Milenka mého muže byla nádherná. Kdybych byl ženou ve své situaci, sám bych si takovou vybral, kdybych byl na místě muže. Znáte takové ženy vědí, co znamenají. Chodí vzpřímeně, dívají se přímo a otevřeně do očí, naslouchají se soustředěním. Nemají žádné uspěchané pohyby, není třeba, aby ukazovaly výstřih či záda, aby si jich někdo všiml, působí klidně a nikdy je nic nerozhází.
Přiznám si, že bych si ji taky vybral. Jako pravý opak svojí ženy.
Jaká je vlastně ona? Věčně ve spěchu, často zvýší hlas na děti i na mě, všechno jí padá z rukou, nic nestíhá, v práci toho má moc, šéf není spokojený. Chodí pořád v kalhotách a vytahaných svetrech, protože vyžehlit si šaty či halenku je celé martyrium. Už ani nevzpomínám, kdy naposledy žehlila nějaké volánky. Naštěstí nová sušička prádla všechno krásně vyhladí a žehličku nepotřebuje skoro vůbec.
Ale ta milenka Postava, držení těla, nohy, vlasy, oči, obličej člověk skoro ani nedýchá!
A já také nemohl dýchat, od té chvíle, co jsem se o tom dozvěděl. Vlastně jsem to nečekal. Ocitl jsem se pracovně v okrajové části Brna a zašel si na oběd do první kavárny, která se naskytla. Práce hotová, ale hlad je holt prevít. Uprostřed narvané kavárny jsem našel volný kout, sedl jsem si, otevřel jídelní lístek a pak, když jsem zvedl oči, hned jsem ho poznal. Zezadu. A pak jsem viděl i ji.
Držel ji za ruce a líbal jí prsty. No prosím, jaký kýč, napadlo mě. Vaše ruce voní kadidlem. Ale žena to byla okouzlující. To uznám.
Zároveň jsem zažil zvláštní pocit jakoby stav, kdy si člověk spálí kůži a ještě než přijde bolest, už ví, že se za okamžik dostaví. A to čekání je někdy horší než samotná bolest. A já abych ji zmírnil, vevnitř jsem na ten pocit neustále foukal.
Mělo to bolet. Ale uvnitř bylo jen prázdno. Nic.
Můj muž se vrátil domů jako obvykle. Vždy měl dobrou náladu, všechno bral se stoickým klidem. Na rozdíl ode mě, já jsem nervák, všude spěchám, všechny popoháním. On je typický sangvinik, pohodář, základní kámen rodiny s velkým smyslem pro humor.
To jeho humor by se mi dneska hodil. Můj na tuto situaci prostě nestačí.
Celý večer mě svrběl jazyk, chtěl jsem se zeptat na rovinu a ledově klidným hlasem: Tak co tvoje milenka? Viděl jsem vás nedávno v Café Savoy, je opravdu skvělá, rozumím ti. Sám bych neodolal. Pozoroval bych, jak se pod tíhou těch slov potí a snaží se zachovat tvář.
A pokračoval bych: Co dál? Děti si s ní budou rozumět, máš ji dovést domů? Nebo mě vystěhuješ? Má aspoň vlastní byt nebo přijde k nám?
Nic z toho jsem neřekl. Večer mě objal v posteli, přivinul k sobě a během chvilky usnul.
Možná spolu ještě nespí, pomyslel jsem si, když jsem se odsunul na svou polovinu postele. Musel jsem se tiše usmát. Přesně takhle asi přemýšlí muž, kterého podvedli před jeho vlastníma očima, a dál se snaží sám sebe přesvědčovat, že se mu to jen zdá.
Možná opravdu ještě spolu nespí jen takové navazování vztahu, první náznaky, šepoty, společné myšlenky. Každopádně on byl vždy mistr v utajování. Ani slůvkem, ani pohledem nic neprozradil!
V noci jsem se převaloval, spal přerušovaně, zdály se mi ostré barvy, cizí ženy v rudých šatech a spousta smyslnosti.
Probudil jsem se s těžkou hlavou, dnes jsem fungoval pomaleji než jindy. Děti jsem v klidu připravil do školy.
A celou dobu jsem přemýšlel, co mám dělat? Co dělají chlapi, když načapají svoje ženy s někým jiným? Měl bych to hledat na internetu?
Google nepomohl. Odpovědi jsem neměl. Zkusit žít dál?
Ale copak to už nedělám? Žiju dál. Všechno běží dle zavedeného rytmu. Muž chodí včas domů, žádná rtěnka na košili, žádný cizí parfém. Děti divoké jako vždy, v neděli kino. Všechno stejné. Sex dvakrát do týdne. A když se daří, tak i třikrát.
Možná jsem si v té kavárně spletl osobu? Nespletl. Když jsem mu volal v poledne, nebral. Tak jsem sedl do taxíku a jel zpátky do té kavárny. Taxikáři jsem namluvil, že čekám na nějaký balíček pro práci. Jeho auto stálo naproti. On i ta žena vyšli spolu, nastoupili do auta a odjeli.
Zbledl jsem, poprosil taxikáře o vodu, vzal do ruky mobil a nahrál divadýlko: Kašlete na ten balík! Já tu nemůžu čekat, jedu do práce!
Přitom mi opravdu záleželo na tom, co si o mně taxikář myslí.
Vědomí, že má muž milenku, vám vždy obrátí život vzhůru nohama. Rozvést se? Asi ano. Jinak to nejde. Nebo snad snášet? Proč? Kvůli čemu?
Vzpomněl jsem si, jak před pár lety měl podobný problém kamarád. Jeho žena nakonec přišla na nevěru. Byl skandál, lhal do poslední chvíle, i když našla důkazy nezmazanou konverzaci v mobilu. Tvrdil, že ho někdo hacknul, že za to může závist konkurenčních kolegů.
Tehdy můj muž řekl: Já bych nikdy nelhal. Vypadá to uboze. Když už něco provedeš, tak se přiznej. Buď rodinu miluješ, nebo odejdi, ale rodinu zajisti.
Byl jsem na něj tenkrát hrdý. Odpovědnost se mu dala věřit.
Ale když se to stane vám samotným Je lehké rozhodovat o cizích osudech z dálky, když nenesete následky. Když jsi uprostřed obráceného světa mezi ženou a milenkou, hned veškerá odvaha a rozhodnost opadnou.
Nakonec jsem sebral odvahu, přišel jsem k jejich stolu, sedl na volnou židli. Milenka na mě vykulila oči, muž zmrzl jak socha. Pak poposedl a zmateně mlčel. Bavil jsem se tím pohledem. Milenka hned věděla, kdo jsem. Nebo to možná věděla už dávno.
Muž začal něco koktat. Zarazil jsem ho gestem ruky. Víte, asi to není úplně tak, jak si myslím, že? Potom jsem řekl: Není divu, tomu se člověk těžko vyhne. Ale teď vy dva popřemýšlejte, jak to celé vyřešíte máme děti, společný byt, rodiče už nejsou nejmladší. Jste dospělí, určitě si poradíte.
A s klidem jsem odešel. Ten nažehlený oblek mi tentokrát fakt slušel. Ani nevím, proč ho tak málo nosím.
Ten den jsem pochopil, že klid a sebedůvěra jsou to jediné, co mi nemůže vzít žádná milenka na světě.
