Jedné noci, když jsem se vracela domů, mě čekalo překvapení. Moje dcera balila svoje věci oblečení, kosmetiku, spotřebiče. Zeptala jsem se jí, kam má vlastně namířeno.
Ukázalo se, že moje osmnáctiletá Zdeňka pocítila potřebu být dospělou. V úžasu jsem až vyhrkla:
Co to děláš?
Zdeňka mi s klidem odpověděla:
Maminko, stěhuju se za Tomášem.
Jak to myslíš, stěhuješ se? Kdo je vlastně ten Tomáš? Nepředstavíš nám ho nejdřív? Z čeho budete žít? Má vůbec rodiče? Myslím, že si všechno až moc idealizuješ!
Mami, prosím tě! Je přece jednadvacáté století. Jsem dospělá, chci zkusit žít po svém! odpověděla mi dcera.
Neřekla jsem na to už nic. Uvědomila jsem si, že jsem proti jejím rozhodnutím bezmocná. Pozorovala jsem, jak si balí svůj kávovar i starý mixér, a tiše jsem se loučila se každou věcí. Stejně jsem na ten mixér často zapomínala. Zdeňka odešla. Z okna jsem zahlédla mladého muže, jak jí pomáhá s věcmi do škodovky. Když si chce zkusit samostatný život, ať pozná, co to obnáší. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží. Druhý den jsem nechala vyměnit zámky člověk nikdy neví, co od Zdeňky a jejího nového partnera čekat.
Uteklo několik dní. Po Zdeňce nebylo ani vidu, ani slechu. Nečekala jsem, že se do dospělosti vrhne tak rychle. Najednou mi zazvonil telefon. Volala Zdeňka:
Mami, zaplatíš mi školu?
Zamrzelo mě, že volá jen proto, aby se mě na něco zeptala, a neptá se, jak se mám.
Ne, Zdeňko. Jsi samostatná slečna. Nechci se ti do života plést.
No bezva. Díky, mami! vyhrkla Zdeňka rozčíleně a zavěsila.
Dala jsem jí přece volnost, kterou si tolik přála. Teď má zkusit, jaké je to stát na vlastních nohách.
Rozhodla jsem se předělat její pokoj na pracovnu. Vždyť už se mnou stejně nebydlí. Zašla jsem pro hezký stůl a židle, postel jsem tam nechala. Třeba Zdeňka časem zatouží po návratu.
Uplynuly dva týdny. Vracíla jsem se z práce domů, když jsem u vchodu narazila na Zdeňku s taškami, celou nervózní.
Proč jsi mi předem neřekla, že přijdeš?
Styděla jsem se, mami. Ty se snad nezlobíš, že mě vidíš? řekla Zdeňka a utírala si slzy.
Samozřejmě, že ne. Jsem ráda, že jsi zpátky. Pojď, půjdeme domů.
Vešly jsme do bytu, Zdeňka začala rozkládat své věci po pokoji. Ale kávovar chyběl. Ukázalo se, že zůstal u Tomášovy maminky. Platila tím údajně za postel a jídlo. Tomáš měl třicet let. Když zjistil, že za Zdeňku nechci platit školné, požádala ho sama. Jenže se k ničemu neměl a žádné závazky nechtěl.
Přemýšlím, co asi Tomášovi šlo hlavou, když přivedl moji nezaměstnanou dceru k rodičům. Dnes to vnímám jinak je těžké vidět své dítě odejít, ale dospělost se opravdu nejlépe poznává na vlastní kůži, a v Čechách to platilo stejně dřív i dnes.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
