MILOVAT S TRPĚLIVOSTÍ, TRPĚT S LÁSKOU
U Jaromíra a Ludmily byl sňatek v kostele jak se patří.
V den svatby už průvod směřoval ke svatostánku, když najednou vypukla letní šílená bouřka. Objevila se odnikud, prudce strhla nevěstě závoj z hlavy. Závoj, jako balón, vyletěl do povětří, vířil v trysku, až mu síly došly, a spadl rovnou do špinavé louže. Svatebčané stačili jen vytřeštit oči. Bouřka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Jaromír hned vyběhl pro závoj, ale marně nestačil ho chytit.
Sněhově bílý závoj ležel ve špinavé břečce. Ludmila celá rozhozená volala na ženicha:
Jardo, neber to, už si to na hlavu nandávat nebudu!
Babičky, co posedávají před kostelem a mají pro každou příležitost nějakou předpověď, se daly do šeptání, že tedy mladé bude čekat samá bouře a trápení…
Ludmile koupili v nejbližším obchůdku umělou bílou květinu a tu jí, místo závoje, připnuli do vlasů. Hledat novou závojku nebyl čas. Nemůže přece přijít pozdě na vlastní obřad!
Novomanželé stáli přede dveřmi chrámu, drželi svíčky, slibovali si lásku před Bohem. Ale ještě před obřadem se, samozřejmě, v úřadě podepsali a pořádně si svatbu užili. To byl ten díl pro lidi
Za tři roky manželství už doma měli dvě děti. Dceru Terezu a syna Matěje. Žili si po svém, žádné velké dramata.
Po deseti letech spolu uprostřed všedního týdne zaklepala na byt pohledná dívka.
Ludmila byla pohostinná ke každému hostu zván, nezván, každému nabídla kafe, něco na zub, dobrou náladu navrch. Tahle návštěva ale byla jiného rázu. Navíc přišla, když Jaromír nebyl doma.
Ludmila na první pohled poznala, proti komu stojí mladá, hezká, v očích jiskru.
Dobrý den, jmenuji se Denisa. Jsem budoucí manželka… vašeho muže, představila se klidně.
To je ale novinka! vyhrkla Ludmila.
A už dlouho Jarda je na odpis?
Dlouho. A už jsem nemohla čekat. Čekám s Jardou dítě, oznámila Denisa s ledovým klidem.
Tak to máme učebnicový scénář, že? Manželka milenka nemanželské dítě Slečno, víte, že jsme s Jardou oddaní v kostele? Máme děti,
zkoušela ji Ludmila trochu zbrzdit.
Všechno jsem si zjistila. I my máme lásku na věky věků! Chápete? A vy se přece můžete nechat rozvázat. Váš muž už vám věrný není, to přece jde, Denisa přesvědčovala s klidem.
Slečno, vážně vám radím, neplést se do cizí rodiny! S naší láskou a věrností si poradíme sami, Ludmila už to měla plné zuby Mějte se.
Denisa pokrčila rameny, že ona přece jen přišla oznámit novinky a šla.
Ludmila bouchla vchodovými dveřmi, až zaskřípěly panty.
Zjišťovat si, co kde No to snad ne! Jardu nedostaneš! zuřila v duchu.
Postupně si uvědomovala, že Jaromír poslední dobou nějak nemá na děti čas, je často v práci, nepředvídané služebky, najednou ryby, myslivost no připadalo jí, že si chlap zakládá nové zájmy, o které celý život ani nezavadil.
Přesto se snažila černé myšlenky zahánět. Třeba blázní, třeba jen přelétavé mraky
Večer, když Jaromír přišel domů, Ludmila servírovala teplou večeři věděla, že muž má být nejdřív najedený, pak se řeší problémy.
Když dojedl a poděkoval za jídlo, Ludmila bez vytáček spustila:
Jaroušku, ty seš zamilovanej?
Jsem Jaromír znejistěl.
Dneska tady byla ta tvoje slečna. Je to vážný?
Jsem mizera. Bez Denisy nemůžu dýchat, zkoušel jsem to ukončit, ale nejde to. Pusť mě, Liduš prosil Jaromír.
Tak jdi Ludmila věděla, že moralizovat teď nemá smysl. Život si to zařídí sám.
Jaromír odešel za svou láskou.
Ludmila si šla pro radu za knězem do kostela. Kněz ji vyslechl, povzbudil:
Dceruško, láska trpělivá je, nikdy nepřestává. Ale máš právo na rozvod, když tě manžel opustil kvůli jiné. I odpustit a čekat můžeš. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné
O dva měsíce Ludmila zjistila, že čeká dítě Jaromírovo. Radovala se, brala to jako znamení, že Jarda se jednou vrátí a vše bude dobré. Tato myšlenka ji držela všechny měsíce těhotenství.
Narodil se chlapeček. Ludmilina máma navrhla, že ho pojmenují Honzík. Vždyť Honza je vlastně český Jarda třeba se Jaromír vrátí
Máma pomáhala jak mohla, děti hlídala, vychovávala, vyprávěla pohádky i rozumy do života.
Jaromír děti Terezu a Matěje nezapomněl. Vozil dárky, občas i na dovolenou k moři, obálku s korunami poslal pro Ludmilu.
Ludmila dětem přísně zakázala o narození brášky říkat otci. Ale dítěti výmysly nezabráníš.
Tereza všechno Jaromírovi pověděla o víkendu na návštěvě. Jarda si hned myslel, že Ludmila už si někoho našla a má nové dítě Srdce se sevřelo, v hlavě vzpomínka na šťastné časy. Vůbec netušil, že Honzík je jeho vlastní syn!
Mezitím Denisa Jaromírova nová žena musela být delší dobu v nemocnici na gynekologii. Jaromír běhal pro ovoce, nakládané okurky i mlsný křídu. Denisa měla nedostatek vápníku a křoupala křídu s ledabylým úsměvem. Ale přišlo neštěstí narodila se mrtvá holčička. Po ní následoval potrat.
Denisa těžce nesla své ztráty, rozhodla se dát si od dětí pauzu. Osud si však plánoval své
Jaromír stál po jejím boku, svědomí ho sžíralo měl pocit, že za Denisu i její trápení může on.
K Ludmile zase začal chodit její dávný spolužák Václav. Na škole jí nadbíhal, házel po ní psané papírky, pozval ji po státnicích na večeři a rovnou žadonil o ruku. Pro Ludmilu to ale nikdy nebyl materiál na manžela. Byl až moc pečlivý, trochu mamánek, pořád něco organizoval, a hlavně se bral strašně vážně. Holkám ve třídě se Václav líbil, někdy o jeho pozornost i soupeřily. Když Ludmila potkala Jaromíra, s Václavem byl konec. Dočasně
Jednou Ludmila jela šedivým deštivým podzimem autobusem, zírala ven a utápěla se ve svých myšlenkách. Přisedl si chlapík.
Můžu si přisednout?
Klidně, ani se neotočila.
Slečno, vy jste nějak smutná, zkoušel konverzaci.
Ludmila nehnula brvou.
Liduško! Čau! Tak dlouho jsem tě neviděl!
Ludmila se otočila:
Vašku? Prosím tě, kde ses tady vzal?
Liduš, pozveš mě na návštěvu? Manželka nebude žárlit?
Cestou Václav koupil láhev vína, ovoce, nějaké dobroty pro děti.
U večeře se Ludmila vyzpovídala, potřebovala si vylít srdce. Vašek trpělivě naslouchal, rozumně přikyvoval. Nakonec dostal polibek na tvář za pochopení. Vašek se rozloučil a šel domů plný naděje.
Ukázalo se, že zůstal svobodný, děti nemá. Asi osud.
Václav se stal častým hostem u Ludmily. Všem přinesl něco na zub a Ludmile vždy kytku.
Ludmila hned ujasnila pravidla:
Chodit můžeš, ale čekám svého muže. Nesmíš nic jiného čekat!
Václav i s tím byl spokojený. Lepší být jako brácha než sedět o samotě doma.
Říkal jí: Tak já tě budu brát za sestru. Děti budou moji synovci.
A zabydlel se
Mezitím se v Jaromírově rodině staly lepší věci Denisa nakonec porodila zdravou holčičku. Jméno dostala Božena požehnaná, aby byla blízko Bohu…
Denisa se vrhla do mateřství.
Nejednou si vzpomněla na rozhovor s Ludmilou. Ukradené štěstí není nikdy sladké! Je v něm jen kus hořkosti…
Až po narození Boženky pochopila, jakou bolest přinesla Ludmile do domu. Cizí trápení člověka příliš nepoučí. Toužila jí padnout k nohám a s pláčem prosit za odpuštění.
Jaromír miloval malou Boženku do bezvědomí, zahrnul ji hračkami, v noci si přivstal, aby ji kolébal, vodil do koupelny… Denisa nemohla uvěřit, jak má šťastnou rodinku.
Řeka času se valila dál, nikdo ji nezastavil.
Uteklo pět let.
Všechny děti příběhu povyrostly, dospělí zestárli, co by kamenem dohodil.
Stalo se, že Denisa vážně onemocněla. Bylo jí třicet. Jaromír byl jako na trní. Nemocnice, lékaři, drahé procedury, léky
Denisa se loučila se životem. Byla na prahu nebe.
Jaromír jak mohl, uklidňoval a objímal ženu. Viděl, že každým dnem chřadne
Když už ji doktoři pustili domů dožít, Denisa zašeptala:
Odvez mě ke tvé první ženě. Prosím!
Jaromír se divil, ale neodporoval.
Ludmila už o nemoci věděla dcera Tereza to řekla, stále chodila táto navštěvovat. Když Jaromír volal, Ludmila neodmítla.
Jaromír donesl Denisu do bývalého bytu na rukou.
Celá rodina čekala vysvětlení.
Ludmila založila ruce, kývla ke gauči. Jarda Denisu položil do peřin, narovnal polštáře.
Ostatní pryč, nechte nás s Ludmilou, zahuhlala Denisa.
Všichni vyklidili pokoj.
Ludmila přisedla blíž, prohlédla si nemocnou: V rakvi je člověk hezčí, napadlo ji s češtinářskou jízlivostí.
Posadila se na kraj postele.
Promiň mi, Liduš! Došla na mě Boží spravedlnost… Prosím tě: vezmi Boženku k sobě. Nikdo mi nezbyl, jen Jarda a ty… Slib mi, že Boženku s Jardou vychováte… žádala Denisa s očima plnýma slz.
Ludmila ji jemně vzala za ruku:
Deniso, Pánbůh lidi neodsuzuje to my sami! Už dávno jsem ti odpustila. O Boženku se bát nemusíš. A ještě něco: zůstaňte tu s Jardou! Oběma se uleví. Dům je velký, vejdeme se.
A uvidíš uzdravíš se! Nic není nemožné! Hlavně neztrácej naději.
V domě Ludmily se našlo místo pro všechny.
O Denisu pečovali všichni. Nejvíc Václav, Ludmilin bratr. Od prvního dne měl pro Denisu slabost. Seděl u její postele, hledal správná slova, vedli dlouhé, skoro léčivé rozhovory. O životě.
Jedno slovo kosti lámou, druhé léčí. Václav do Denisy vdechl naději. Boženku miloval jako vlastní, říkal jí božská kopretina.
Denisa chtěla žít a bojovala!
Trvalo půl roku zoufalství, léčby, nekonečných procedur. Denisa už chodila sama na zahradu, užívala si sluníčka, šeptala si něco pod nos a smála se Pomalu, ale jistě sílila, nemoc ustupovala…
Denisa často myslela na Václava Jaromíra přestala milovat, vždyť je ženatý. Nelez s očima na cizí hromádku! Václav byl dobrý člověk, přijal její dceru za svou, ji sám miloval. Takové rodiny taky fungují. Láska jednoho vydrží pro oba.
Denisa slíbila, že Václavovu lásku podpoří a rozmnoží! Jenom zdraví…
A uzdravovala se!
…Přišla chvíle, kdy Denisa při rodinné večeři oznámila:
Liduško, Jardo, my s Boženkou a… Vaškem se stěhujeme. Děkujeme za azyl, za péči, za lásku, kterou jsem od nikoho nečekala. Poklona!
Jaromír a Ludmila se na sebe podívali; tušili, že mezi Václavem a Denisou vzniklo něco hlubšího láska.
Už dávno před tím měl Jaromír důležitý rozhovor s Ludmilou:
Lidu, ať to s Denisou dopadne jakkoli, chci být s tebou. Tvé velké srdce nemá obdoby. Vezmeš mě zpátky? Máme spolu tři děti, klidně si před tebou lehnu na zem a prosím o odpuštění!
A co myslíš, Jardíku, vezmu tě? Ještě já bych měla u tebe prosit o milost! Asi jsem nebyla ta správná žena. Život je nejlepší škola i když nechceš, něco tě naučí! objímala a líbala Ludmila marnotratného muže.
Co Boženka, Jardo? Je to přece tvá dcera, má tě ráda.
Ano, Boženka je moje a já se jí nikdy nevzdám. Dům bude mít u mě vždycky otevřený!
Václav, Denisa a Boženka se balili na cestu.
Denisa u dveří ještě volala na Jaromíra:
Miluj svou Ludmilu víc než život! Neublížit jí! Vzpomínat na tebe budu, Jardo.
Buď šťastná, Deniso
A život šel zase dál.
