Už si pamatuji, jak jsem kdysi téměř vybíhal z našeho bytu v paneláku na okraji Brna, když v pokoji zazvonil starý telefon. Opravdu se mi nechtělo vracet kamarádi už čekali venku před vchodem, míč jsem měl připravený, a za garážemi nás čekal rozhodující zápas na hřišti. Ještě chvíli jsem postával v předsíni a doufal, že ten hrozný zvuk zmizí, ale telefon cinkal dál a dál.
Kdo to zase může být? zabručel jsem nevrle, nazul si pantofle a vběhl do pokoje. Zdvihl jsem sluchátko a už čekal, že uslyším mamčino zadání nějakého úkolu, nebo že babička začne svou obvyklou litanii: Jedl jsi po škole? Umyj si ruce! Nechoď bosý po chodbě! Věci, co vždy děsně zaměstnávají dospělé.
Haló, zamumlal jsem neochotně do sluchátka.
Haló! Mirek? zazněl v telefonu hlas úplně neznámého muže.
Rodiče nejsou doma, odpověděl jsem rychle a už chtěl položit, byl jsem si jistý, že shánějí tatínka nebo maminku. Ale hlas mě zastavil:
Mirku, vyslechni mě, prosím tě. Nezavěšuj, je to opravdu důležité, následovala krátká pauza. Nebudeš mi věřit, ale prosím tě, udělej, co ti řeknu. Vem si tužku a papír a piš si všechno, já mám málo času. Já to jsi ty, jenom z budoucnosti. Chápu, že je těžké tomu věřit, ale udělej to, co ti říkám. Máš už tužku?
Byl jsem vychovaný kluk a vlastně jen slušnost mi zabránila zavěsit. Babička vždycky říkala, že s blázny se hádat nemá cenu vyslechni je a udělej si stejně po svém. Bylo mi jasné, že ten člověk musí být buď blázen, nebo vtipálek. Také jsme s klukama občas dělali kanadské žertíky, volali na náhodná čísla a říkali třeba: Máte vodu? Tak si napusťte vanu, přivedeme vám slona! Tohle mi přišlo podobné, tak jsem se rozhodl, že raději poslechnu a rychle zkusím zjistit, kam to vede. Jestli je to fór, ať to skončí rychle.
Mám, řekl jsem vážně. A mám v budoucnosti svůj vlastní radiopřijímač? schválně jsem to zkusil žertem.
Ra… Mirku! To myslím vážně! Když mě teď poslechneš, budeš mít svůj vlastní mobil i spoustu dalšího.
Dobře, píšu si, odpověděl jsem a při tom jsem oknem okukoval, co dělají kluci před domem, a jeden prst už byl v nose. Kluci tam asi dlouho čekat nebudou.
Pak ten hlas začal diktovat nějaké roky, data, radil mi, ať rozhodně nechám na pokoji jakousi Lenku z vedlejší třídy, a ať se vyhýbám firmě, co se jmenovala něco jako Kampelička. Pak ať kupuju a prodávám marky, radši se vyhnu čemukoliv zvanému černé úterý, herním automatům a kasínu, a že bitcoin jednou změní svět… No, lítalo to v telefonu jedno cizí slovo za druhým.
Píšeš si to všechno? ptal se hlas.
Píšu, zalhal jsem a čekal, kdy už s tím šílenstvím skončí.
Doufám, že to schováš! To je jako poklad, nikdy to nikomu neukazuj a neztrať, dodal muž s nadějí, a telefon v tu chvíli ztichl.
Položil jsem sluchátko a běžel dolů k hřišti. Když se večer vrátili z práce naši, vzpomněl jsem si na ten divný telefonát a popsal jim, co mi ten člověk povídal že říkal, že je Mirek, ale z budoucnosti.
S cizími lidmi si nikdy nevykládej, zamračil se táta. Zvlášť když ti budou radit, abys kupoval marky. Řekni, že voláš policii, a zavěs!
No jo, přikývla máma. A vůbec, kdo by dneska potřeboval marky? Kdyby aspoň koruny…
***
Čas plynul a já na ten telefonát dávno zapomněl. Škola a klučičí starosti vytlačily všechny ty černé úterky či bitcoiny. Přišel gympl a s ním známky, fotbal a hezké dny dětství. V osmé třídě k nám přišla nová spolužačka skutečná Češka, jmenovala se Klára, a hned se mi moc líbila. I když byla v béčku, nic mi nebránilo s ní začít mluvit; nejdříve opatrné vzkazy, pak společné cesty domů a všechno se pomalu proměnilo v první lásku.
Po vojně jsem se s Klárou oženil. Byly to divoké devadesátky, štěstí se zdálo na dosah, obchodní domy plné zboží, všechno nové a třpytivé. Ale euforie rychle vystřídalo rozčarování jakmile člověk vyskočil z jednoho maléru, padl do dalšího. Chtěl jsem koupit Kláře krásné boty, jak slibovala reklama, a sotva mi to stačilo na obyčejné bačkory. Malý panelákový byt s hypotékou nás tížil den za dnem.
***
Sedávám teď na lavičce v parku na Špilberku, v tašce mi zůstala poslední petka Starobrna, a když ji potají upíjím, zapaluji si cigaretu. Dívám se na lidi kolem, na svět, který mi pod rukama protekl jako voda. Ani jsem nevnímal, jak si ke mně přisedl starší pán v brýlích, s velkou koženou aktovkou.
Mohu? zeptal se slušně, už si sedal.
Letmo jsem přikývl a napil se piva.
Dneska je nějak šedivo, zamumlal, spíš sám pro sebe.
Jako celý život, poznamenal jsem.
Nepřipadá vám zvláštní, že ty šedé dny přijdou až se stářím? obrátil se ke mně. Vzpomínáte si na dětství? Tam bylo slunce pořád jaro vonělo rozkvetlou zahradou, v létě šuměla tráva, podzim byl plný barviv, zimy křupaly pod nohama. Ani jedno šedivé ráno!
Protože jako děti nemáme žádné starosti, řekl jsem rozumně. Ty vkládají dny do šedi. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle skončím.
V tu chvíli jsem nevěděl proč, ale všechno jsem tomu staříkovi vyklopil jak jsem věřil obchodům a skončil v dluzích, jak nás podváděli v akcích i automatech, jak slibovali štěstí a přinesli nám jen splátky. Jak mě nakonec Klára opustila a utekla s milencem do Luhačovic, a já dneska žiju ze dne na den.
Ale mám jednu novou šanci, pousmál jsem se trpce. Koukal jsem na kurz o milionářském myšlení prý mám investovat do bitcoinu! Pět set procent týdně! Už jen to správně udělat, a všechno bude v pohodě!
Mladíku, zvedl starý pán brýle. A jaké máte vzdělání? Kde pracujete?
Práce je pro blázny, odsekávám. Peníze se mají dělat. Kéž bych tak býval věděl, do čeho jít už tehdy! Všechno by bylo jiné, utápím se v představách snadného bohatství.
Chvíli mlčíme. Já sním o kryptoměnách, pán přemýšlí o něčem svém.
Takže si myslíte, že vědět všechno předem znamená mít štěstí? zeptal se tiše.
To je jasné, přitakal jsem.
Zajímáte mě, usmál se zvláštně. Chcete vyzkoušet mé poslední vynálezy? Rozepnul aktovku a vytáhl starý telefon s otočným číselníkem. Chápejte, podle některých je čas v jednom okamžiku, minulost, přítomnost a budoucnost probíhají zároveň.
To nechápu, přiznal jsem upřímně.
To není důležité, řekl ten pán a natočil telefon ke mně. Tímto se můžete dovolat sám sobě o čtyřicet let zpátky. Ověřeno. Funguje to. Já jsem se jednou dovolal sám sobě a ptal se, jaký je rok. Jenom nevím, co s tím všechny ty paradoxy udělají. Změní se přítomnost? Nebo je budoucnost daná?
Přišlo mi, že pán je blázen. Ale proč to nezkusit? Dnes lidé věří kdečemu slavní jdou z jedné televize do druhé se zázračnými recepty na instantní úspěch, a nikdo jim neříká blázni.
Tak jo! řekl jsem odhodlaně.
Znáte ještě svoje staré číslo? Pán se na mě díval zvědavě. Musíte být v tu dobu doma i vy, jinak se to nepodaří.
Číslo jsem řekl v mžiku čtyřicet let zpátky bych měl být po škole v bytě. Vzal jsem zvláštní telefon do ruky a vytáčel těch sedm čísel.
Bude to trvat jenom chvíli, varoval pán. Baterky dlouho nevydrží. A za následky neručím.
Stihnu to, kývl jsem a čekal na vyzváněcí tón. Nic se neboj, tati. Jestli nekecáš, zjistíme hned, jestli ti tvůj stroj opravdu funguje.
Když jsem si myslel, že to je blbost a nikdo tam nebude, tu na druhém konci někdo zvedl.
Haló? ozval se protivný, dětský hlásek.
Haló! Mirku? Zatřásly se mi ruce, jak jsem byl najednou nervózní.
Rodiče nejsou doma, ozval se můj vlastní dětský hlas, a já zbrkle pokračoval, dokud nezavěsí.
Mirek, vyslechni mě, prosím. Nezavěšuj. Je to důležité, zarazil jsem se, nevěděl jsem co říct, a pak jsem pokračoval: Nebudeš mi věřit, ale já jsem ty z budoucnosti. Zapiš si všechno, mám jen chvíli Máš už tužku a papír?
Mám, ozvalo se. A mám v budoucnu svůj opravdový vesmírný přijímač?
To ne Mirku, teď mě fakt poslouchej. Pokud uděláš všechno, co ti řeknu, budeš mít mobil, nový počítač, všechno.
Odpověděl, že je připraven a že zapisuje. A já se snažil vměstnat do těch několika minut všechny rady a zkušenosti, co jsem se za život naučil: Po vojně v devadesátém třetím najít dobré místo, držet si každou korunu, když už peníze vyděláš, neutratit je jako zamlada s Klárou. Mirku, slyšíš? Vykašli se na Kláru. Ta ti zlomí srdce. Utekla mi s někým jiným! Můžeš mít lepší ženskou. Kupuj marky, drž se jejich kurzu!
Vysvětlil jsem, kdy prodat, kdy znovu koupit, že má rychle utéct od automatů a kasina, a když už, tak investovat společně s kamarády a zajistit si pasivní příjem. Kampeličkám a podivným privatizacím se vyhnout. Koupit byt, než bude stát majlant. V roce 2009 vsadit na bitcoin. Všechno, co jsem schytal za čtyřicet let, jsem mu ve zkratce pověděl, jak nejrychleji jsem dovedl.
Zapsal sis vše? ptal jsem se.
Všechno, ujistil mě můj dávný já.
Spolehnu se na tebe. Schovej si to jako poklad. Nikomu to neukazuj a hlavně neztrať!
Chtěl jsem toho říct ještě více, ale spojení se přerušilo.
***
Mirka tehdy bavilo počkat, až ten strejda přestane blábolit, a pak zavěsit. Ani slovo si, přirozeně, nezapsal. Hned utekl na hřiště pokud to byl žert, nebyl nijak zvlášť zábavný.
To by se mělo večer radši říct rodičům, pomyslel si, když vybíhal na zalité brněnské hřiště v teplém slunci starých časů.
