Moji máma a táta
Máma bývala moc krásná. Říkám bývala, protože před půl rokem odešla přežila tátu jen o dva týdny. Bylo jim sice už přes osmdesát, ale stejně mám v sobě pocit, že toho měli málo. Protože byli přece m o j e m a m i n k a a t á t a.
Tak tedy máma byla královna. Viděl jsem to sám, ačkoli jsem byl jen její syn, pořád jsem taky muž. Táta mi to vykládal celý život, jako by se bál, že zapomenu. I když na mě někdy volala kvůli špatným známkám nebo jiným mým malérům, táta přicházel do mého pokoje, sedal si vedle mě a stejně jako já tiskl dlaně mezi kolena, s hlubokým povzdechem mlčel, až naše ticho ukončil slovy:
Nebuď na maminku zlý, kluku… Křikla, vynadala ti, ale my taky nejsme žádní svatoušci a ona je přece naše holka. Potřebujeme ji oba jako vzduch. Zkus zajít za ní a poprosit ji za odpuštění.
Já, já! Plnil jsem plíce vzduchem a jiskřil očima směrem k tátovi. Jenže on, jako by všechno předem věděl, natáhl ke mně ruku, dlaní mi zavřel ústa a zatvářil se přísně:
A neopovažuj se říct něco špatného o mojí ženě!
Tak jsem ztichl. Protože jsem svého tátu moc miloval. A mámu taky. Opravdu moc.
Možná to bylo tím, že jsem znal jejich příběh. Táta mi o tom vyprávěl – potají před mámou. Máma zas šeptala totéž, jenže tajila to před tátou.
Byla mladá, prvák na Karlově univerzitě v Praze, a vdávat se mířila za nějakého Edíka. Jenže jednou vzal Edík na rande svého kamaráda Borka, který se zrovna přistěhoval do Prahy, a nevěděl, co v ní sám dělat. Tak šli na schůzku všichni tři, do stromově stinného parku, kde se na střeše pavilonu (protože se nechtěli zdržovat lístky) dívali na nějaký veskrze legrační film z letního kina. S nápadem vylézt nahoru přišel můj táta Edík prý by se k takovému dobrodružství nikdy neodvážil.
Celý večer Edík recitoval verše a maloval vzdušné zámky o tom, jak budou s mámou žít, až dostudují. Můj táta mlčel, jen tiše naslouchal (tak to alespoň máma líčila). Když se loučili, chytil táta maminčinu palmku do svých velikých dlaní a řekl:
Věro, na něj nedáš. Vezmi si radši mě.
Máma se polekala a vykoktala:
Kdy?
Táta, plný odhodlání, v tu chvíli hbitě odpověděl:
Zítra…
A úderně dodal, že se jim narodí syn, kterého budou milovat oba tak, že z lásky k němu budou ještě víc milovat jeden druhého. A pojmenují ho Jaroslav, po starém českém králi.
Dobře, pronesla máma, a vzali se. Edík jim byl na svatbě svědkem.
Po studiích odjeli spolu na sever do Jablonce, protože oba měli v diplomu napsáno geolog-geodet. Tam v kopcích dostali první byt byl to vlastně klubový kumbál, který nechal šéf dolu vyklidit z harampádí pro tolik potřebné mladé odborníky.
V pravou chvíli jsem spatřil světlo světa já, vytoužený Jaroslav. Rodiče mě milovali, jak táta slíbil: obrovitě.
Táta kdysi vymodlil na statku starou klisnu Elišku, aby na ní přivezl mámu se mnou z porodnice. Když jsme se vezli ke svému kumbálu, stál tam u dveří klubu Edík s pozinkovanou vaničkou na koupání dětí, kterou někde vyvdaně pořídil. Vanička mi byla koupací lodí i postýlkou. Máma do ní položila obrovský péřový polštář, co dostala od své maminky, přikryla prostěradlem a tam jsem si hověl. Když nastal čas na očistu, polštář šel stranou a já mířil do vody. Táta věčně pospíchal z práce, jen aby koupání synka neproběhlo bez něj. Podpíral mi hlavu, zatímco máma omývala mé královské tělo.
Nu, králem jsem se nestal, ale geologem jsem pak opravdu byl po vzoru rodičů, myslím úspěšně.
Nejpodivnější, že i má žena je geoložka. Poznali jsme se v práci. Mámu si Lucie okamžitě získala a tátu vlastně taky. Když jsme my s tátou chodili na balkon na cigaretu, řekl mi:
Vida… V životě jsem měl dvakrát kliku: poprvé, když jsem potkal naši maminku, podruhé, když sis vzal Lucii. Dávej na ni pozor ona je také naše holka…
Táta odešel klidně v noci. Máma to hned vycítila, procitla a věděla. Poté jakoby navzdory letům náhle zestárla a mnoho věcí jí unikalo. Třeba že už táta není. Když jsme ji vzali k sobě, sedávala stále u okna, upřeně čekala na tátu, až přijde z práce. A do posledního dne smažila své vyhlášené sekané karbanátky tak, jak je má Boroušek rádJednou, když už byl podzim a listí pod okny šustilo ve větru, Lucie mámě uvařila čaj. Sedli jsme si k ní a chvíli mlčeli jako kdysi táta se mnou.
Máma náhle zvedla hlavu a úsměv jí pomalu rozsvítil tvář.
Přijde, viď? zeptala se mě tiše.
Vzduch v pokoji byl najednou lehký, jakoby někdo otevřel dveře na chodbu a dovnitř vplula teplá vzpomínka. Přikývl jsem: Určitě, maminko. Máš čas, všichni si počkáme, až se zase uvidíte.
Zavřela oči, položila si ruce do klína tak, jak je léta kladla, a chvíli jsme jen naslouchali tichu.
Venku začalo krápat. Díval jsem se na ni a měl pocit, že rozumím. Všechna láska, co tu byla s námi, pořád zůstává, v rodině, v malých gestech, v příbězích, co vyprávíme dál.
A tak jsem tam jen seděl, držel mámu za její drobnou dlaň a věděl, že už nikdy nebudeme sami. Protože ti, které jsme milovali, zůstávají. V nás.
