Je mi šedesát let a žiji sám. Nemám děti ani manželku. Přestože jsem byl kdysi ženatý. Ve svých pětadvaceti jsem se oženil z opravdové lásky.
Manželství bohužel skončilo kvůli nevěře mé ženy. Přivedla si milence přímo do našeho bytu. To jsem nemohl snést, sbalil jsem si věci a odešel ke svým rodičům. Dva měsíce po rozvodu jsem zjistil, že čekám dítě.
Upřímně jsem bývalé manželce nechtěl nic oznámit. Nebyl jsem s ní v kontaktu a rozhodl jsem se, že dítě vychovám sám. Když se mi narodil syn, lékaři mi oznámili nepříjemnou zprávu. Váš syn je slabý, a nejen to. Má nevyléčitelnou nemoc. Pokud bude mít štěstí, dožije se jedenácti či dvanácti let.
Nevěděl jsem, co dělat, ani kam se obrátit. Každý den jsem syna vychovával, staral se o něj, ale v hlavě se mi stále honila myšlenka, že můj milovaný brzy odejde z tohoto světa.
Nakonec syn žil až do patnácti let. Stalo se, že mi syn zemřel jen týden po smrti mého otce. Ztratil jsem dva nejbližší lidi.
Otec mi odkázal svůj byt, který je nejen prostorný, ale také v centru Prahy. Po všechny ty roky jsem žil sám a neměl jsem mnoho vztahů. Toužil jsem mít ještě dítě, ale bál jsem se, že se stejný příběh zopakuje, proto jsem si už netroufl riskovat. Ve čtyřiceti pěti jsem si pořídil notebook, abych mohl komunikovat s příbuznými a číst novinky.
Příbuzní brzy zjistili, že žiju sám, a začali mě navštěvovat. Nosili dárky a různé suvenýry. Často se ptali, jestli mám nějaký závěť, a když zjistili, že ne, začali si stěžovat na své finanční potíže. Někteří se předháněli v lichocení ostatním, aby působili, že jim na mně záleží víc než ostatním. Ve skutečnosti vím, komu svůj byt odkazu. Mám kamarádku, jejíž dcera mě vždy ochotně a nezištně pomáhá.
Moje rodina jen touží po mém bytě. Nakonec jsem s nimi přestal komunikovat, ale to je nezastavilo.
Jednoho dne mi volal bratranec a drzým tónem se mě ptal, jestli ještě žiju a komu svůj byt dám. Tak mě to ranilo, že jsem všechny své příbuzné zablokoval, aby mi už nepsali ani nevolali.
