Ne, Honzo, a co ona udělá? Moje manželka je jako dřevěná panáka, všechno jí leží vedle ušního bubínku. Neboj se, kupce na její byt už mám.
Zůstala jsem stát v chodbě s nákupními pytlíky v obou rukou. Klíče se ještě povalučily ve zámku ani dveře za sebou zavřít nestihla. V pytlích ležela brambory, cibule, kuřecí stehýnka, bulgur ve výprodeji a tři jogurty pro Káju jen bílý, bez cukru. Už jsem si mentálně počítala, jestli stihnu rozmrznout maso, nebo ho zase hodím na pánev jako ledový kostek a skončím s vařeným místo smaženým.
Vojta stál zády ke vstupu, telefon si přitiskl k uchu a míchat něco v hrnku svůj instantní kafe s třemi lžícemi cukru. Nádobí po sobě nikdy nenamyl.
Nic nepozná, pokračoval a zakřičel z hrnku. Řeknu: papíry na převod, podepíšeš. Ona mi věří. Dřevěná. Žádný charakter, žádné emoce. Domácí pomoc je zdarma.
Zasmál se. Tenhle smích jsem poznala smál se s kamarády v garáži, zatímco já jsem myla nádobí po jejich posezení. Stejně se smál, když Kája v dětství spadl z kola a já jsem běžela s červeným flámem, a Vojta jen stojí a říká: Cože, jsi jako kachna, nech ho vstát sám.
Uši mi zaplňovaly šumy, jako před prudkým tlakem. Prsty sevřely úchyty pytlíků, celofán se řezal do dlaní až po bílé pruhy. Pomalu jsem položila nákup na podlahu, vytáhla telefon a zapnula diktafon.
Z kuchyně se ozývalo mrmlání Vojta už debatoval se Štěpánem o rybářských háčcích a zítřejší výpravě k jezeru. Vždy tak: nejdřív vyplivne jed, pak přepne na blbosti, jako by se nic nestalo. Jako by jsem opravdu dřevěná.
Přiložila jsem telefon k štěrbině pootevřené dveře a stála, dokud se Vojta nerozloučil se Štěpánem a nesliboval vyřešit obchod příští týden.
Pak Vojta odložil sluchátko, zakřičel a běžel pantoflemi k lednici. Vypnula jsem nahrávku, schovala telefon do kapsy, sebrala pytlíky a tiše prolézla kolem kuchyně do pokoje. Zavřela jsem dveře a opřela se o zárubí.
Pod prstem mi hořela chladná jiskra chtěla jsem buď řvát, nebo výkřikovat jako pes. Dvacet čtyři let manželství. Kája, škola, univerzita, jeho půjčky, které jsem splácela ze svých dovolených. Jeho matka, kterou jsem vozila do nemocnice třikrát týdně až k její smrti. Jeho ponožky, karbanátky, věčné Lubo, kde je moje modrá košile?. A tady jsem, jako dřevěná. A kupce už mám.
Usedla jsem na postel a podívala se na ruce. Na nich byla zasypaná bulgurová prach. Podívala jsem se na svatební prsten tenký, otřený. Daroval ho, když jsme ještě bydleli v internátu a jedli špagety s kečupem. Chtěla jsem ho vyhodit oknem. Neudělala jsem to. Zhluboka jsem nadechla, jak mě učila máma: Lubo, když tě někdo urazí, nejdřív počítej do deseti, pak rozhodni, co dál.
Dočetla jsem do dvaceti. Pak vstala, umyla se ledovou vodou a vytáhla ze skříňky starou zápisníku. Našla jsem číslo Městského úřadu zapisovala jsem, kdy jsem vyřizovala matčin invalidní důchod.
Na lince hrála dlouho hudba. Ženský hlas vysvětlil, že zákaz zápisu lze nastavit přes portál, ale lépe přijít osobně. Řekla jsem, že přijdu. Hned.
Bylo kolem tří. Vojta řval v kuchyni asi smažil vajíčka. Vyšla jsem do chodby, oblekla kabát.
Kam jdeš? zeptal se, ani se neotočil. Pánev syčela.
Nakoupit chleba. K večeři nic.
Jo, a přines mi cigarety.
Vyšla jsem. V výtahu mě bouchalo. Ne strachem, ale uvědoměním, co dělám. Dvacet čtyři let jsem neudělala nic bez jeho souhlasu. Dokonce barvu tapet vybírali spolu, a on pak řekl: Béžová je nudná, měla by být zelená. Já jsem mlčela.
V úřadu byl prázdno. Dívka v okně dlouze prohlížela dokumenty.
Určitě chcete zakázat převod? Bez vašeho osobního přítomnosti nikdo, ani na plnou moc, nemůže prodat, darovat ani vyměnit byt.
Přesně tak.
Škrtla klávesy. Po patnácti minutách jsem vyšla ven s papírkem. Schovala ho do vnitřní kapsy kabátu, kde byl i telefon s nahrávkou.
Domů jsem se vrátila s bagetou a krabičkou jeho oblíbených cigaret. Vojta ležel na gauči, koukal na akční film. Šla jsem do kuchyně, zapnula konvici. Na pánvi byly připálené zbytky vajec. Umyla jsem je. Zvyk.
Kolem sedmé zazvonil zvonek. Vojta poskočil, vyhrnul tričko.
To je ke mně. Lubo, dej do vařiče konvici, přijde dobrý člověk.
Mluvila jsem hlavou.
Do chodby vstoupil muž kolem padesáti let, v drahém kabátě, s aktovkou. Vojta se rozproudil, usmál se.
Seznamte se. Oleg Bořek, realitní makléř. Ohledně bytu máme řešit.
Vyšla jsem z kuchyně, otírala si ruce ručníkem. Podívala jsem se na Vojtu na jeho samolibý výraz.
Vojto, pamatuješ, že jsi dnes odpoledne mluvil se Štěpánem?
Zamrzl. Úsměv mu pomalu slézal jako špatně nalepené tapety.
Co? No byl to jen detail, co?
Říkal jsi, že jsem dřevěná manželka. A že máš kupce na můj byt. A že se nic nedozvím.
Zazněl dlouhý úsek. Realitní makléř se převalil z jedné nohy na druhou. Vojta nejprve zbledl, pak se mu tvář rozpadla do nerovných skvrn.
Co to blbneš, Lubo? začal, ale já zvedla ruku.
Ne. Všechno jsem slyšela. Tady.
Vytáhla jsem telefon a pustila nahrávku. Jeho hlas zaplnil místnost: Manželka je dřevěná kupce na její byt už mám ona mi věří domácí pomoc zdarma»
Makléř ustoupil k dveřím.
Vojto, neřekl jste, že jsou komplikace?
Vojta se na mě díval jako na cizince.
Nahrávala jsi? Špehovala mě? syčel.
Stála jsem v chodbě s potravinami, které jsem koupila ze svého výdělku, abyste vy, Kája a jeho přítelkyně měli večeři. A vy jste mezitím prodával můj dům. Můj, Vojto. Ne náš. Mamino.
Šel ke mně, ale já pokračovala klidně:
A ještě. Dnes jsem byla na Městském úřadě. Přidala jsem zákaz jakýchkoli úkonů s bytem bez mé osobní přítomnosti. Takže tvůj kupce ukážu na makléře může hledat jinou nabídku. Tento už nejde prodat.
Makléř ustoupil.
Asi půjdu. Vojto, zavoláme se. Promiňte.
Vyklouzl za dveře.
Zůstali jsme jen my dva. Vojta stál uprostřed místnosti a chňapnul vzduch jako ryba na břehu.
Co jsi to udělala? Rozbil jsi všechno! Měli jsme plány!
Měl jsi plány. Já měla víru. A ty jsi ji dnes spálil. Řekl jsi, že jsem dřevěná. No tak, dřevo hoří, Vojto, a já jsem se vypálila.
Sedl si na gauč, sevřel hlavu rukama.
Lubo, promiň. Všechno mi vypadlo z rukou. Nechtěl jsem. Štěpán mě nasměroval
Štěpán, usmála jsem se. Samozřejmě. Vždy je to někdo jiný, kdo je viníkem. Ne ty, co čtyřiadvacet let žil na můj účet, pil můj čaj, spal v mých povlečeních a považoval mě za nábytek.
Sundala jsem prsten. Položila ho na konferenční stolek.
Zítra podám rozvod. Byt zůstane u mě je to mamino dědictví, nemáš právo. Věci sbereš do týdne. Káju to řeknu sám, už je dospělý.
Lubo
Ne. Nemáš tušení, jak mi je teď lehce. Poprvé po letech už nemusím přemýšlet, co uvařit k večeři. Mám dům. Mám sebe.
Šla jsem do ložnice, zavřela dveře. Telefon cvíkl zpráva od kamarádky: Jaký byl den?
Odpověděla jsem: Skvělý. Přestala jsem být dřevěná.
Ráno jsem se probudila v sedm. Místo aby jsem spěšně šla vařit čaj pro Vojtu, protáhla jsem se, oblékla županu a šla si udělat kafe. Pro sebe. Mletou, s skořicí. Vojta pil jen instant. Já vždycky milovala pravou kávu.
Vyšel z pokoje s rozcuchaným obličejem, podíval se na konvičku v mé ruce.
A co já?
A ty, Vojto, si najdi novou domácí pomoc. Dřevěná se někdy probudí.
Vypila jsem sousto. Káva byla až na obláčku páry. Ruce stále třásly, a šálek se mi odrazil od zubů. Přesto to byl nejchutnější kávový zážitek v životě, protože jsem ji připravila jen pro sebe.
Zazvonil zvonek. Položila jsem šálek, šla otevřít. Na prahu stál Oleg Bořek, realitní makléř. Bez aktovky, ale ve stejném drahém kabátě, s rozpačitým výrazem.
Promiňte, že přijde tak brzy. Váš manžel včera zmínil, že byt je váš, a já to nevěděl Chtěl bych vám nabídnout své služby. Jako majitelce. Kdybyste chtěla něco měnit, prodávat nebo kupovat pomůžu. Upřímně. Bez komplikací.
Zůstala jsem stát a dívala se na něj. Z kuchyně vyklouzl Vojta s rozcuchaným obličejem.
Co tu děláš? zakřičel.
Pracuju, odpověděl klidně Oleg. Mám teď nového klienta.
Podal mi vizitku. Vzala jsem ji, převrhla v rukou, podívala se na Vojtu, na jeho bezradnou zuřivost, na makléře s profesionálním úsměvem.
Víte, pane Bořku, přemýšlím. Ale ne dnes. Dnes mám plán koupím kočku. A možná i novou pánvičku.
Makléř přikývl, rozloučil se a odešel. Vojta něco brumlil a zmizel v pokoji. Já zavřela dveře, opřela se o ně zády a zasmála se. Tichá, téměř neslyšitelná. Poprvé po letech jsem se ráno smála ve své vlastní vstupní hale.
Došlapala jsem poslední doušek kávy s úsměvem a přemýšlela, že kočku pojmenuji Martou. Na počest té, co u nás žila v dětství, dokud ji táta nepřenesl k sousedům chlupy po celé bytě. Teď bude moje Marta. A nikdo neřekne, že chlupy jsou problém.
