Moje bývalá tchyně sleduje naši rodinu.
Bývalá tchyně, paní Eva Dvořáková, má 52 let a je maminkou mé zesnulé manželky, kterou jste určitě znali pod ryze českým jménem Libuše.
Vzali jsme se, když mi bylo třiadvacet. Libuše otěhotněla těsně před svatbou a narodila se nám dcera, kterou jsme pokřtili na Terezu protože jak jinak pojmenovat holčičku v Česku, že?
Po dvou letech se všechno obrátilo vzhůru nohama: Libuše vážně onemocněla a během krátké doby tu po ní zbyl jen prázdný kávový hrnek a spousta vzpomínek.
Zůstal jsem s Terezou sám a rozhodl se přestěhovat zpátky do Brna k rodičům. Bylo to praktické mé pracovní dny trvaly klidně deset hodin a někdo se musel o Terezku postarat. Taková byla dohoda.
Zanedlouho jsem povýšil (konečně peníze na opravdový eidam, ne ten nastrouhaný v akci!) a koupil dům na půlhodině autem od rodičů. Od té doby se o Terezku starala buď máma s tátou, nebo hlídačka, kterou jsem si najal (museli mít taky občas oddech, kafe a bábovku nejsou zadarmo). Terezka má dneska už osm.
A teď přichází zvrat jako z detektivky: tchyně Eva se rozhodla přestěhovat z Kraslic až k nám, do Brna! Prý musí být blízko jediné vnučky. Říkám si, proč ne Libuše byla její jediná dcera, Terezka je jediná vnučka, asi jí v kuchyni chyběla dětská židlička koukající na Večerníček.
Jenže od jejího přistěhování začal náš každodenní sitcom
Paní Eva trávila v mém domě VÍCE času než kočka na parapetu a často i když jsem přišel po deseti hodinách z práce, byla pořád ve stejné poloze s hadrem v ruce.
Aby toho nebylo málo, z návštěv o víkendech se stal celodenní tábor. Návštěva? – spíš okupace. Neodešla, dokud nevyprchala vůně nedělního guláše.
Jistě, nebyla to vždycky taková nuda. Měla i svoje oblíbené hlášky:
Beze mě tady vyluxuje kdo? Vždyť ten prach se tu drží jak myši v sýru!
Kytky na parapetu mi zívají, jestli se o ně nepostarám, budou na kompost.
Včera tu prý zase obcházeli zloději ale domů si netroufli, protože já jsem tu hlídala!
A klid, peněženky si hlídám, nic vám neukradnu.
Mám podezření, že je přesvědčená, že duše Libuše přešla na naši lednici a ona na ni musí dávat pozor. Už několikrát jsem ji přistihl, jak si povídá s neviditelným kamarádem (občas, když si myslí, že nejsem poblíž).
Po několika rozhovorech mi bylo jasné, že jí moje argumenty kloužou po povrchu. Ale pak přišel bod zlomu.
Minulý týden zrovna když jsem po roce a půl randění pozval Báru (další nezaměnitelně české dívčí jméno) poprvé domů. Terezka spala u babičky s dědou, ideální čas pro večeři, pohádku, možná i nějaký ten polibek. Usadili jsme se na gauč, sotva jsem si lokl vína z Petrovic, když najednou ze tmy zaznělo šramocení. Ohlédnu se a ve dveřích stojí paní Eva samozřejmě bez klepání, prostě prošla jako průvan.
Co je, zvadly ti zase kytky?
Ale místo mých ironických poznámek začala ječet ONA. Během minuty obvinila mě ze zrady na Libuši, z nedostatku úcty a okamžitě se urazila na smrt.
Byl jsem v šoku. Posbíral jsem zbytky trpělivosti, oznámil jí, co si myslím, vzal jí klíče od domu a s veškerou českou slušností řekl: Odteď už nejsi vítána!
Paní Eva nemá moc dalších příbuzných, a jak mi radí i vlastní rodiče, měl bych být větší humanista. Slušnost je sice fajn, ale kompromis bude znamenat asi tohle: Terezku občas pošlu za babičkou na návštěvu. Ale náš dům zůstane nadále bezpečnější než depozitní trezor v České národní bance. Tečka.
