MÍSTO KŘÍDEL BUMERANG ZA ZÁDY
Já vás všechny zničím! To si ještě zatancujete! vřískala manželka mého bratra.
Proč, Lota? Dala jsem ti přece všechny peníze. Co ti na tom vadí? máma nechápala, proč na ni snacha útočí.
Kde máte potvrzení, že jste peníze dala? Kde jsou svědci? Papír o předání? Vy i s Tomášem nám dlužíte za polovinu téhle bytu! Lota neústupně stála ve dveřích.
Tak poslouchej, Lota. Odejdi a nezdržuj. Já byla svědkem předání peněz, stačí? A Tomášovi vyřiď pozdrav. Měl by tě trochu zkrotit. Už sem nechoď, musel jsem zasáhnout, máma byla bezbranná.
Budeš litovat, ale už bude pozdě! Najdu si kouzelnici a prokleju vás! zvolala Lota a odešla.
Naše máma po smrti tatínka prodala rodinný dům na vesnici a nastěhovala se ke mně do třípokojového bytu v Olomouci. Byl jsem už vdovec, vychovával pětiletého syna Jirka. Máma u mě bydlela s radostí.
Veroniko, nebude ti vadit, když polovinu peněz z prodeje domu dám Tomáškovi? Je to přece můj syn. Lota ho stále peskuje, že je neschopný manžel, špatně zabezpečuje rodinu, prosila máma pohledem.
Bože, jakýpak problém, samozřejmě! To je spravedlivé, řekl jsem ochotně.
Pozvali jsme Tomáše s Lotou ke mně, předali peníze z ruky do ruky. Po dvou letech však Lota přišla znovu, požadovala další peníze, hrozila a proklínala nás.
Vyhodil jsem ji, zavřel dveře a zapomněl na Lotu. Dlouho jsme se s bratrem ani Lotou nebavili. Vztah se zlomil jako kdyby mezi námi proběhla černá kočka. Od té doby se na nás valily samé potíže, stíhaly nás, jakoby jsme chodili po smůle od rána do večera. Jak se říká, neštěstí chodí ve skupinách.
Máma onemocněla, já dostal nějakou zvláštní nemoc, Jirka měl ekzém. Trable byly na denním pořádku. Byt byl prosycený zápachem léků, vše se kazilo, padalo, rozbíjelo. Hodiny se v noci zastavovaly. Musel jsem jako bývalý policista odejít do důchodu, i když jsem chtěl ještě pracovat. Máma potřebovala péči na lůžku, Jirku jsem musel intenzivně léčit. Peníze mizely jak voda.
Pamatuji se, že jsem proměnil byt ve fialkový ráj všude rostly fialky, které jsem množil a prodával na tržišti. Ty malé kytičky nám pomohly dostat se z dluhů, lidé je rádi kupovali.
Jednou za rok přijeli příbuzní na návštěvu. Strávili týden, donesli nám použité, ale čisté oblečení, dovezli jídlo: maso, těstoviny, rýži, mouku… Byli jsme za vše vděční. Oni odjeli a začal kolotoč znovu.
Bez peněz, neduhy, únava.
Abych se z toho nezbláznil, založil jsem před domem záhon a zasadil semínka květin. Vyrostly nenáročné květy: hledíky, matthioly, měsíčky. Byla to má jediná radost.
Jednou šel kolem soused Michal, hodnotil mou skromnou záhradku:
Dobrý den, sousede! Mohu vám nabídnout peníze na květiny? Kupte jich víc, ať to všem stojí za to.
Němě jsem pokrčil rameny. Michal mi vložil peníze do kapsy županu:
Ber, naše paní zahradnice! Neboj se. Vždyť děláte krásu pro všechny.
Nadšený jsem nakoupil exotické květiny a keře. Záhon rozkvetl, zaplnil se barvami a vůněmi. Sousedé žasli nad tou nádherou.
Michal se u květin často zastavoval:
Jen u dobrého člověka kvetou květy tak bujně.
Soused mi často podával bonboniery, čokolády nebo zmrzlinu:
To je pro vás, Veroniko, za pilnou práci.
Příjemné bylo, že se mnou jednal tak mile.
Roky plynuly, začalo se vše v našem domě zlepšovat.
Máma se po léčbě postavila na nohy, byla veselá. Jirkovi se zlepšila kůže, ekzém zmizel. Najednou jsem si připadal jako žena v krajkách, toužila jsem milovat a být milována, a nebála se stáří.
Jirka, inspirovaný péčí o babičku, rozhodl se stát lékařem. Bez problémů nastoupil na lékařskou fakultu a pracoval v nemocnici. Brzy asistoval při operacích. Sousedé si ho brzy volali pro diagnózy, injekce, infuze.
Jirka se stal anesteziologem.
Spolu jsme udělali v bytě nový nátěr. Jirka si pořídil ojetého Škodu. Chce se ženit, jeho snoubenka Lenka je kardiolog. Všechno v domácnosti je klidné a dobré.
Nedávno zavolala Lota, hlas měla chraplavý:
Ahoj, Veroniko. Nepřijdeš mě navštívit, ležím v nemocnici?
Dorazil jsem na uvedenou adresu. Přišel na pokoj, našel Lotu.
Co se děje, Lota? udiven extází ženy v očích jen prázdno.
Tak se to stalo, Veroniko… S manželem jsme se procházeli lesem, našli lidskou lebku, donesli ji domů. Vyčistili ji, přelakovali a udělali z ní popelník. Za půl roku Tomáš zemřel při autonehodě. O dva měsíce později syn zahynul v garáži – s přáteli popíjeli. Já teď mám těžký zápal plic. Bože, proč jsme si tu prokletou lebku vzali domů? Od ní přišly všechny mé neštěstí, Lota začala hořce plakat.
Ne, Lota, vše začalo, když jsi běžela za černou magií a věštkyněmi. Ta lebka je jen důsledek, řekl jsem jí. Nadělala hodně zla.
Máš pravdu, Veroniko. Kaju se. I jsem na vás posílala kletby, i jsem vás proklínala. Moje zloba byla jak černý dehet. Výsledek zůstala jsem sama. Promiň. Zapomeňme na hloupé hádky. Dřív mi rostla za zády křídla, teď tam mám bumerang a pálí mě, Lota se sklonila, ztichla.
O všem jsem pověděl Jirkovi. Nebyl lhostejný:
Mámo, převeďme tetičku Lotu k nám do nemocnice. Péče bude lepší. Vždyť je to přece rodina.
Dobře, synu, úplně jsem Lotu odpustil. Je škoda ji nechat samotnou trpět. Ztratila syna i manžela.
Michal navrhl spojit naše životy. Bydlel o patro výš.
Veroniko, přestěhujte se ke mně, bude nám veselo. Vy jste vdova, já vdovec, máme o čem si povídat. Souhlasíte?
Ano, Michale. Nevěřila jsem svému štěstí, najednou mě zahřálo, rozsvítilo.
Máma měla radost:
Vidíš, Veroniko, tvoje štěstí bylo pořád poblíž, postupně se k tobě přibližovalo. Zasloužíš si ho.
Lota se rychle zotavuje, chce nás navštívit.
Pozvat ji? Poradím se s Jirkou a Michalem…
