Místo sebe
Macecha samozřejmě věděla, že Markéta nechce jít za ženicha za staršího vdovce a nebylo to kvůli tomu, že má malou dcerku, ani kvůli jeho věku. Markéta se ho prostě bála. Jeho pichlavý pohled propálil člověka skrz na skrz, srdce Markéty začalo tlouct jako o závod, asi aby se ubránilo šípům jeho tmavomodrých očí. Svůj pohled většinou tiskla k zemi a když ho nakonec musela zvednout, každému bylo jasné, že jí oči zalévá slzavý vodopád.
Ty slzy hned padaly po jejích zčervenalých tvářích, ruce se jí třásly, drobné pěstičky jako by chtěly bránit před macechou i před novým vyvoleným. Ale jazyk zrádce, ať ho vezme čert, pronesl: Půjdu.
No vida, domluveno. Do takového domu, ke známému člověku, k váženému sedlákovi takové štěstí, že by byl hřích nevyužít! Povídá macecha. On prý první ženu nosil na rukou, přestože to byla křehotinka pořád nachlazená, dušná, zakašlala na každém kroku. Šli spolu, on tři kroky, ona jeden, pak se zadýchala jak parní lokomotiva, on ji objímal, hladil po vlasech, nikdy nekřičel jako tvůj táta, úplný lapaj.
Když byla těhotná, tak ji venku téměř nikdo neviděl. Jen ležela a po porodu boskovskou noc co noc k dítěti vstával ON, ona už to nezvládla. Tak, tak mluvila jeho máma.
Kdežto ty, krev a mléko! Zasadí tě do červeného kouta, budeš paní na statku. Všemu jsi z domu navyklá: kose, srpu, předeš i tkáš. To by byla škoda za nějakého mladíka ti jsou ještě větrní, jak se říká, a u Jirky máme všechno vyložené na stole. No, tobě to sedí!
Samohonku vyženu, posedíme a pro vdovce svatba není proč by měl zesnulou rozčilovat kolovrátkem a tancovačkou. Věno prý shánět nemá smysl, barák má plný všeho.
Jiří se první oženil z lásky, věděl, že jeho Věra je slabá, a matka říkala, že by měl mít pořádnou ženu, ne chudinku, ale ne, Jen Věra a hotovo. Vesnice si šuškala, že musí být začarovaný, když si vezme práci a nemoc na bedra dobrovolně.
Doktoři říkali, že Věra má slabé plíce, každé nachlazení jde hned do zápalu a astmatu, a kdoví, co ještě dál. Jiří myslel, že ji zachrání láskou a péčí, že nemoc odejde, když ji bude opatrovat. Ze začátku to i vypadalo nadějně.
Byli šťastní jako blechy v kožichu, mladí, veselí, těšili se na život. Když ale Věra otěhotněla, všechna síla z ní vyšuměla jak pivo do dvou dnů otevřené, motala se, spala a byla slabá jako čaj z druhého louhování. Doktoři kroutili rameny, že takový je holt toxikóza, že až porodí, zesílí. Jiří ji opatroval s láskou a nikdy nevyčítal. Matka mu dnem nocí tloukla do hlavy, že přivedl domů jen starost, ale Jiří chránil Věru jak orel hnízdo a matce nakázal, ať se do domu neplete.
Narodila se jim holčička a Jiří věřil, že radost se vrátí, ale moc dlouho to netrvalo. Věra se jednou nachladila a už se nezotavila, jen mizela před očima.
Odvezli ji do nemocnice, doktoři řekli natvrdo: Tohle jsou plíce na kusy. Přímo po venkovsku, bez parádiček. Věra věděla, že jí moc nezbývá, držela se a navenek se smála, i když oči jí zůstaly ustrašené, jako by se s nimi loučila a prosila, ať si ji takhle pamatují. Hubená, žebra napočítáte na zádech, propadlý hrudník, vyschlé ruce, úzká ramena bylo jasné, že smrt už čeká za rohem.
Tušila, že odchází, a chtěla, aby Jiří vyslechl její prosbu. Na světě se ještě nenarodil člověk, který by přepsal Boží plány. Naše láska už nemá sílu bojovat, nemám dost sil, uznej, stačí. Prosím tě za odpuštění i za naši dceru. Já sama se narodila v trápení, a vás zatáhla do stejného.
Jiří držel její ruce a líbal je. Podle přerývaného dechu rozpoznal, že chce říct něco důležitého, cítil, že má na to poslední minuty.
Začala povídat o lásce k němu i holčičce, o obavách, pak zpomalila a řekla: Vezmi si Markétu, bude dobrou ženou i matkou. Sám víš, co si snesla s macechou, nevlastními sestrami a opilcem otcem. Znám ji dobře, a moje máma k nim často chodí, vidí všechno.
Markéta je pracovitá, laskavá, trpělivá, dcerce neublíží, a tebe si zamiluje. Chovej se k ní, jako bys měl po boku mne v jejím těle. Promiň, že to říkám, ale nejsem nemocná jen na plíce, už i na duši z těch starostí o dceru, ale rozhodnutí je tvoje, vše už napsáno. A hlavně dceručku nikdy netrap, jinak tě prokleju i z onoho světa. Ta poslední slova zašeptala důrazně.
Zbytek sil ji stál pevný stisk ruky. Jiří plakal a rozmazal obraz ženy slzami, cítil, jak mu odchází. Jemný obličej, úsměv, upřený pohled do jednoho místa. Držela ho za ruku až do konce.
Jiří ji políbil od hlavy až k patě, naříkal a sliboval, že vše udělá, jak chtěla tak proto šel za rok požádat Markétu o ruku.
Macechu připravila Jiřího tchyně chtěla pro vnučku dobrou mámu. Sama už měla podlomené zdraví, chtěla mít jistotu, že její holčička i Jiří budou šťastní. Věděla, čím si prošel, a za jeho péči o dceru by mu klidně líbala ruce a modlila se pro něj o štěstí.
Svatbu si Markéta pamatuje jak v mlze. Viděla, jak dcerce schází maminka, a Jiřímu žena, a tak splnila manželčinu poslední prosbu. Už předem začal zkoumat Markétu byla tichá, poslušná, hezká, trochu jako Věra. Stejné vlasy, stejná chůze, stejný úsměv.
Někdy ho popadla touha přijít k ní a prostě ji obejmout a chvíli mlčet s představou, že má ženu zase u sebe. Markéta sama nevěděla, proč souhlasila jestli měla po krk služky pro macechu, věčného vodění opilého otce domů, výsměchu nevlastních sester, nebo ji byla líto Jiřího dcery. Ale bylo jí jasné, že tohle bude nový úkol nejen si zvyknout na muže, ale najít k němu i lásku.
Jiří se rozhodl, že dceru s Markétou seznámí. Věra trávila všechen čas s dcerou a každou chvíli na ni hleděla, jako by ji chtěla naučit poslední moudro před svým odchodem. Jiří nevěděl, co jí povídala, ale večery trávil se slzami v očích, protože to byla její milovaná holčička.
Malá Anička byla domácí typ, k cizím se moc neměla, měla jen taťku, maminku, babičku a ještě jednu brblavou starou paní. Jiří přivedl Markétu chtěl, ať se vidí bez přehnaně nadšené macechy, která se tvářila, jako když konečně odchází kráva, která nedává mléko.
Byli spolu sami, Markéta většinou mlčela, ale brzo zjistila, že Jiří není mrzout, ale naopak milý a pozorný. O tom, co chtěla jeho žena, neřekl ani slovo, jen se na rovinu zeptal, jestli Markéta nemá nějakého milého, pro kterého by ji neměl zaclánět.
Barák ji ohromil: krásně vlastnoručně udělaný nábytek, na stěnách desítky vyšivaných obrázků ve dřevěných rámech, všude světlo, čistě. Malá Anička, když uviděla Markétu, byla najednou jako vyměněná nelekla se, ale začala koketovat.
Vytáhla hračky, tahala Markétu za ruku, ať si s ní hraje, a přitom se jí snažila alespoň trochu dotknout. Zvědavě si ji prohlížela a občas se usmívala. Markéta během hraní několikrát dcerku objala, upravila jí krásné vlasy, stejně husté jako měla maminka.
Počkej, já ti upletu cop, budeš jako princezna, povídá Markéta.
Jiří je pozoroval, poslouchal, jak si spolu hrají, a nemohl se ubránit slzám dojetí.
Měl strach Markétu přivést, protože Anička denně ptala po mamince, okukovala z okna, jestli nejde domů, a běžela otevřít dveře s nadějí, že se maminka vrací. Mluvil s dcerou, vysvětloval, ale Aničce bylo teprve něco po třetím roce a vysvětlení jí byla k ničemu, potřebovala mámu voňavou, dobrou, něžnou mámu.
Jiří věděl, že i když se přetrhne, nikdy nenahradí mateřskou lásku a pohlazení. A měl strach, aby se v Markétě nespletl. Když ale viděl, jak Anička při Markétině loučení začala natahovat a natahovala ruku, aby ji neodcházela, opadla jeho nejistota.
Aničku vzala za ruku a táhla ji do pokoje, jako správná hospodyňka načechrala podušky a radostí skákala na posteli až do stropu.
Markéta si vzpomněla na sebe na chvíli, kdy k nim přišla macecha, urážky za kousek chleba, jak sušenky tajně dostaly jen její dcery, jak byla bitá za špatně udělaný úkol, jak oblékala po nevlastních sestrách záplatované šaty, jak ukládala opilého tátu na zem a zakrývala ho peřinou vždycky ji to trhalo srdce. Jak jí macecha slibovala, že ji prodá prvnímu kolemjdoucímu, jako nepotřebnou dobytek, a vyhrožovala prokletím.
Z toho jí narostl knedlík v krku, šla k Aničce, objala ji pevně a lehla si k ní. Holčička tvrdě, šťastně usnula. Jiří byl na Markétu najednou hrdý a nevěděl, co dělat pili čaj, usmívali se a bylo jim spolu dobře. Domů Markétu už večer nepustil.
Nepustil a hotovo!
Žena má být přece s mužem, a ne tam, kde ji nikdo nechce…
