Part 1
Milionář z Prahy se procházel nočními ulicemi, jeho mysl byla zamotaná jako spletitý labyrint. U rohu Národní třídy, kde se stíny vlnily pod lucernami, zahlédl malou holčičku, která tiše plakala. Kolem jejího krku se houpl jeho dávno ztracený zlatý náhrdelník šperk, po kterém pátral roky, dokud neztratil naději. Vrhl se k ní, ruce se mu třásly a hlas se lámal: Kde jsi to vzala?
Děvčátko jménem Liběna klenot sevřelo oběma rukama a couvlo stranou, jakoby bránila samotnou podstatu svého bytí. Nesahejte na něj. Je to můj tatínkův náhrdelník.
Milionář ztuhl, srdce se mu sevřelo, svět kolem zpomalil jako rozmazaná krajina za oknem vlaku. Tatínkův náhrdelník? Kdo je tohle dítě a jak se mu do rukou dostalo to, co patřilo jen jemu?
Před lety byla Martina mladá žena se srdcem křehkým jako chrámové vitráže. Pracovala, kde se dalo, a žila v pronajatém podkroví na Žižkově se svoji nejlepší kamarádkou Terezou. Osud k nim byl skoupý Martina hladověla, vyhýbala se zoufalství, a vždy opakovala: Jednou se můj příběh změní.
Jednoho dne, když slunce vystrkovalo první paprsky nad Vltavou, Martina vstala s nadějí. Čekal ji pohovor v noblesním hotelu na Malé Straně. Tereza ji objala a šeptla: Běž a ukaž se, Martino. Určitě dostaneš tu práci.
Oblékla si to nejlepší, co měla, a nervózně přešla most, aby stanula před komisí. Nekonečný proud otázek a pak slova: Gratulujeme, přijímáme vás. Úleva a radost se promísily jako déšť a krajina Martina se vrátila domů a brečela v Terézině náručí.
Večer, přesvědčená Terezou, vyrazily slavit do baru Pod Světly. Martina váhala, ale nakonec se nechala zlákat. Hlasitá hudba, šepot v přítmí, cinkot sklenic a v jiné části Prahy ten samý večer seděl v luxusním voze Roman třiatřicetiletý podnikatel, jehož život byl zvnějšku pohádkou a uvnitř troskou. Jeho obchodní partner ho podvedl, vyprázdnil účet a zmizel. Zoufalý, plný hořkosti, zamířil do stejného klubu a pil, jako by chtěl zapomenout na svět kolem.
Kamarádi ho nakonec odvedli do jeho apartmá nad klubem. Sotva stál, oči zarudlé od slz a alkoholu.
Martina, v jednoduchých černých šatech, pocítila omámení. Tableta na migrénu, kterou vzala dříve, ji omráčila a stáhla do snu, který nešel ovládnout. Terezo, musím si lehnout, zamumlala.
Bloudící po chodbách narazila na pokoj s pootevřenými dveřmi, ticho uvnitř ji vylákalo. Vkročila dovnitř a padla na postel, netušíc, že patří Romanovi.
O pár minut později vrazil dovnitř on zmatený a opilý. Zahlédl dívku, domníval se, že je tu kvůli němu a bez slova se mezi nimi rozplynula hranice mezi sněním a realitou.
Když se Martina ráno probudila, svět se točil jako karusel a bylo ticho. Po muži nezbyla ani stopa. Vedle polštáře však ležel zlatý řetízek s gravírovaným nápisem: R. Dvořák. Peníze na stole, prázdnota v srdci. Co se mi to stalo? šeptala tiše.
Oblékla se, domů došla jako tělo bez duše. Tereza ji objala slova nebyla potřeba.
Za měsíc, když slabost a nevolnost neustupovaly, našla odvahu zajít na polikliniku. Sestra se usmívala a oznámila jí zprávu, která ji na místě zmrazila: Gratulujeme, jste měsíc těhotná.
Cože? slyšela sama sebe potichu.
Cestou zpět domů se rozbrečela nahlas, hnětena strachem, že nezná otce svého dítěte. Nikdy neviděla jeho tvář nepamatovala si její obrysy, byla to zastřená vzpomínka. Hladila rozpačitě bříško a mezi vzlyky vzývala boha: Proč já? Nemám korunu, nemám rodiče, teprve jsem začala pracovat…
Tereza, když viděla Martinin žal, přisedla k ní. Jsem těhotná, vzlykla Martina a rozvyprávěla se o té noci, klubu, omámení, zlatém náhrdelníku, penězích. Tereza si náhrdelník dlouho prohlížela. Musíme jít zpátky, někdo tam bude vědět něco víc.
Příští den se vypravily zpět. Klub byl za dne prázdný, manažer si náhrdelník prohlédl, ale zakroutil hlavou: Je drahý, ale ještě jsem ho neviděl.
Vyptávaly se všude, ale stopa nebyla. Martina byla zoufalá. Neznám tvého otce, říkala bříšku. Ale ochráním tě, postarám se o tebe sama.
Pracovala dál v hotelu, skrývala trápení za úsměvem. Mezitím si Roman, ve svém velkém vile na Hanspaulce, ani nevšiml, že mu schází něco víc než šperk.
Jedno ráno, když si zavazoval kravatu, zpozoroval chybějící řetízek se svým příjmením. Prohledal šuplíky, postel, zeptal se hospodyně Marie marně. Nakonec to vzdal a šel od toho.
Martinin stav se zhoršoval, vyčerpání ji dobíjelo v práci jednou usnula u úklidu pokoje, byl na ni podán stížnost. Vedoucí ji zavolal na kobereček. Končíš, přinesla jsi nám jen průšvihy.
Bezmocná přišla domů s prázdným pohledem. Tereza ji nepoznávala. Ale čas plynul.
Uplynulo pět let.
Martina, dnes osmadvacetiletá, přežila díky houževnatosti. Po ztrátě místa v hotelu myla nádobí v bistru na Smíchově. Výplata byla slabá, ale stačila na skromný nájem a dceru Liběnu, která byla odleskem matčiných očí bystrá, snivá.
Jednoho večera se Liběna ptala u stolu: Maminko, kde je tatínek? Ostatní děti o něm mluví.
Srdce Martiny se zachvělo. Ze zásuvky vytáhla zlatý řetízek. Tohle náleží tvému tatínkovi, řekla jemně. Je to jediné, co po sobě zanechal.
Liběna si navlékla náhrdelník a oči jí zazářily jasem letního dne. Nikoho k němu nepouštěj, požádala ji Martina.
Neboj se, mami, slíbila Liběna.
Na opačné straně Prahy seděl Roman se svým tátou, starým panem Dvořákem, a rozprávěli o svatbě. Roman zvažoval, zda požádat svou přítelkyni Simonu o ruku, ale srdce ho svíralo prázdno a nevysvětlitelný smutek. Otec mu radil, že rodina zklidní všechen zmatek.
Simona, uhlazená a ctižádostivá, toužila po titulu paní Dvořáková. Kamarádce Daně šeptala, že je zoufalá, protože jí Roman nenabídl zásnuby. Dana přiznala, že na svého přítele nastražila lež o těhotenství. Tato myšlenka Simonu zaujala.
Krátce nato navštívila Romana: Čekám s tebou dítě.
Roman byl nadšený, objal ji a slíbil, že vše zpečetí svatbou. V hlavě už plánoval jméno pro potomka netuše, že jeho pravá dcera ve Vršovicích nosí jeho náhrdelník jako svou jedinou cennost, kterou ráda ukazuje spolužákům.
Jednoho dusného odpoledne Martina ulehla do postele s horečkou. Liběnu poslala koupit léky. Holčička šla po chodníku s náhrdelníkem sevřeným v dlani, slzy ve tváři. Když u tramvajové zastávky zpomalila černá Škoda Superb, Roman uvnitř ztuhl pohledem na to dítě. Něco jej zatahalo u srdce.
Zastavte, poručil řidiči.
Přistoupil k Liběně a zeptal se: Proč pláčeš?
Maminka je nemocná. Jdu jí pro léky, odpověděla.
Roman zíral na zlatý řetízek, jakoby uzřel vlastní minulost. Kde jsi to vzala?
Liběna ucouvla: Nesahejte na něj. Je to můj tatínkův náhrdelník.
Romanovi se rozklepaly ruce. Kdo je tvůj tatínek?
Nevím. Maminka mi ho dala.
A jak se jmenuje tvoje maminka?
Martina.
Roman poslal řidiče do lékárny a poprosil Liběnu, ať ho dovede k sobě domů. Za ruku ji následoval klikatým dvorkem paneláku, mozek mu šrotoval v kruzích jako bludné kolo pouťové atrakce.
Dostali se do malého bytu, kde na matraci ležela Martina. Když Roman vstoupil, chvíli mu trvalo, než ji poznal.
Vaše dcera plakala, tak jsem jí chtěl pomoct, řekl opatrně.
Přinesli léky a Roman stále upíral pohled na zlatý řetízek. Konečně se zeptal, odkud ho má.
Martina začala vyprávět pohřebním hlasem o noci před pěti lety oslava, únava, zmatení, ráno v cizím pokoji, nalezený řetízek, šokované těhotenství.
Romanovi z tváře zmizela veškerá barva. To je můj řetízek.
Nastalo ticho.
Byl jsem tam tu noc, v klubu U Světel, zamumlal nakonec. Byl jsem zlomený a opilý. Když jsem přišel do pokoje a uviděl vás, myslel jsem Hlas mu zněl jako ozvěna. Nevěděl jsem.
Martina plakala slzy hořké i úlevné. Takže vy jste on.
Roman přikývl, drcený lítostí: Nemohu změnit minulost, ale můžu pro tebe a Liběnu udělat víc. Je to moje dcera.
Poklekl před dítětem. Já jsem tvůj tatínek.
Martina mlčky poslouchala, jak Roman slibuje, že se o ně postará. Toho večera je vzal jeho vůz do vily v Hanspaulce.
Poprvé zavládl v Romanovi klid, když pozoroval Martinu a Liběnu ve svém domě.
