizi nuda hlasité a vyčítavé. Rodiče mi s úlevou připomněli, že jsem selhala jako jejich vzorné dítě.
Když jsem otěhotněla, rodinné drama pokračovalo. Rodiče Marka byli skvělí podpořili nás, přišli i s rohlíky na návštěvu a stali se skutečně rodinou. Moji rodiče zůstali chladní jak lednička, gratulace se nekonala, a místo toho mi vyčítali, že jsem si zkazila budoucnost. Nepřišli ani když se narodil náš syn, prostě další promarněná šance.
Jejich slova mě zranila a i když jsem se snažila kontaktovat mámu, ignorovala moje pokusy jak spam v mailu. Bylo mi jasné, že kontrola pro ně byla vždy důležitější než nějaká rodinná pohoda a spojení mezi námi se rozpadlo jen proto, že jsem si dovolila být šťastná na svůj způsob.
Časem jsem se smířila s tím, že se vztah nejspíš nikdy nezhojí, že dokonalost podle jejich tabulek je pro mě stejně reálná jako jednorožec v Brně. Už jsem přestala čekat na zmírnění, pochopila, že jejich tvrdohlavost prostě nejde skloubit s mojí touhou po seberealizaci. Přesto, bolest z odloučení trvá, ale našla jsem útěchu v lásce Marka a jeho rodiny přijali mě i s mými nedokonalostmi. Cesta za štěstím byla vydlážděná štrapácemi, ale pochopila jsem, že moje spokojenost opravdu nemá cenu v korunách, ale ve schopnosti být sama sebou. Pokračuju, jak nejlépe umím, a nechávám za sebou dusivé očekávání z minulosti a s trochou ironie doufám, že někdy si rodiče přečtou pohádkovou knížku.
