MÍSTO KŘÍDEL BUMERANG ZA ZÁDY
Já vás všechny zničím! Ještě si zatancujete! zuřivě křičela manželka mého bratra.
Proč, Lenka? Vždyť jsem ti všechno vrátila. Co vlastně chceš? máma, úplně zmatená, nechápala, proč jí její snacha vyhrožuje.
A kde je napsáno, že jste mi dali peníze? Máte svědky? Potvrzení? Vy nám s Vojtou dlužíte za polovinu téhle bytu! Lenka neústupně stála ve dveřích.
Tak víš co, Lenko, radši odejdi po dobrém! Já jsem byla svědkem předání peněz. Stačí to? A Vojtovi vyřiď pozdrav měl by tě zkrotit. Nechoď sem už, zasáhla jsem. Máma byla bezbranná.
Jestli ne, budete litovat! Obrátím se na čarodějnici a prokleju vás! zařvala Lenka při odchodu.
Máma, po smrti táty, prodala náš rodinný dům na vsi a přestěhovala se ke mně do třípokojového bytu v Brně. Byla jsem už vdova, vychovávala jsem pětiletého syna Ondřeje. Ráda jsem mámu přijala.
Věra, nebude ti vadit, když dám Vojtovi polovinu peněz za dům? On je přece taky můj syn. Lenka mu pořád vyčítá, že je neschopný a rodinu špatně živí máma se na mě prosebně podívala.
Bože, to je přece v pořádku! Dej mu to je to spravedlivé, řekla jsem upřímně.
Pozvali jsme Vojtu a Lenku ke mně na návštěvu, předali peníze z ruky do ruky. O dvě roky později se Lenka znovu objevila a neustále požadovala další finance, vyhrožovala, dokonce proklínala.
Vyhodila jsem ji, zabouchla dveře a Lenku jsem pustila z hlavy. Dlouhé roky jsme se s bratrem ani s ní nestýkali. Mezi námi, jako by proběhla černá kočka. Od té doby se na nás valily samé nepříjemnosti, jakoby nekončící vodopád. Jak se říká, od trápení utečeš za řeku, ale ono už čeká na břehu.
Máma onemocněla, já chytla zvláštní nemoc, Ondřej dostal ošklivou ekzém. Stále jsme měli smůlu. V bytě plném vůně léků se neustále něco rozbíjelo, lámalo a padalo. Hodiny se v noci zastavovaly. Musela jsem jako policejní důstojník odejít do důchodu. Přitom jsem chtěla pracovat, dokud bude chuť. Péče o mámu a léčba syna mě vytěžila. Peníze nám začaly mizet jako voda mezi prsty.
Tehdy jsem proměnila svůj byt ve fialkový dům: všude, kam se podíváš, africké fialky. Pěstovala jsem je, rozmnožovala a prodávala na trhu. Tyhle malé květiny nás zachránily před dluhy lidi je rádi kupovali.
Jednou za rok za námi přijeli příbuzní. Zůstali týden, přivezli potravu: maso, těstoviny, mouku, rýži a darovali nám použité, ale čisté oblečení. Byli jsme za vše vděční. Příbuzní odjeli a kolotoč problémů začal nanovo.
Bez peněz, nemoci, únava.
Abych neztratila naději, vytvořila jsem před vchodem malý květinový záhon. Brzy na jaře jsem zasela semínka vyrostly skromné: hledíky, mateřídouška, měsíček. Byla to moje jediná inspirace.
Jednou šel kolem soused Mirek, zadíval se na moji skromnou zahrádku:
Dobrý den, sousedko! Můžu vám dát peníze na květiny? Kupte si jich víc, aby všem záviděli.
Nejistě jsem pokrčila rameny. Mirek mi strčil peníze do kapsy županu:
Jen si vezměte, naše zlatá zahradnice! Nebojte se. Děláte krásu pro všechny.
Cítila jsem se povzneseně, nakoupila exotické květiny i keře. Záhon se rozvoněl a rozkvétal všemi barvami. Sousedé žasli nad tou rajskou krásou.
Mirek se často zastavoval u květin a obdivoval:
Jen dobří lidé mají tak divoké květy.
Soused mě často hostil čokoládou, cukrovinkami, zmrzlinou:
To je pro vás, Věrko, za pilnou práci.
Pozornost od cizího člověka mi lichotila a těšila.
Roky plynuly a u nás se všechno pomalu zlepšovalo.
Máma se uzdravila, synovi se ekzém vyčistil. Najednou jsem se cítila jako žena v bílých krajkách. Toužila jsem milovat a být milovaná, nehledě na podzim života.
Ondřej po vzoru nemocné babičky se rozhodl stát lékařem. Snadno se dostal na medicínu, při studiu pracoval v nemocnici. Brzy asistoval při operacích. Sousedé ho často prosili o diagnózu, injekci či infuzi
Ondřej se vyučil na anesteziologa.
Spolu jsme opravili byt, Ondřej si koupil ojeté auto. Chystá svatbu se svou kolegyní Radkou, která je kardioložka. U nás doma je klid a pohoda.
Nedávno volala Lenka, hlas měla téměř nepřítomný:
Ahoj, Věro. Mohla bys mě navštívit? Ležím v nemocnici
Jela jsem podle adresy do Hradce Králové, našla pokoj s Lenkou.
Co se s tebou děje, Lenko? podivila jsem se jejímu utrápenému vzhledu. V jejích očích byla prázdnota.
Tak to dopadlo, Věro Procházeli jsme se s mužem v lese. Narazili jsme v trávě na lidskou lebku, vzali ji domů, vyčistili a natřeli lakem udělali jsme si popelník. Za půl roku Vojta zemřel při nehodě. O dva měsíce později syn ztratil život v garáži, pil s kamarády. Já mám těžký zápal plic. Proč jsme tu prokletou lebku vůbec brali domů? Od té doby jen smůla, Lenka brečela.
Ne, Lenko, to začalo už když jsi šla k čarodějnicím a proklínala nás. Lebka už byla jen následkem, nechtěla jsem to neříct. Přinesla nám moc smutku.
Máš pravdu, Věro. Kaju se. Opravdu jsem vám přičarovala neštěstí, proklínala. Moje zloba mě osaměla. Omlouvám se. Zapomeňme raději staré hádky. Mládí tehdy jsem měla za zády křídla. Teď mám jen bumerang. Cítím, jak mě pálí, Lenka se ztišila a zamyšleně sklonila hlavu.
Vyprávěla jsem to Ondřejovi. Nebyl lhostejný:
Mami, převezmeme tetu Lenku k nám do nemocnice, dostane lepší péči. Není to cizí člověk.
Ano, Ondřeji, Lenku jsem úplně odpustila. Musím jí pomoct zůstala sama, ztratila rodinu.
Mirek mi navrhl spojit naše životy. Bydlel o patro výš.
Věrko, přesedlejte ke mně bude veseleji. Vy jste vdova, já vdovec. Budeme si mít o čem povídat. Souhlasíte?
Ano, Mirku, nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Přišlo jako dar z nebe, zahřálo a rozzářilo duši.
Máma se radovala:
Věro, vidíš, osud byl celý čas blízko postupně se přibližoval a díval se na tebe. Zasluhuješ štěstí.
Lenka se rychle uzdravuje, chce přijít na návštěvu. Pozvat ji? Poradím se s Ondřejem a Mirkem
Když člověk rozdává zlobu, vrátí se mu jako bumerang. Ale když odpustíte a dáte šanci druhé, život se rozkvete jako zahrada plná květů.
