Moje rodina

Moje rodina

Proboha, Eliško, ty jsi dnes opravdu nádherná! vydechla Marie, když vstoupila do pokoje své dcery.

Eliška stála před velkým zrcadlem a čekala, až její kamarádka a zároveň stylista Jana upraví závoj. Poslední pinetka zapadla mezi pramínky, Eliška se otočila na maminku.

Myslíš, že je to opravdu dobré?

Jsi překrásná, moje holčičko! Nejkrásnější nevěsta! Marie se při těch slovech usmála. Vždyť i jí samotné to před lety řekla její maminka. Asi každá česká matka pronesla tenhle výrok, když uviděla dceru ve svatebních šatech.

Výběr šatů trval celé týdny. Eliška vždycky byla na oblečení dost vybíravá. Móda ji nezajímala, názory ostatních už vůbec ne. Hlavně aby se sama sobě líbila. Měla vkus a postavu, jaká je k oblečení potřeba, a nikdo jí tedy nikdy nevyčetl, že by se oblékala špatně. Ani svatební šaty nevolila podle trendů nechtěla nic přeplácaného, odhaleného. Chtěla něco jiného. Něco svého. Prodejkyně v salónu z toho byly celé bez sebe. Jak uspokojit takovou nevěstu? Pomohla až majitelka salónu, Karolína.

Počkej chvilku, myslím, že tu mám něco, co hledáš.

Odešla a za minutu se vrátila s dalším obalem, ve kterém bylo ukryté šaty. Jakmile je Karolína rozbalila, Eliška zalapala po dechu. Ano, přesně tohle!

Jednoduchý střih, žádné krajky či výšivky. Jen krásná látka. Eliška se v nich v zrcadle otočila a bylo jí jasné, že jsou dokonalé. Seděly tak, jako by je šili přímo pro ni. Nebyla třeba žádná úprava.

Co na to říkáte? zeptala se Karolína.

Beru je! odpověděla Eliška bez váhání.

Karolína se usmála, v očích jí na malý okamžik zahlédla smutek. Elišce by to nemělo smysl vyprávět, že si ty šaty původně objednala sama pro sebe. Jenže svatba nebude. Nedá se vdávat bez důvěry a lásky. Když jedno chybí, druhé nenahradíš. Ach, Michale, proč jsi to udělal? Tolik jsem tě milovala, toužila po rodině a dětech, ale tys váhal, obcházel mezi dvěma ženami, a nakonec jsi vybral jinou Karolína zavrtěla hlavou a zatlačila tyhle myšlenky pryč. Žít se musí dál.

K těm šatům mám jeden kouzelný závoj. Přinesu ho.

Eliška mrkla na maminku.

Vidíš, slíbila jsem, že najdu přesně to, co chci.

Marie jen kývla. Tak šťastná snad nebyla od Eliščina dětství Tyhle dny si bude pamatovat jako ty nejšťastnější v životě. Opět si vybavila své vlastní svatební přípravy. Tenkrát v devadesátých letech nebylo samozřejmé sehnat šaty jen tak. V salonu byl výběr chatrný, nebo se zkrátka šily doma. Maminka tehdy měla známou v krejčovství a ta jí šaty ušila. Někdo sehnal látku, někdo zipy, což bylo ještě těžší. Šaty byly krásné. Ale štěstí dlouho nevydrželo. Rozvedli se s manželem, když byly Elišce sotva dva roky. Nová láska, nový zmatek Marie už nebyla potřeba, nebyla potřeba ani dítě, které porodila. Eliška vyrůstala bez otce. Ten jen svědomitě každý měsíc platil alimenty. Co taky jiného. Kdyby je neplatil, lidé by si mohli začít šuškat, jestli je pořádný člověk. Takhle bylo všechno jak se sluší. Jen další změna, jiná rodina. Stává se to. Ale styk s dcerou Grigor odmítal.

Nepotřebuju další problémy.

Marie ho nenutila. Než otec, co nemiluje, je lepší žádný. Snažila se Elišce najít náhradu. Ale s nevlastním tátou jí to nevyšlo. Ten muž, s nímž Marie žila necelý rok a půl, děti neměl rád. Miloval Marii po svém ale Elišku vychovávat nechtěl. A když jednou při rozhovoru navrhl, že ji předají otcově rodině, Marie mu v tichosti sbalila věci a poslala ho pryč.

Nic se neděje, Eliško. My dvě všechno zvládneme i samy. Nikoho nepotřebujeme.

Eliška tenkrát nevěděla, co si z toho vzít, jen že si máma zvolila ji. A to si nějak zapamatovala. Možná proto s ní později, v pubertě i pak nikdy nebyly žádné problémy máma pro Elišku byla nejdůležitějším a nejbližším člověkem.

Eliško, je čas. Jinak přijdete pozdě, Marie upravila lehkým pohybem závoj a políbila Elišku na čelo. Buď šťastná, holčičko…

Eliška povyskočila a zasmála se.

Mami! Jestli začnu brečet, schytám to od Jany. Líčila mě hodinu, abych vypadala úplně přirozeně. Všechno by se rozteklo…

Objala maminku a zašeptala jí:

Budu se snažit…

Svatba utekla jako jeden sen. Marie vešla do prázdného bytu, zavřela za sebou dveře a sedla si na židli v předsíni. Tak. Zůstala sama. Eliška se nastěhuje s manželem do bytu po babičce, který jim Marie dala. Ondra, teď už Eliščin muž, svoje bydlení neměl. A když Eliška řekla, že by mohl být problém, protože měli v tom bytě nájemníky, Marie nad tím jen mávla rukou. Po večeři předala Elišce klíče.

Nebuďte s jeho rodiči. Žijte zvlášť, sami.

A co nájemníci?

Už jsem jim řekla, že mají čas se vystěhovat do svatby.

Ale to jsou tvoje peníze My chtěli stejně zatím být někde v nájmu…

Kolik já toho potřebuju, Eliško? Postačí mi málo. Dokud můžu, pracuju. Vy bydlíte ve vlastním.

Eliška poskočila, mačkala klíče.

Díky, mami! Splní se mi tím sen o vlastním domově.

Domov?

No! Velký, světlý. A abychom měli tři dětské pokoje! Eliška se začervenala a objala matku. To je moc?

Klidně deset! Hlavně, když budete šťastní a zdraví.

Děkuju, že mi rozumíš…

A ještě že budeš mladá babička! smála se Marie a políbila Elišku do vlasů. Dům znamená dům. Žij, jak chceš! Po svém.

Dceři nevyprávěla o tom, co se stalo minulý večer, když přijeli budoucí příbuzní. Dohodli se, že zásnuby budou u nevěsty doma. Marie se celý den točila v kuchyni. Když byla doma jen s Eliškou, nemusela vařit nic moc, ale dnes měla zpřáhnout všechny své kuchařské trumfy.

Ondrovi rodiče působili zprvu mile. Ale když budoucí tchyně, paní Pavla, ochutnala rybu upečenou podle babiččina receptu, podivila se.

To je všechno tak… jiné. Ne po našem.

Marie nadzvedla obočí. Ryba vždycky měla úspěch, stejně jako maso, kterému věnovala celý den. Ondrův otec mlčky jedl, pochvaloval si.

Eliška neumí vařit? Pavla odsunula talíř. Budeme ji muset zaučit. Ale to nevadí, náš dům je velký, místa dost… Je dobře, že budou chvíli s námi. Aspoň si dcera zvykne, jak se starat o Ondru. Je jediný syn, no…

A vy jste ji vychovávala sama, Marie? Bez muže?

Tak to dopadlo.

Samozřejmě, chápu… Učí se správnému chování hlavně v úplné rodině. Rozumíme si, Eliška se nám líbí, ale dívka z neúplné rodiny bude mít s životem těžkosti.

Marie jen stiskla rty, že jí pod stolem už potřetí Eliška nakopla nohou: mlč, mami. Už předem jí říkala, že Ondra je úplně jiný než jeho rodiče.

Uklízela v kuchyni, když za ní přišla Pavla.

Můžeme si teď promluvit beze svědků?

Ondrův otec, pan Karel, stál v pozadí, díval se omluvně, ale do hovoru se nemíchal. Marie tedy popošla a čekala.

Marie, vždyť jsme už skoro rodina Jsem jen matka. A chci vědět, jaké dítě se k nám přivdává. Jediný syn, svatba… Jaký měla Eliška otec? Neměla tam v rodině nějaké nemoci? Proč jste se rozešli? Pil? Byl hrubý?

Ne. Nic takového.

Jste si jistá? Můžete nám povědět víc? Dědí se i charakter. Proto se ptám.

To té chvíle měla Marie co dělat, aby udržela klid. Už se nadechla, že odpoví ostře, když nakoukla do dveří Eliška dívka na ni upřeně koukla a varovala hlavou, ať to vydrží. Nechápala, proč, ale viděla, že by byl malér. Tak odolala chuti hádat se.

Mami?

Hned, Eliško, už vařím čaj. Vyndej prosím babiččin servis…

Když Eliška odešla, Marie se obrátila k Pavle.

Všechno, co potřebujete vědět, doložím. Naše rodina je zdravá. Doufám, že mladí budou mít šanci na klid. Nechci pátrat po vašem rodokmenu. Vyřeší si to sami. Myslím, že rozumíte.

Vzala dort, kývla na Pavlu a ve dveřích si všimla vděčného pohledu Karla. Zbytek večera už byla zticha, další rozhovor nedopustila. Po svatbě se už nepotkali. Eliška i Ondra pracovali, vše platili ze svého, nikoho o pomoc nežádali.

Dům stavěli po dvou letech. Babiččin byt prodali, za ty peníze koupili parcelu. Těhotná Eliška sbírala o stavbě články, neuměla sice stavět, ale rozhodovala stejně, jako to dělají dozorčí. Zkušení zedníci si z ní tropili žerty, ale pracovali, jak řekla. Stavba hotová nebyla, když se malá Amálka narodila, a Ondra přivezl Elišku z porodnice rovnou k Marii.

Omlouvám se, že jdeme nejdřív k vám, říkal Ondra, když pokládal zavinutého novorozence do její postele. Tak je to pro nás v klidu.

Udělal jsi dobře, Ondro. Neboj, nejsi první, kdo je z toho nesvůj. Ale zvládnete to. Prostě to zkoušej.

S koupáním i s procházkami si Ondra poradil. Když druhý den přijela Pavla podívat se na vnučku, kroutila hlavou:

To není práce pro chlapa.

Ale je, odbyla ji Marie a koukla na Ondru s dítětem v náručí.

Nevyprávěla, jak by si nejradši vzala Amálku k sobě. Všechny babičky mají takový reflex vždyť ví nejlíp, jak se to dělá, i když byly kdysi samy neschopné a plné strachu.

Amálka rostla zdravě a spokojeně. V domě nastalo veselí, a když měla rok a půl, Eliška přemýšlela o druhém dítěti. Ale přišla těžká chvíle.

Mami, Amálka má horečku, Marie svírala v ruce telefon, dcera mluvila vystresovaně, jak ji ještě neslyšela.

Je vysoká? Nejde srazit?

Ne. Ani po lécích.

Zavolej sanitku. Hned jedu!

Projížděla ospalou Prahou a v duchu se modlila. Prosím, hlavně ať je v pořádku…

Modlitba byla, jak už to ve snech bývá, zapomenutá. Nepomohla, nebo na odpověď teprve čeká…

Sanitka, jednotka intenzivní péče, a dvě dlouhé dny na chodbě. Lékaři řekli jen: Děláme vše, co jde…

Eliška seděla nehnutě na židli, Marie jí jen nosila čaj a jídlo, aby měla sílu. Ondra přebíhal mezi nemocnicí a prací. Marie ho objímala, když vypadal, že se sesype.

Musíš vydržet. Když odejdeš i ty, Eliška zkolabuje…

Pavla přijela hned na začátku.

Co je to za nemoc? Nemáme v rodině něco dědičného? Nebo to chytila ve školce?

Na tom teď nezáleží! poprvé povýšeně odpověděla Marie. To je teď jedno!

Ale přece…

Pak se rozhlédla po Elišce, která seděla se zavřenýma očima, po Ondrovi, co držel její ruku bez hnutí, a pochopila, že teď jsou důležitější věci.

Po dvou dnech se Amálka probrala a hned chtěla maminku. Převzali ji na pokoj. Marie se nadechla úlevou. Teď už to zvládnou.

Za pár dní přijela do nemocnice. Pohrávala si s vnučkou, ujistila se, že Eliška snědla svačinu, a chystala se domů. Ale Eliška ji zastavila.

Mami, počkej, Ondra se chtěl na něco zeptat…

Když zjistila, o co jde, na chvíli zavřela oči dojetím. Štěstí

Pomůžeš nám?

Samozřejmě. Mohla jsi to nechat být, stejně bych přišla.

Díky! Dvě děti zvládnout… A Amálka bude potřebovat víc péče.

Zvládla bys to. Ale máte dobrého tátu.

Ondra vykoukl zpod deky, kterou ho přikryla Amálka při hře na schovku.

Takže nebude vadit, když k nám přijdete na čas bydlit?

Vadit to bude, usmála se Marie. Ale přijdu. Jen dočasně, než bude zase všechno v pořádku. Sezónní pracovník.

Ach, mami!

No, vždyť víš. Nová rodina musí žít sama. Pomoc ano, bydlení ne. Tak to má být.

Já bych byla ráda, kdyby ses stěhovala navždy

Já stejně budu pořád nablízku. Ale jste rodina, musíte žít sama za sebe…

Doma balila věci, když zazvonil telefon.

Marie? To je zvláštní, nemyslíš? Proč právě ty? Myslíš, že bych byla větším přínosem. Máš přece práci, já mám čas a s dětmi to umím líp než ty.

To není můj výběr, Pavlo. Zeptej se jich. Já jen pomáhám, když jsou rádi.

Ondra mě rovnou odbyl! Nechápu, co ho k tobě táhne jako magnet, je to divné! Vlastní máma je na druhé koleji?

Netuším. Možná by bylo lepší se ptát jeho?

Ach jo! S tebou je těžké diskutovat. Měla bys jim odmítnout máš přece práci!

Pavlo, slyšíš, co říkáš? Nechtěla jsem se v tomhle hrabat. Kdy jsi naposledy byla u Amálky?

Proč? Vždyť tam jsi pořád. Nemám šanci jí ani přivézt jídlo, vždycky už je to hotové.

No, vidíš. Odpověď máš.

Marie odložila telefon a přemýšlela. Rozbít křehký rodinný mír je lehké. O to těžší je znovu ho stavět. Možná to Pavla nechápe, ale ona ano. Marie proto zavolala Ondrovi.

Ondro, musíme si promluvit…

***

Tři roky poté.

Babi, dnes mě vezeš na tancování ty, nebo babi Pavla?

Dneska jedu já. Babi Pavla půjde ven s Pavlíkem, mamka musí do práce.

Tak budu obědvat u tebe?

Ano.

Hurá! Budou buchty jako minule?

Měly úspěch? Tak budou, zasmála se Marie a zkontrolovala Elišku v autosedačce ve zpětném zrcátku.

Babi…

Co, zlatíčko?

A do zoo půjdeme v sobotu s tebou, nebo s babi Pavlou?

Všichni. Půjdeme i s dědou. Potřebuje procházku.

Koupíš mi balónek?

I zmrzlinu. A cukrovou vatu.

Super! Ale Pavlíkovi taky koupíme balónek, ano?

Samozřejmě, usmála se Marie.

Babi…

Ano?

Můžu ti říct tajemství? To největší?

No jistě!

Budeme mít brzy ještě jednoho brášku nebo sestřičku.

Marie překvapeně nadzvedla obočí. Tohle je novinka! Eliška poslední týdny zářila trochu jinak, ale nic neřekla. Od doby, co Marie odmítla se k mladým nastěhovat, spoustu věcí řeší spolu s Pavlou, a Eliška respektuje, že teď první oznamuje novinky Ondrovi.

Nebez hádek se to neobešlo, ale zvládli to. Jeden se musel naučit mlčet, druhý přijmout změny. Nakonec Amálka i Pavlík mají dvě babičky a jednoho dědečka.

A jak to víš? Marie ztlumila rádio.

Mamka s taťkou včera povídali. Mysleli, že spím. Babi, kdyby to šlo, chtěla bych spíš sestřičku.

A proč se ptáš?

Kdyby to byl bráška, tak by mu to mohlo být líto, že ho nechci…

Marie se usmála. Skvělá holka jim roste!

A Pavlíka máš ráda?

Hodně!

Tak budeš mít ráda i dalšího brášku, kdyby to byl kluk, a on tebe. Platí?

Platí!

Tak počkáme, co doktorka poví. Víš co?

Co, babi?

Já vždycky tajně chtěla, abych měla bráchu. Nebo dva!

Fakticky?

Fakt!

Tak jo… zatočila se Amálka na autosedačce, rovná si plyšáky. Zajíce dostala od babi Marie, medvěda od babi Pavly. I brášku budu mít ráda.

A víš co? Marie zahnula na ulici, kde bydleli. Stejně je to překvapení jako pod stromečkem. Dokud nerozbalíš krabici, nevíš, co je uvnitř.

A koupila jsi mi už dárek? Amálka zvědavě mrkla, zatímco ji babička sundávala z pásů.

Na Vánoce ještě ne, je brzy. Ale k narozeninám už ano. Chceš vědět tajemství?

Ano!

I Pavla už ho má schovaný. Ale co to je, to nesmím říct!

Tss! Amálka se zamračila.

Vydržíš to, do narozenin zbývá týden. Dočkáš se.

Dobře! popadla zajíce za uši a běžela ke vrátkům.

Marie vytáhla z kufru batůžek s věcmi na plavání a na ulici přicházela Pavla s Pavlíkem v náručí.

Ahoj, babi!

Ahoj, princezno! usmála se Pavla. Jdeme ven.

My na tancování. Nejprve převléknout.

Marie sledovala, jak se k Pavle Amálka přitulila a něco jí horlivě povídá. A přitom myslela, jak je život zvláštní a zároveň jednoduchý. Milovat ty, kteří jsou blízko. Umět naslouchat, vědět, že jsi potřebná. A že potřebuješ je. Být rodinou…