Moje tajemství

Moje tajemství

Ležet na tvrdém, promrzlém sněhu, co včera rozměkl a dneska zase začal mrznout, se mi najednou nezdálo tak zlé. Uvnitř mě to však hořelo, krev mi bušila v hlavě, na hrudi mě tísnilo, obličej mi planul a pusu jsem měl úplně suchou.

Nabral jsem hrst sněhu, pomalu, jako by mi ochrnula pusa, jsem otevřel ústa a nacpal si do nich kouli bílé vlhkosti. Jazykem jsem cítil úlevu, ale rušila ji kovová pachuť. Z rozdrásaných dásní mi tekla krev a musel jsem ji polykat, sílu na vyplivnutí jsem už neměl.

Sníh tlumil bolest a já za to děkoval nebesům. Skvělá, zadarmo anestézie! Jen úplně všechno neutlumil, bolest jen trochu odsunul kamsi za obzor, kde právě zapadalo červené slunce. Už i na ten západ se špatně koukalo, oči mě pálily.

Zavřel jsem je a viděl před sebou obrovský disk slunce v jakési šedé, nejasné šmouze.

Chtělo by se někam odplazit, schovat se: za viklan, do strouhy, na mez schoulit se, chvět se tam, tiše kňučet jako zbitý pes, ale síla chyběla. Nohy mi ležely bezvládně, občas jimi projela křeč

Snažil jsem se překulit na bok, opřel jsem se o pravou ruku, ale ta ochabla, v rameni mě píchlo ostré bodnutí.

Nevadí Tak jinak! šeptal jsem zaskočeně, skřípěje zuby. Můj vlastní chrapot mě vyděsil.

Na levé straně jako by bylo všechno v pořádku konečně se mi podařilo dostat do sedu, ale ruka sklouzla hluboko do sněhu, takže jsem se znovu dotkl sněhové studené krusty.

Umřít. Tady a teď prostě umřít. Tím by všechno skončilo. Co se mnou bude dál už je asi jedno. Vzal jsem si na bedra víc, než jsem mohl unést. Jsem si vinen. A už není cesty zpět.

Ráno prý budou hledat moje tělo. Slíbili to. I když možná mě dřív najdou vlci? Ti také musí jíst. Pak se aspoň zasměju svým nepřátelům najdou jen kosti

Rychle se stmívalo. Přepadla mě silná únava, tělo upadalo do tmy, v které jsem se vznášel jako chycená štika, a bylo to až zvláštně příjemné. Pak mě chuť přežít zase vrátila bolestí. Zableskla se přede mnou červenými ohníčky, rozlila se žilami a svírala svaly křečí. To ve mně vzbuzovalo zlost zoufalou, prázdnou, nekonečně vzteklou. Asi jako když vyběhneš na nepřítele s holýma rukama a řevem on se možná lekne tvé nerozvážnosti. Přál jsem si pomstu. Ale nemohl jsem uhodit ženu. Prostě nemohl. Takže pomsta byla nemožná

Vztek aspoň ještě zaměstnával mozek, kousal se v ozubených kolech, zastavoval se a zase rozjížděl, ale běžel dál.

A pak byl ještě strach. Takový ten živočišný, základní strach ze smrti. Ten mi nedovolil odejít.

Z nedalekého remízku se ozval vlčí vytí. Otráveně jsem se ušklíbl: Ne, kamarádi! Jen tak se vám nevzdám! Všichni jste vlci oběma druhům jehličí, nemíním vám naservírovat své kosti.

Musím se pohnout. Kam? To je jedno. Jak taky jedno. Klidně po břiše, hlavně pryč odsud, z tohoto bodu úplné malosti.

Maminka Je jí líto. Čeká mě, má o mě strach, jak jí teď asi je? Nevím, kde jsem, nic jsem jí neřekl A přece jí to někdo poví. Bude plakat. A já za její slzy můžu. Táta mě prokleje. Zasloužím si to

Z toho se mi zvedl žaludek, slzy zamrzly na lících, než mohly spadnout na roztrhanou bundu

Začal jsem lézt. Neobratně podkládal zdravou ruku pod tělo, nohama chaoticky míchal sněhem a nechával za sebou krvavé šmouhy, ale nějak jsem se hýbal dál, dál od hladových vlčích zvuků.

A pak jsem ztratil vědomí. Bylo to až nečekaně příjemné a lehké. Nic jsem necítil a na nic nemyslel. Dokonalý restart. A kdyby tohle byl peklo, tak mi to nevadí. Konečně mám klid. Jen si mě vezměte, démoni, zhřešil jsem, to tělo už k ničemu není

V pekle jsem ale cizím. Do tváře mě uderil oslnivý žlutý světlo a do pusy mi nacákala prudce studená voda.

No co? Proč nekašleš? Kašli, ať ti to z krku vyletí! pleskal mi někdo do tváře. Hrubě, takže bolest v dásních se zase rozjela.

Uuuh, zanadával jsem, otočil se a začal chrastivě plivat do sněhu rudé sliny.

Žiješ, co? No tak pojď, dotáhnu tě k sobě. Dům mám hned tady. Lezni na kožich, já tě vezmu No, tak Někdo silný mě zvedl a položil na teplý, vonící ovčí polokožich. No teda, to jsi dopadl! Slyšel jsem rámus, světla z auta. Oni sem jezdí často. Pole mají za hřbitov. Blázni No nič, opravíme tě, pak se uvidí

Něco jsem zamumlal o vlcích a o tom, že nepřátelé se vrátí, pak se mi udělalo krásně teplo a byl jsem zas v bezvědomí

Ty jsi ale zlato, ty jsi něžný! smála se Drahomíra, když jsem líbal její kulatá ramena. Jsi telátko, viď? Chytila mě za tváře a pevně přitiskla své rty k mým. Pak mě náhle odstrčila, skočila na nohy a chvatně si oblékla župan. Padej. Už je čas.

Drahuško, protáhl jsem se na křupavě vyžehleném prostěradle. Chci spát Je brzy, podívej na hodiny! Proč mě vždycky vyháníš

Teď jsem u Drahomíry přespával často. Nakrmila mě večeří, poslala mě se umýt, zatímco mi stlala čistou postel. Vypnula světlo a čekala na mě. Noci utíkaly rychle. Po vojně, vyhladovělý po ženské, jsem se vždycky pod sprchou ocitl rovnou v ráji. Drahomíra byla krásná, jemná, lepší než všechny ty holky, co na mě kukaly

Sledoval jsem, jak Drahomíra natáhne punčochy na svoje bílá, hebká stehna, jak se za paravánem rychle obléká.

Ve starožitném zrcadle jsem ji viděl celou zářivou, žensky plnou, neodolatelnou.

Říkám jdi, zmiz! Zapni mi zip a běž. Maximiliane, jinak si zaděláš na trabl, sykla tiše.

Ještě moment jsme se líbali, ale pak mi Drahomíra hodila oblečení a zmizela.

Slyšel jsem, jak na kuchyni cinkla konvice, jak mlela kávu. Po bytě se rozlil ostrý aroma. Její manžel, pan Adam Karel, má rád silné kafe s pepřem, tvrdí, že je to božské. Drahomíra sedí ráno naproti němu, na stoličce, usmívá se a kývá. Jako kvočna zatahuje nohy pod sebe, nesmí zapomenout, že vlastně i fyzická přítomnost je zkouška nesmí se náhodou přeřeknout a říct místo Adam moje jméno

Ještě jsem chvíli postál, pak přešel do koupelny, suše si natáhl košili, kalhoty a opřel se ve dveřích kuchyně. Drahomíra stála zády, její lehký župánek zářil proti slunci, takže látka se stala průhlednou a její postava se jevila jako dokonalý hudební nástroj.

Drahomíra byla o patnáct let starší než já, ale právě proto jsem se cítil vyvolený, že právě mně taková žena věnovala pozornost, dala přednost přede všemi těmi mladíky.

Drahomíra Byla zkušená, trpělivá vůči mým neobratným dvořením, smála se melodicky a líbala tak, až se mi zamotala hlava. Nechala mě u sebe přespat v jejím prostorném, elegantním bytě s vysokými stropy, křišťálovými lustry, vycíděnými parketami a porcelánem po babičce. Krmila mě, hladového jak student, sledovala, jak s chutí jím bramboráky přímo z pánve, jak jím karbanátky ve velkých soustech a nezkušeně si hrknu panákem. Milovala pít se mnou na bruderschaft, potom se smála s hlavou zakloněnou, nastavujíc krk mým nešikovným polibkům.

Ona nechtěla, abychom byli oficiálně spolu, ale já si prosadil svou.

Všiml jsem si jí jednou v metru, protlačil jsem se davem k té ženě, co mě okouzlila. Bylo mi příjemně vesele, ale ona mě odmítala, byla plachá, uhýbala pohledem.

Nakonec jsem ji doprovodil až ke vchodu. Tam mě odbyla. Udělal jsem machra, že odcházím, ale schoval jsem se za roh a pozoroval, ve kterém okně se rozsvítí.

První patro. Na její okna jsem měl výhled. Objevil jsem její siluetu za závěsem svlékala se. Zíral jsem jako začarovaný, dokud mě nevyhnal domovník s koštětem.

Chodil jsem pod její okna každý večer. Pro mě to bylo posedlost. Mámě jsem říkal, že jdu ven, ale dřepěl jsem v tmě před Drahomířiným domem.

Viděl jsem i jejího muže. Kuchyňská okna byla naproti. Pan Adam chodil doma v nátělníku a pytlovitých teplácích, byl hubený, shrbený, nervózně popotahoval hlavou. Proč si ho vzala? Láska? To snad ne

Adam pomalu večeřel s novinou v ruce, pak mu Drahomíra udělala čaj s bábovkou. Já jen stál a pozoroval. Jednou se Adam prudce ohlédl, jako by tušil můj pohled, vyskočil, zatáhl závěsy. Siluety se spojily, měl jsem vztek. Jak může moje Drahomíra líbat takového?

Dlouho jsme hráli tenhle boj očima, až mě to boredilo, vlezl jsem k ní oknem do ložnice. Její muž byl pryč, viděl jsem ho odjet s kufrem, tak jsem se nebál. Byl jsem rozhodnutý.

Když mě Drahomíra viděla za stolem, byla v šoku, chtěla křičet, ale já jí zacpal ústa rukou. Pak přišel polibek.

Jak krásně voněla! Její vlasy, rty, letní šaty všechno mělo svou vůni.

Moje máma nikdy nevoněla po ničem, snad jen po prací vodě nebo cigaretách. Kouřila je silně, měla žluté zuby. Máma se nikdy neusmála naplno. Zato Drahomíra měla zuby sněhobílé, pravidelné. Máma se nikdy moc hezky neoblékala. Dlouho jsem si toho nevšímal, až teď jsem to začal srovnávat a bylo mi trapně. Chtěl jsem jí něco koupit, ale bylo mi líto peněz. Ty jsem bláznivě utrácel za dárky pro Drahomíru. Její manžel jí květiny nikdy nenosil, vůbec byl v mých očích nula, trochu chudák. Pravda, s Drahomírou měli byt zařízený luxusně, dřevo, obrazy, porcelán jak pro krále. Ale vše prý Drahomíra dostala po rodině. Takže manžel se jen svezl na jejím majetku. Šikovný

Já chtěl samu Drahomíru i bez peněz, jídla, luxusu. Sice byly večeře a čistá postel fajn, ale věděl jsem, že by se mi líbilo i na seno, hlavně když je se mnou.

Tak Drahomíra voněla něčím jemně cizím, možná francouzským parfémem, možná italským. Nerozuměl jsem vůním, jen jsem je nasával na jejích vlasech, krku

Pořád jsem svou ženu obdivoval. Ano, tak jsem jí v duchu říkal: Moje žena. Dobyvatel, vnikl jsem do jejího úkrytu a ona kapitulovala.

Všechno dělala s grácií jedla, převlékala se, kouřila. Byla krásná, pohybovala se plynule jako zvuk kytary, kterou jsem viděl v jejích bocích. Bohyně! Byla moje bohyně.

Naši první noc si budu pamatovat navždy. Byla tehdy křehce něžná a skutečná. Nerozpačitá, neironická, nehrála si na nedostupnou. Tála mi v náručí a mě pálilo celé tělo v síle nové vášně. Ráno jsem věděl, že mě miluje. S mužem pouze žije z povinnosti, se mnou dýchá, žije, raduje se. Se mnou jí koluje horká, sladká, zbrklá krev.

Ale někdy jsem musel brzy ráno utéct.

Vstávej, zlatíčku! Musíš jít, šeptala po naší třetí noci a hladila mě po tváři, po mém mladém těle, které tolik obdivovala. Nechod teď, bude týden doma, pak zase odjede.

A co kdybych si s ním promluvil? Po chlapsku. Chci, abys patřila jen mně, Drahomíro! Chci být tvým mužem!

Zasmála se, zaklonila hlavu, vlasy jí sklouzly po rameni jako proud medu. Vrhl jsem se na ni a začal ji líbat.

Moje! Slyšíš? Ty jsi jenom moje! šeptal jsem. Myslíš, že bych s tvým Adamem neobstál? Stačí ho vyliskat holí!

Měj rozum, miláčku. Já chci, aby všechno zůstalo, jak je my dva, naše tajemství. Některé věci není dobré pitvat. Jdi, teď musím uklidit.

Naštvalo mě to. Nechce být mojí ženou! Jak může?

Ale když za mnou zavírala dveře, přitáhla si mě a políbila na rty. Poražen. I když jen na noc stále je moje. Bude na mě myslet při usínání, při vaření snídaně pro manžela, bude mě s ním srovnávat a já vyhraju. Je moje a on, ten Adam Karel, zůstane navěky podvedený

Po mém odchodu začala Drahomíra horečně uklízet. Muž zavolal v noci, že přijede dřív. Starý, lstivý lišák! Chtěl ji nachytat v trapné situaci. Celá rozčilená otevřela okno, aby doma necítil cizí vůni. Ale stejně něco pochopil. Takhle žena to pozná podle jediné škvíry v zácloně.

Smrdí to tu, Drahomíro! hodil kufr na podlahu.

Čím jako? pokrčila rameny, přitáhla župan k tělu.

Nějakou ohavností. Snad jsi tady něco neprovedla? podezíravě ji propaloval očima, když zouval boty. Drahomíra sotva dýchala, ale usmívala se.

Ale ne, pekla jsem kuře, bylo zkažené. Jdi se umýt, prostřu stůl. Kafe mám, karbanátky taky. Zahrát? Miluji tě Stýskalo se mi, koketovala přehnaně vesele.

Adam ji popadl za vlasy, dlouze se jí díval do očí, pak ji pustil s úsměvem.

Přivezl jsem ti dárek. Zkus si ho! zabalil z kapsy do kapesníku náušnice s krvavě rudými kameny, těžké, s anglickým zapínáním, trochu zašlé. Tak si je nasaď! Hned! přikázal netrpělivě.

Drahomíra se podívala na náušnice, nejistě na muže.

Co to na nich je, Adame?

Hloupost, už si je navlíkni a pojď snídat! Drahomíro, dělej!

Poslušně sundala staré, které měla ještě po mamince, nasadila ty nové a otočila se k muži. Kývl spokojeně. Rád ji oblékal, jako loutku. Drahé šaty, střevíce, kabelky, šperky. Občas ji nutil spát ve zlatých řetězech i náramcích. Drahomíře řetězy dělaly šrámy, ale jemu to připadalo zábavné.

Zůstanu pět dní, pak odjedu, dlouho nebudu, tlumočil, když dojedl, vytíral talíř chlebem. Mám dobrý kšefty. Kde je kuře, cos pekla? zasyčel.

Jaké? Rozklepala se jí ruka, káva se rozlila na ubrus. Adam nesnášel špinavé ubrusy, budily v něm odpor. Máma byla alkoholička, jedli, co zbylo, žili v rozpadlém domě. On kradl jídlo, toužil žít jinak čistě, krásně, honosně, aby štěstím brečel. To si vzal i Drahomíru, protože byla nejlepší. Mohl by jít přes mrtvoly, aby měl to nejlepší. Ona měla snoubence, mladého fyzika, i datum svatby určené. Ale toho někdo v noci zabil v uličce. Náhoda Loupež

Drahomíra tehdy kvílela, chtěla se zabít, ale Adam byl po ruce. Uměl sladce mluvit, omotal si matku kolem prstu, pomáhal jim finančně, plížil se k Drahomíře potichu, a pak udeřil. Otce Drahomíry čekal kriminál za krádež, rodina byla v koncích, ale Adam pomohl a někoho jiného zavřeli místo něj. Tak ona skončila u svatební tabule po boku Adama Karla. Usmívala se, musela.

Teď se taky usmála, schovala flek na ubrusu pod ubrousek.

To kuře už vyhodila, víš jak co bych dělala s odpadky v bytě?! mávla rukou.

Muž se usmál. Správně takové tu doma nesmí být. Starý lišák už věděl své

Jakmile odjel, Drahomíra mě hned pozvala. Volala do práce dělal jsem na továrně, kde vyráběli zmrzlinu. Drahomíra zbožňovala vanilkový pohár v kornoutu. Vždycky jsem jí ho přinesl a krmil ji z ruky, líbal jí sladké rty.

Vymluvil jsem se na špatný stav a šel k ní po obědě. Bože, jak jsem se těšil. Nemohl jsem se její lásky ani nasytit. Byl to oheň a Drahomíra dnes byla požár, co se nedal zastavit. Zase byla moje

Už tři dny jsem nebyl doma, nevolal jsem rodičům. Prostě jsem zmizel, trochu se ztratil No a co! Jsem mladý, potřeboval jsem to.

Že máma leží v nemocnici, jsem zjistil až ráno, když jsem potkal tátu u fabriky. Stál tam, hubený, šedivý, sotva člověk spíš přízrak.

Tati, cos tu? povzdechl jsem si.

Máma skončila v nemocnici, zase žaludek. Měl bys ji navštívit, co ty na to? žmoulal čepici v ruce. Vždycky nosil stejnou starou kšiltovku.

Která nemocnice? zlobil jsem se, že mě ruší.

Řekl mi adresu. Slíbil jsem, že vejdu. Loučili jsme se. Táta kývl smutně, slzy v očích ale tehdy mi to bylo jedno. Máma ležela v nemocnici často proč z toho dělat tragédii?

Drahomíra mě neochotně pustila k mámě, dokonce mi zabalila trochu jídla. Moje láska, moje dobrá duše. Anděl.

Máma ležela v chodbě na tvrdém lůžku, protože v pokoji nebylo místo. Furt ji zvedal žaludek, ošetřovatelka nadávala, abych si ji odvedl.

Kam bych ji v tomhle stavu bral?! Musí se léčit! bránil jsem se. A buďte zticha! Na mámu si nedovolujte!

Máma mě chytala za ruku, prosila, abych se nezlobil, ale já nemohl. Co je to za nemocnici, kde se neumí postarat o nemocné?! Proč mám řešit cizí problémy, když mám vlastní život, máma leží v špitálu pořád.

Pomalu jedla polévku, co poslala Drahomíra, říkala, že je výborná. Seděl jsem vedle, naštvaný, někdo mě tlačil, popojížděli kolem s vozíky, já ještě víc sledoval hodiny. Ještě dva týdny a Adam se vrátí. Zase budu muset od Drahomíry odejít

Mami, zvládneš to sama? nevydržel jsem, vrazil jí igelitku s jídlem.

Pospícháš, synku? Jasně, všechno zvládnu Maximiliane, zítra už nechoď, neboj se, táta přijde, usmála se a pohladila mě po ruce.

Kývl jsem a šel pryč nevěděl jsem, že veškeré jídlo vyhodí, protože ho máma nesmí, že bude dál ležet na chodbě a nadávat jí uklízečka Tehdy jsem o tom prostě nechtěl vědět, já žil Drahomírou.

Vrátil jsem se do našeho hnízda Drahomíra seděla na zemi a plakala.

Co se děje? vyděsil jsem se.

Třásla se a ukazovala na nějaké šperky na koberci.

Adam mi dal tyhle náušnice. Chtěla jsem je vyčistit, ztmavly. Ale na nich je něco divného… Maximiliane, odnes to z domu! Nesmí tu být! Bojím se!

Zabalila je do kusu látky a podala mi je do ruky.

Běž! Vyhoď je ven! Prosím! Co teď bude?! štkala, rozmazávala si řasenku.

Ukaž, já je umyju. Tvůj Adam se stejně zeptá, kde jsou! Co na nich vlastně je?

Pochopil jsem. Manžel přitáhl do domu šperky, které určitě někomu nezákonně vzal. Asi to nebylo poprvé, ale teď to přehnal Černé fleky na nich mi připomněly krvavou stopu po něčí ráně.

Zvedl se mi žaludek, zhnuseně jsem polkl.

Drahomíro, možná by bylo lepší jít na policii?! Ale to je…” Věděl jsem, že nikdy manžela neudá.

Poslušně jsem vyšel a hodil balíček za roh tiskárny u jejího domu. Nevšiml jsem si muže schovaného v křoví, a měl jsem si ho všimnout Dlouho nás pozoroval

… Adam s dvěma kumpány vtrhli v noci. Ještě jsme spali, opilí, neslyšeli jsme dveře a kroky

Probral mě úder. Ve tmě mě mlátili, Drahomíra křičela, pak ztichla.

Snažil jsem se bránit, bolela mě hlava, v puse mi chutila krev, mlel jsem rukama naprázdno. Vypil jsem toho moc.

Pak se rozsvítilo. Adam seděl v křesle, Drahomíra stála vedle s očima zavřenýma.

Promiňte, že rušíme, řekl tiše. Ale potřebuji něco si vzít. Drahuško, drahá, polib muže!

Přitáhl si ji a políbil.

Adame On, ukázala na mě.

Nechci vědět, pokrčil rameny Adam a kývl na kumpány, aby mě mlátili dál. Snažil jsem se uhnout, ale byl jsem na dně.

Drahuško, milá, posbírej mi svoje poklady. Opravdu je potřebuju.

Adam vstal, přistoupil. Oči jsem měl nateklé, sotva jsem viděl. Dech mi vyrazil, asi mám zlomená žebra.

A ty, slimáku, pojď po kolenou! řekl mi.

Adame, lomcovala komodem Drahomíra. Nech ho. Vždyť jsi dovolil. Souhlasil jsi Do toho já nezasahuju. Tady to máš, podala mu tašku plnou šperků.

Adam nahlédl a kývl.

A teď si nasaď ty náušnice, co jsem ti naposled dal, přikázal.

Nejdou se k županu, Adame! Později snažila se ho konejšit.

Říkám hned! vystřelil na mě, kulka vrazila do parket, málem mi utrhla prst.

Drahomíra hrála, že nemůže šperky najít, prolézala zásuvky a prádelník.

Ona to vymyslí! Zachrání nás! Můj milovaný, moje něžná Drahomíra.

Adam nejsou tady! Byly tady, teď už ne, prázdno! zalomila rukama, rychle na mě hodila pohled. To ty! Ukradl jsi je! Jak jsi mohl?! Vařila jsem polévku pro tvoji matku-nuzandu a ty mě okradl?! Adame, vyhoď toho člověka! Ani hodinky už tu nejsou moje zlaté po babičce. Maximiliane, pokývala hlavou. Shnilý jsi, a já si myslela, že jsi jiný Adame

Ty hodinky dala doktorovi při potratu. Mohli jsme mít spolu dítě, ale ona nechtěla. Adam dítě chtěl, ale nemohl ho mít. Kdyby věděl, nenechal by ji potratit Tak zaplatila za tajemství. Ale teď to hodila na mě

Adam poručil, aby mě postavili. Zbytek si pamatuju matně v hlavě mám už jen obraz Drahomíry za Adamem, který mě rozdrtil na kusy.

Nemám rád, když mě okrádají, Maxime, řekl mi pak venku na sněhu. Všechno můžu odpustit lásku, odvahu, i ženu. Myslíš, že jí nepodvádím? Mám Drahomíru v každé vesnici jinou. Ale krádež nesnesu. Co je moje, to je moje!

Lehl jsem si do sněhu s hořícím srdcem, slyšel, jak odjíždí auto, jak vítr šlehá sněhem. Už jen tep ve spáncích. A jediná myšlenka moje nejdražší žena mě zradila Srdce zchladlo. Uzdravilo se.

Co bylo dál, už víte

V domku toho myslivce jsem ležel několik dní. Přivedl lékaře, dali mě jakž takž dohromady. Díky za to, že mi nesezlámali nohy! Šili mě dokupy, žertovali

Neboj, uzdravíš se, vzpamatuješ! vybízel mě myslivec.

Za tři týdny jsem stál na dvoře. Zářilo tolik světla, že jsem nemohl dýchat. Pole bylo zalité sluncem jak rozteklé máslo, sníh odrážel paprsky, až bolely oči. Myslivec mi nasadil tmavé brýle.

A teď jdi, a příště neber, co ti nepatří, kluku! Nemusíš mít pokaždé štěstí

Když jsem se sbíral s botami, slyšel jsem, jak ti dva počítají, kolik jim Adam zaplatil za mé vyléčení. Ztuhl jsem, botu mi vypadla z ruky.

Co jste říkali? špitl jsem.

Nic, Adam Karel je v jádru dobrý chlap. Ale lakomý. A jeho žena To je zmije. Překupuje jeho zlato, myslí, že ho opustí. A když jí přijde na stopu, předhodí chlápka jako jsi ty. Nebyl jsi první, ani poslední. Málo kdy přežijou No, bohatí mají svoje zvláštnosti. Dej si pozor, Maxime! Už ber jen to, co uzvedneš. Měj se!

Dorazil jsem do města až k večeru. Rozběhl jsem se rovnou do špitálu. Snad mámu ještě stihnu?

Takového u nás neevidujeme. Promiňte, zabouchla mi přepážku recepční. Asi jsem vypadal hrozně.

Podívejte se pořádně, prosím! bušil jsem, pak to vzdal a šel domů.

Západ byl rudě rudý, jako tam u pole. Dostal jsem strach.

V našem okně svítilo. Vydechl jsem a rozběhl se, kulhavý, ke vchodu. Dlouho jsem zvonil, až otevřela malá, hubená mamka. Koukal jsem na ni byla vystrašená. Vletěl jsem jí do náruče, spatřil i tátu, rozplakal se

Měli jsme o tebe strach, synku, sypala na mou talíř smažené brambory. Ale pak volal Adam Karel, prý ses dostal do malérů, ale budeš brzy doma, doporučil, ať se ve městě raději neukážeš, nebo skončíš v kriminálu

Adam Karel? spadla mi vidlička.

Ano, je z ministerstva zdravotnictví. Navštívil mě v nemocnici, díky němu jsem měla vlastní pokoj. Maximiliane, díky že jsi ho požádal, aby nám pomohl! rozplakala se máma. Bez něj bych to nezvládla

Povídala dál, tulila mě, hladila po oholené hlavě. Táta mě pozoroval, až jsem uhnul očima.

Po letech jsem s mou ženou Markétou běhal po trhu a vybírali jsme stromeček na Vánoce. Markéta má ráda živé stromečky, jejich smůlovou vůni, jehličí po podlaze, kmen ve třpytivých kapkách po tření.

Trhů bylo tehdy plno, už jsme jich prošli dost, ten pravý jsme nenašli.

Zkusíme ještě támhle? navrhla Markéta a kývla na temný koutek obtažený pytlovinou. Ve světle luceren byly vidět kostry stromů, větve v hromadě.

Souhlasil jsem. Šli jsme dovnitř, Markéta oťukávala větve, když tu z tmy zaburácel zastřený, kuřácký hlas:

Kupuj, pak osahávej. Dej ruce pryč!

Z temna vyšla žena ve vatovaném kabátě, v šátku, v holinkách, tvář bez špetky líčidel, plná hořké zloby a prázdnoty v očích.

Poznal jsem ji. Moje Drahomíra. Moje první vášnivá láska. Žena, co mi zanechala jizvy. Markéta se mě kdysi ptala, odkud ty jizvy mám, vždycky jsem vymýšlel pohádky. Lhal jsem jí, protože jsem ji miloval; ona je živá, skutečná, ona je upřímná a dobrá, můj pevný bod, moje Markéta. Z žebra mi byla dána, seslaná shůry. Nesmím jí ubližovat.

Drahomíra se na mě podívala, plivla. Poznala mě

Adam ji nutí stát tu na mrazu a prodávat stromky, zatímco on sedí v restauraci s šampaňským. Nebije ji, nenadává. Jen zase vyhrál. Ona přišla úplně o všechno. A žádný nový kluk ji už nespasil. Krása dávno zmizela, ulovit další kluky už nešlo

Pojďme, Markétko, vzal jsem ji jemně za ruku. Tady jsou špatné stromky. Vezmu tě do lesa, tam si nařežeme svůj.

Markéta se usmála. Věřila mi. Milovala mě doopravdy a já nemůžu pochopit, čím si to zasloužím.

A mám tedy za svůj šťastný život děkovat Adamu Karlovi? Že tenkrát nenechal své rváče mě zabít? Hubený, shrbený Adam mě porazil, udělal ze mě navěky svého dlužníka. Dobře mi takVečer jsme stoupali s Markétou lesní cestou. Sníh padal v tichých peřinách, vládl tu klid, jaký jsem roky neuměl v sobě najít. Markéta našla malý smrk, roztomile kostrbatý úplný outsider mezi dokonalými stromky z tržiště.

Tenhle je náš, řekla prostě a objala jeho kmen. Zasmál jsem se, srdce mi poskočilo. Opatrně jsem pilkou ukrojil stromek, Markéta přitom vyprávěla o dětství, o svých rodičích, o snech do budoucna. Panující ticho mezi stromy bylo přijímající, něžné, nic víc jsme nepotřebovali jen být tady, spolu, dýchat ledový vzduch, pozorovat, jak nad námi hvězdy znovu rozsvěcejí stříbrné ohně. Domů jsme došli zpocení, usměvaví, s botami plnými sněhu. V koupelně se s Markétou polévaly navzájem horkou vodou a já si uvědomil, jak krásné je vracet se celým sebou, beze stínu starých vin, beze strachu, že přijde zrada.

Stromek jsme postavili do kbelíku s vodou. Jehlíčky třpytily se, Markéta na ně věšela papírové ozdoby, které vyráběla jako dítě. Já ji sledoval, zapomínal na jizvy, minulost, na to, že se mi svět několikrát zřítil pod rukama i na Adama Karla, mizerného vítěze. Věděl jsem, že co je opravdové, zůstává. Markéta mi položila ruku na tvář. Mlčeli jsme spolu před zářícím stromečkem a v tom tichu jsem si konečně odpustil vlastní selhání. Všechna tíha, vztek i touha po pomstě postupně zmrzly někde mezi větvemi na tržišti a rozplynuly se v lesní tmě, kam patřily.

A tak jsem poprvé opravdu rozuměl tomu, že tajemství nemusejí být navždy břemenem, pokud je dokážeme sami pustit. Venku krájel mráz vzory do okenních tabulek, uvnitř voněla Markétina polévka a já věděl, že právě teď začíná nový život. Protože někdy stačí prostě vybrat ten správný stromek, s někým, kdo vás miluje doopravdy a konečně pochopíte, že vám to stačí ke štěstí.