Macecha dobře věděla, že Lída nechce jít za vdovce, a nebylo to proto, že má malou dcerku, ani proto, že je o kus starší. Ona se ho prostě bála. Jeho ledový pohled jí bodal až do srdce a strach jí vždycky rozbušil srdíčko, až měla pocit, že se jí rozletí na tisíc kousíčků. Nikdy se neodvážila podívat mu do očí vždycky koukala do země a když už přece jen zvedla hlavu, všichni viděli, jak se jí v očích hromadí slzy, které pak stékaly v potocích po tvářích, co byly červené studem.
Ruce se jí třásly a maličké pěsti měla potřebu se bránit, ať už vůči maceše, nebo vůči tomu ženichovi. A pak najednou ten zrádný jazyk, co ho čert vem, povídá: Půjdu.
No vida, zahučela macecha, tak jsme domluvený. Kdo by tam nešel? K takovému hospodáři, do pořádné chalupy! Z první žený měl zlatou, i když byla nemehlo, věčně nemocná a slabá jak muchomůrka. Chudák pořád chodila a kašlala, on tři kroky a ona jeden, pak zastavila a funěla jak lokomotiva, on jí objímal a konejšil, nikdy na ni nezvedl hlas, jako tvůj táta, co měl nervy jak špagáty.
Když byla jeho první žena těhotná, moc ji lidé venku nevídali. Většinou ležela a když se pak narodila holčička, vstával k ní on po nocích, zatímco žena už to snášela hůř a hůř. To říkala jeho maminka.
Macecha do Lídiny svatby hrozně tlačila: Lído, jsi kus ženské, do všeho umíš vzít, s kosou, s motykou, tkáš, předeš… Pro mladého tě škoda, ti jsou jak nevypracované otep sena. Ale Franta? To je hospodář, všechno o něm víme. Pro tebe štěstí jak hrom!
Slíbila, že vypálí domácí, posedí se večer, a vdovec prý ani svatbu velkou nechce, že nebožku by rozlobili tancem. A věno? To prý netřeba, doma mají všeho dost.
Franta se poprvé ženil z lásky a věděl, že Veronika je pořád nachlazená a slaboučká. Matka říkala, že potřebuje ženskou silnou, ne křehotinku ale Franta se nedal. Lidi si šuškali po vsi, že ho snad uhranula, že jen začarovaný člověk by dobrovolně přitáhl do baráku tolik trápení.
Doktoři povídali, že Veronika má strašně slabé plíce, že obyčejné nachlazení je pohroma a kdo ví, jak to dopadne dál. Franta doufal, že ji svojí láskou ze spárů smrti vytrhne, bude ji léčit, starat se a nemoc se vzdá.
Nejdřív to tak opravdu vypadalo po svatbě byli jako dvě hrdličky, veselé, spokojené. Ale když Veronika otěhotněla, jako by jí někdo všechno obrátil naruby. Věčná slabost, závratě, únava už nemohla ani prát, ani podojit krávu, sotva se učešela.
Doktoři říkali, že to přejde, až porodí, že to je těhotenská nevolnost. Franta se o ni staral s láskou, nikdy nenadával. Matka mu vykládala, že si dotáhl do baráku jen další potíž, ale on Veroniku bránil jako dravec hnízdo a nakonec matce zakázal chodit.
Nakonec porodila holčičku a Franta doufal, že to všechno zas vrátí štěstí do rodiny. A nějakou dobu to opravdu bylo lepší, ale pak Veronika po jednom nachlazení znova zeslábla a mizela před očima. Vzali ji do nemocnice a doktor suše povídal: To už má plíce jak řešeto.
Věděla, že její čas se krátí. Navenek dělala, že nic, a i když se usmívala, každému bylo jasné, jak moc ji všechno bolí a tíží. Pohublá, se zbídačenýma rukama a propadlým hrudníkem věděla, že má málo minut, ale přesto si zavolala Frantu.
Nikdo nikdy Boží vůli nezměnil, zašeptala, naše láska už na smrt nestačí, síly došly. Odpusť mi, i malé, vždyť já se narodila už pro smutek a vás do něj stáhla.
Franta ji vzal za ruce, líbal je a podle jejího dechu poznal, že opravdu už jí moc nezbývá.
Začala mluvit o své lásce k němu a k dceři, mluvila v jednom kuse, a nakonec řekla napůl šeptem: Vezmi si Lídu. Ona bude hodná žena, tobě dobrá manželka, malé máma. Znám její život byla bitá i zkoušená, ať už macechou, nevlastními sestrami, nebo tím, že měla doma pijana. Je pracovitá, hodná, trpělivá dcerce neublíží, tebe si zamiluje. Jen se k ní chovej jako ke mně, jako kdybych já byla v jejím těle s tebou. Promiň mi to přání, ale mám strach o naši holčičku. Tvoje rozhodnutí je stejně v Boží ruce. Ale nikdy, nikdy neubliž malé jinak ti to z hrobu budu vyčítat. Tak to řekla a sevřela mu ruku.
Frantovi stékaly slzy po tvářích, skoro už neviděl na Veroničku, a podle toho, jak dýchala, věděl, že odchází. Její tvář byla klidná, jako by spala, a stále jej držela za ruku. Franta ji líbal a naříkal, sliboval, že udělá všechno, jak chce ona.
Právě proto šel po roce za Lídou žádat o ruku. S nápadem na druhou svatbu přišla i Frantova tchyně, která si přála, aby vnučka i Franta měli doma dobře. Byla nemocná, věděla, že už tu dlouho nebude, a bála se, že holčička zůstane napospas.
Viděla ten Frantův zápas i smutek, a tolik si přála, aby byl ještě šťastný, až by mu nohy líbala a na kolenou vyprošovala štěstí.
Svatba se domlouvala skoro jako ve snu. Vidět, jak dcerka potřebuje mámu, i Franta potřeboval ženu do domu, a tak nakonec dal na prosbu Veroniky. Chvíli si Lídu jen nenápadně prohlížel a všiml si, že je klidná, poslušná, krásná a něčím mu připomíná Veroniku ty samé vlasy, podobný úsměv, chůze Někdy měl chuť ji obejmout a chvíli jen tiše stát a představovat si, že je to jeho žena.
Lída sama nevěděla, proč souhlasila s Frantou. Snad už měla dost toho být domovem akorát pro rány a příkazy, unavilo ji vraťet domů otce od piva a bránit ho před macechou, nebo se styděla za posměšky nevlastních sester, možná jí bylo líto malé holčičky
Jakmile řekla ano, pochopila, že má před sebou nové zkoušky nejen že musí žít s cizím mužem, ale hlavně se ho naučit milovat a být pro něj oporou.
Po domluvě zasnoubení se Franta rozhodl ukázat Lídě malou Marušku. Veronika ji téměř nikdy nedávala z ruky, každou vteřinu s ní trávila. Když v noci nemohla spát, povídala jí prý pohádky a šeptala rady, až Franta někdy musel zadržovat slzy, když si představil, co maminka v noci vkládá do dcerky.
Maruška byla domácí dítě, k cizím nechodila, měla tatínka, babičku a ještě jednu přísnou babičku. Franta přivedl Lídu do domu, aby mohla malou poznat, být s ní chvíli bez přihlížení přehnaně veselící se macechy, co se tvářila, jako když se konečně zbavuje jalové krávy.
S Frantou byla Lída spíš mlčenlivá, ale rychle zjistila, že není žádný morous, naopak je milý, pozorný, umí i žertování. O tom, co slíbila první ženě, tenkrát nemluvil, ale rovnou se jí zeptal, jestli nemá nějakého chlapce, že by pak on ustoupil. Lídě ta přímost byla vzácná.
Domov, co Lída viděla, ji šokoval. Krásný nábytek ručně dělaný, na zdi výšivky v dřevěných rámech, velké světlé pokoje, všechno voňavé a útulné. Maruška, jen ji zahlédla, se rozběhla pro hračky a začala Lídu tahat za ruku, ať si s ní jde hrát. Snažila se Lídu pořád chytit za ruku a zvědavým pohledem si ji prohlížela, sem tam se usmála. Lída ji v průběhu hry objala a uhladila jí krásné vlasy jako měla její maminka.
Tak pojď, učešu tě jako princeznu, navrhla Lída a Maruška úplně zářila.
Franta tajně pozoroval, jak si holky rozumí, a v srdci mu to zalahodilo.
Bál se Lídu vzít domů, protože Maruška pořád hledala maminku, koukala z okna, jestli nepřichází, a když někdo přišel, hned běhala ke dveřím, jestli to není maminka zpátky. Snažil se jí vysvětlovat, ale jí nebyly ještě ani čtyři roky, vysvětlení nepotřebovala chtěla mámu, lásku, pohladit.
Franta věděl, že i kdyby se rozdal, nikdy mámu nenahradí. Bál se, že se v Lídě zklame, ale když Maruška skoro plakala, že Lída odchází, najednou ho zamrazilo štěstí.
Maruška chytla Lídu za ruku, zavedla ji do svého pokojíčku, rozestlala postýlku a začala si s radostí poskakovat po posteli. Lída si při tom vybavila svoje dětství: macecha, co jí vyčítala každý krajíc chleba, schovávala cukroví pro své holky, bila jí přes ruce za mizerně odvedenou práci, obnošené šaty po nevlastních sestrách, opilého otce, kterého svíjela přikrytá vlastním dekou, a tu větu, že ji prvního, kdo přijde, pošle ze statku jak zbytečný dobytek.
Dočkala se i toho, že ji zatratila a srdce se jí sevřelo, když hladila Marušku. Silně ji objala a lehla si k ní. Dcerka usnula v klidu a blaženě. Franta nevěděl, co má říct nebo dělat, takže prostě jen seděli, pili čaj a usmívali se na sebe. A Lídu domů už nepustil.
Prostě nepustil. Žena má být přece se svým mužem, ne někde, kde ji čeká akorát mračno.
