Jedné noci, dávno tomu je, jsem se vrátila domů a byla jsem upřímně překvapená. Moje dcera začala balit svoje věci: oblečení, kosmetiku, dokonce i spotřebiče. Ptala jsem se jí, kam má vůbec namířeno.
Ukázalo se, že osmnáctiletá Lenka z ničeho nic pocítila, že je dospělá žena. Překvapením jsem sotva skryla vydechnutí. Lenka se na mě otočila a řekla:
Maminko, stěhuji se. Jdu bydlet k Matějovi.
Jak to myslíš, stěhuješ se? Kdo je ten Matěj? Nechtěla bys nám ho představit? Zeptala jsem se. Z čeho budete žít? Má rodiče? Myslím, že to trochu uspěcháváš.
Mami, prosím tě, neřeš to pořád. Žijeme přece v jednadvacátém století. Jsem dospělá, mám svůj život! odsekla Lenka.
Nic jsem na to neřekla. Samotnou mě mrzelo, jak jsem bezmocná. Dívala jsem se, jak si Lenka balí svoje spotřebiče a tiše se loučila s věcmi. Mixér už jsem stejně dlouho nepoužila. Lenka si všechno sbalila a vyrazila. Z okna jsem jen zahlédla mladíka, jak jí pomáhá nakládat věci do auta. Když chce dospělý život, ať ho tedy zkusí! Uvidíme, co z toho bude. Druhý den jsem pro jistotu nechala vyměnit zámky člověk nikdy neví, co od Lenky a jejího nového přítele čekat.
Uplynulo několik dní. Moje dcera se vůbec neozvala. Ani mě nenapadlo, že začne svůj dospělý život tak razantně. Najednou mi však Lenka zavolala:
Mami, zaplatíš mi školu?
Zasáhlo mě to. Ozvala se jen proto, aby zjistila, zda jí zaplatím vzdělání. Ani se nezeptala, jak se mám.
Ne, Leničko. Jsi samostatná holka. Já už se do tvých záležitostí míchat nechci.
Bezva, díky mami! řekla uraženě Lenka a zavěsila.
Přesně tak, jak si přála. Teď aspoň pozná, co znamená dospělost.
Rozhodla jsem se, že její pokoj předělám na pracovnu. Stejně tu už nebydlí. Sehnala jsem pěkný stůl a židle, postel jsem tam ale nechala třeba si to Lenka rozmyslí a vrátí se.
Dva týdny uběhly jako voda. Jednoho dne jsem se vracela z práce, a hned u dveří mě překvapila moje dcera s taškami. Byla celá nesvá.
Proč jsi mi neřekla, že přijedeš, holčičko?
Styděla jsem se, mami. Ani nemáš radost, že mě vidíš? zeptala se Lenka se slzami v očích.
Samozřejmě, že mám radost. Pojď dál, miláčku.
Vstoupily jsme domů a Lenka si začala ukládat věci zpět na místo. Jenže něco chybělo kávovar zůstal u Matějovy maminky. Prý ho brala jako zaplacení za pokoj a jídlo. Matějovi je třicet. Když Lenka zjistila, že jí školu nezaplatím, obrátila se na něj. Ale Matěj se k tomu vůbec neměl, nechtěl za ni převzít žádnou zodpovědnost a už vůbec ne platit její potřeby.
Otázkou zůstává co si asi tak Matěj myslel, když si domů vedl moji nezaměstnanou dceru?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
