Milý deníčku,
Milenka mého muže byla nádherná. Kdybych byla chlapem, taky bych si ji vybrala. Znáš takové ženy vědí, co mají za cenu. Chodí s hlavou vztyčenou, dívají se přímo a otevřeně, vnímají každé slovo, co řekneš. Nešustí sebou nervózně, nepotřebují si vyhrnovat výstřih nebo holá záda, aby je někdo vnímal. Měly v sobě klid, skoro aristokratický, nikdy se nerozhazovaly panikou.
Já bych si taky vybrala ji asi hlavně proto, že je úplně opakem mě.
A jaká jsem já? Věčně uhánějící, peskující děti i manžela, všechno mi padá z rukou, nic nestíhám, v práci tlak, šéf nešťastný. Nosím pořád kalhoty a vytahané trička nebo svetry protože žehlit šaty nebo halenky je na mě už příliš. Ani nevím, kdy jsem naposled zírala na ty volánky a krajky. Naštěstí poslední model sušičky hezky prádlo vyhladí, takže už skoro ani nepoužívám žehličku.
Ale milenka ta byla famózní. Postava, držení těla, nohy, vlasy, oči, obličej až mi došel dech.
A od té chvíle, co jsem ji viděla, vlastně pořád nedýchám. Spíš jsem se s tím smířila najednou. Po služební cestě do Vršovic jsem si jen zaběhla dát něco malého do kavárny. Práce hotová, hlad nepočká. Mezi lidmi jsem našla volný stůl v rohu, sedla si, otevřela menu a zvedla oči. Nezdálo se mi to svého muže poznám i zezadu. A pak ji.
Držel její ruce v dlaních a líbal jí prsty. Fůj, chtělo se mi zasmát. Ale ona byla opravdu krásná. Nemůžu tvrdit opak.
Cítila jsem se, jako když se spálíš vidíš tu zarudlou kůži a víš, že za pár vteřin tě zaplaví bolest. Ale ještě je těch pár vteřin, kdy čekáš, kdy to přijde. A člověk místo toho fouká, aby to bolelo míň.
Asi by to mělo bolet. Ale naprosto prázdno. Prostě nic zvláštního.
Manžel dorazil domů včas. Jako vždy v dobré náladě, klidný, vyrovnaný. Já v jedno kuse v běhu, popoháním, rozčiluju se, nesnáším zpoždění. On je typický optimista, žádné překotné změny nálad, vždy vtípek po ruce.
Jeho smysl pro humor bych teď ocenila, mně zrovna moc nesedí do takové chvíle.
Celý večer mě svrbělo, abych se ho zeptala chladným tónem: Tak co, jaká je tvoje milenka? Viděla jsem vás nedávno v kavárně V Kolkovně, moc pěkná, fakt že jo, ani já bych neodolala.
A pozorovat výraz, jak mu vyvstává pot na čele, rudne a předstírá klid.
Pokračovat: Tak co teď? Děti jí určitě představíme, že? Nová maminka by je měla poznat. A kde skončím já? Přivedeš si ji domů, nebo má aspoň vlastní byt?
Samozřejmě jsem nic neřekla. V posteli mě objal, přitiskl k sobě a hned usnul.
Snad ještě mezi nimi nic nebylo, pomyslela jsem si na svých deseti centimetrech dál od něj. Bez jediného zvuku jsem se rozesmála. Už uvažuju jako podvedená žena, která i po jasném důkazu všem tvrdí To se mi jen zdálo.
Třeba spolu ještě nespí. Zatím jen první fáze, předehra, sympatie, dech a myšlenky v jednom rytmu. A on? Profesionál ani slovo, ani škubnutí.
V noci jsem se převracela, spala po kouscích, zdály se mi pestré květy a cizí milenky v rudých šatech.
Probudila jsem se vyčerpaná, pomalejší než obvykle, ale děti jsem školou protáhla v klidu.
Celou dobu jsem přemýšlela Co teď? Co dělají ženy, které načapají manžela s milenkou? Zadám do Seznamu?
Nic. Odpověď jsem nedostala. Sama si stejně neporadím. Mám žít dál?
No co žiju dál i tak. Stejně. Zvyklý rytmus, manžel co chodí domů včas, žádná rtěnka na košili, žádná cizí vůně, děti pořád lítají a o víkendech jdeme do kina. Bez jakýchkoli změn. Stejný sex dvakrát do týdne. Někdy třikrát, když se to moc nepočítá.
Třeba jsem se v kavárně spletla?
Nespletla. Zavolala jsem mu po obědě, telefon nezvedl. Sedla jsem do Bolta a uháněla ke stejné kavárně. Vymyslela jsem si do telefonu věrohodnou historku, že čekáme na balík, pracovní záležitost, abych taxikáři připadala dostatečně zaměstnaná. Jeho Škoda stála na druhé straně ulice. On a ona vyšli bok po boku, nasedli do auta a odjeli.
Vybledla jsem, poprosila řidiče o vodu a předstírala, že někdo volá: Tak se seberte i s balíkem! Já už nečekám, jedu pracovat!
Jako by mi záleželo, co si o mně myslí cizí taxikář.
Vědomí, že manžel má milenku, zásadně převrátí svět. Rozvést se? Asi jo. Ale jak jinak žít? Tolerovat? Proč? Kvůli čemu?
Vzpomněla jsem si, jak měl jeden známý z Přelouče také mimomanželský vztah. Dlouho to tajil. Stejně to žena poznala. Byla scéna, on zapíral až do samého konce, i když mu předložila vytištěné zprávy z Messengeru. Tvrdil, že je někdo hacknul a konkurence mu chce uškodit.
Tehdy můj muž řekl: Já bych nikdy nelhal. To je ubohý. Když už něco provedeš, měj odvahu přiznat to. A buď skonči s jednou, nebo zajisti rodině co je třeba.
Byla jsem na něj pyšná konečně někdo zodpovědný.
Jo, vést cizí bitvu od stolu je jednoduché. Obzvlášť když nejde o tvoji kůži.
Jenže když se ocitneš přímo v té roli, vidíš manželku i milenku tváří v tvář odvaha zmizí jako pára.
Já za nimi přišla ke stolku a sedla na volnou židli. Milenka se překvapeně podívala. Manžel ztuhnul a ošíval se. Ticho. Bylo mi lehce komicky. Ona hned pochopila, s kým má tu čest. Nebo o mně věděla už předtím.
Manžel se chtěl něco říct. Zastavila jsem ho dlaní: Není to tak, jak si myslím, že? Ale podívejte, není to nic překvapivého. To se stává. Teď si rozmyslete, jak z toho ven máme děti, byt napůl, rodiče už nejsou nejmladší. Jste rozumní, poradíte si.
A šla jsem směrem ke dveřím. Dokonalé šaty mi slušely. Neměla jsem je tak dlouho nechávat ve skříni.
