Moje tchyně má narozeniny 1. ledna. Tak jsme za ní s rodinou vyrazili a najednou se mě zeptala:
Ivano, nejsi náhodou těhotná?
Mám s tchyní, paní Alenou, opravdu dobrý vztah. S manželem jsme spolu už sedmnáct let, máme dva syny. Na konci minulého roku jsem zjistila, že čekám potřetí. Chtěla jsem jí to říct právě na její narozeniny, na Nový rok, ale byla jsem dost nervózní.
Bydleli jsme totiž sami v malém panelákovém bytě 2+1 v Ostravě a už tak jsme měli co dělat, abychom se vešli ve čtyřech. Navíc mi už bylo tehdy osmatřicet, což u nás není zrovna běžný věk na další dítě. Přiznám se, že jsem měla strach, že mě Alena bude kritizovat.
Ale na její narozeniny jsem musela sebrat odvahu.
Přišli jsme k ní, a sotva jsme si sundali boty, už mě volala do kuchyně, abych jí pomohla s bramborovým salátem. A najednou bylo jasné, že Alena tuší své. Vůbec jsem nemusela nic vysvětlovat.
Bylo mi to tak nějak trapné, ale ještě víc mě překvapila její reakce. Moje tchyně začala skákat radostí a přiznala se, že si dlouho přála vnučku.
A tak, když přišla na svět v létě naše dcera, byla babička Alena neuvěřitelnou oporou. Pečovala o malou, pomáhala ve všem, co bylo třeba, a její pomoc pro mě byla obrovská. Vážím si jí jako vlastní mámy.
Zima se přehoupla a opět byla tchyně slavila narozeniny. Tentokrát už jsme všichni přišli i s malou princeznou. Alena teď často pekla buchty a koláče, a tak jsme jí koupili nový pořádný sporák.
Oslava skončila, my jsme se s rodinou chystali domů, když mě tchyně zastavila. Řekla, že by nám s něčím ráda poděkovala.
Alena nám s dojetím oznámila, že je šťastná za vnučku a za to, co pro ně prožíváme, a že se rozhodla. Chce, abychom si s dětmi vzali její větší dvoupokojový byt, zatímco ona se nastěhuje k nám do malého. Byl jsem úplně v šoku. Znovu jsem si uvědomil, jak úžasného a moudrého člověka v ní máme. Těchto vztahů si v životě člověk musí vážit.
Teď žijeme v klidu a pohodě, rodina drží spolu. Tchyni Alenu doopravdy obdivuji a přál bych si mít za pár let alespoň kousek její životní moudrosti.




