Měl jsem teprve šestnáct let, když jsem ji přivedl domů Elišku, která byla už dlouho zjevně těhotná, o rok starší než já.
Studovala na stejné střední škole jako já, jen na jiném ročníku. Po několik dní jsem pozoroval, jak se neznámá dívka schovává v rohu a tiše pláče. Neuniklo mi její zaokrouhlující se břicho, stejné oblečení nošené po dva týdny a prázdný, beznadějný pohled.
Jak se ukázalo, její historii znal téměř každý Vnuk známého podnikatele z Prahy se s ní stýkal, a pak prostě zmizel, odjel v důležité záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli slyšet. Řekli jí to přímo.
Její vlastní, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhodili z domu a odjeli na chalupu. Někteří jí soucítili, jiní se za jejími zády vysmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Už jsem nemohl déle přihlížet. Zamyslel jsem se a přistoupil k ní.
Nebude to lehké, přestaň brečet. Navrhuji, abys bydlela u mě, můžeme se i vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. Budu prostě při tobě a slibuji, že to zvládneme.
Eliška si otřela slzy a podívala se na chlapce. Co tu říct Obyčejný kluk, bez šarmu. A ona snila o úplně jiném manželovi! Jenže v její situaci volba nebyla a Eliška šla se mnou.
Rodiče byli v šoku, maminka mě prosila, abych se vzpamatoval, ale já byl neústupný.
Mami, nedramatizuj, nějak to dopadne. Mám dvě stipendia, běžné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl studovat na vysoké!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez vysokoškolského vzdělání taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Eliška se nastěhovala do mého pokoje. Přenechal jsem jí svou postel, sám jsem se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Po několik dní byla velmi tichá. Jako stín, chodila se mnou za ruku do školy a domů, až nakonec vybuchla.
Mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají křivě? Nelíbím se jim! A proč nestrávíš se mnou čas? Sedíš v knihách nebo někam mizíš?!
Byl jsem překvapený.
A ty si nemyslíš, že to je normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neubližují ti. Dívají se křivě? Tvoji vlastní tě ani nechtějí vidět. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět už po prvním ročníku. A stipendium se mi taky bude hodit. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám zájem dívat se s tebou na plačtivé seriály.
Eliška se rozplakala.
Proč tak mluvíš?
Jak? Řekl jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemohu tak jít, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět břicho.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Maminka sáhla po valeriánových kapkách, ale pomalu se s situací smířila a stále častěji se dívala na dětská oblečení. No přece se neděje nic hrozného Ať žijí svůj život, ať se vezmou, a my s tátou pomůžeme, jak jen budeme moci. Jen ta dívka je nějak nevděčná, pořád nespokojená se mnou, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, změní se.
Ale Eliška se nehodlala měnit. Když jsem se vrátil špinavý a unavený z automyčky, přinášejíc do pokoje vyhublou kočku, propadla zuřivosti.
Ty idiote! Na co nám tahle zanedbaná kočička? Vyhoď ji! Vyndej ji z bytu!
Ale já se jen usmál.
Ne, ona je těhotná. Zůstává tady, tak ani nezačínej. Radši buď zticha a ohřej mi oběd.
Ach, tak?! Eliška téměř zapištěla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky křivě dívá!
Na co? Podíval jsem se na ni s nedůvěrou. To je můj dům a nemusím si vybírat. To je moje kočka a jestli ti to vadí, můžeš odejít. Ani maminka mi takové podmínky nekládla. Možná je čas přestat hledět na všechny z výšky?
Eliška hystericky plakala a záviděla té hubené, zanedbané kočce. Kde jsem vůbec vypátral u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka skutečně byla březí.
Byl jsem unavený, ale kdykoliv mě začala trápit lítost, zahnal jsem ty myšlenky pryč. Nějak to zvládneme. Eliška porodí, uklidní se, a mezitím kočka nás rozveselí. Měkká koťata vnesou do všech lepší náladu.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý podnikatel z Prahy, se vrátil z dlouhé služební cesty a dozvěděl se o všem. Vyhledal vnuka, pořádně mu vynadal a oznámil, že ho odřízne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A ztratit takovou kapsu se ten kluk velmi bál.
Eliška s ním odjela ještě ten samý den, ani se se mnou nerozloučila. Naštěstí měla doklady u sebe (měla jít po škole k lékaři). Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné střední školy se už nevrátí!
Byl jsem zdrcený Jak to? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyhodil jsem všechny její věci a dlouho jsem seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku.
Kočka všechno rozuměla. Tiše se ke mně tulila, cítíc, že je potřebná. Soucítila se mnou, předla a utěšovala.
Sám jsem asistoval u jejího porodu, nepouštěje k ní nervózní maminku a zmateného tatínka. Seděl jsem u ní, mluvil na ni jemně, uklidňoval ji. Hlídal jsem, zda vše probíhá dobře, a měl telefon připravený, abych v případě nutnosti zavolal veterináře.
Všechno proběhlo dobře, kočka porodila čtyři mláďata. Vyměnil jsem podestýlku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný jsem zavřel oči. Cítil jsem, jak se nejmenší kotě tulí do mé dlaně, a z toho jsem si odnesl osobní lekci, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé.Měl jsem teprve šestnáct let, když jsem ji přivedl domů Elišku, která byla už dlouho zjevně těhotná, o rok starší než já.
Studovala na stejné střední škole jako já, jen na jiném ročníku. Po několik dní jsem pozoroval, jak se neznámá dívka schovává v rohu a tiše pláče. Neuniklo mi její zaokrouhlující se břicho, stejné oblečení nošené po dva týdny a prázdný, beznadějný pohled.
Jak se ukázalo, její historii znal téměř každý Vnuk známého podnikatele z Prahy se s ní stýkal, a pak prostě zmizel, odjel v důležité záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli slyšet. Řekli jí to přímo.
Její vlastní, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhodili z domu a odjeli na chalupu. Někteří jí soucítili, jiní se za jejími zády vysmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Už jsem nemohl déle přihlížet. Zamyslel jsem se a přistoupil k ní.
Nebude to lehké, přestaň brečet. Navrhuji, abys bydlela u mě, můžeme se i vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. Budu prostě při tobě a slibuji, že to zvládneme.
Eliška si otřela slzy a podívala se na chlapce. Co tu říct Obyčejný kluk, bez šarmu. A ona snila o úplně jiném manželovi! Jenže v její situaci volba nebyla a Eliška šla se mnou.
Rodiče byli v šoku, maminka mě prosila, abych se vzpamatoval, ale já byl neústupný.
Mami, nedramatizuj, nějak to dopadne. Mám dvě stipendia, běžné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl studovat na vysoké!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez vysokoškolského vzdělání taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Eliška se nastěhovala do mého pokoje. Přenechal jsem jí svou postel, sám jsem se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Po několik dní byla velmi tichá. Jako stín, chodila se mnou za ruku do školy a domů, až nakonec vybuchla.
Mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají křivě? Nelíbím se jim! A proč nestrávíš se mnou čas? Sedíš v knihách nebo někam mizíš?!
Byl jsem překvapený.
A ty si nemyslíš, že to je normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neubližují ti. Dívají se křivě? Tvoji vlastní tě ani nechtějí vidět. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět už po prvním ročníku. A stipendium se mi taky bude hodit. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám zájem dívat se s tebou na plačtivé seriály.
Eliška se rozplakala.
Proč tak mluvíš?
Jak? Řekl jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemohu tak jít, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět břicho.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Maminka sáhla po valeriánových kapkách, ale pomalu se s situací smířila a stále častěji se dívala na dětská oblečení. No přece se neděje nic hrozného Ať žijí svůj život, ať se vezmou, a my s tátou pomůžeme, jak jen budeme moci. Jen ta dívka je nějak nevděčná, pořád nespokojená se mnou, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, změní se.
Ale Eliška se nehodlala měnit. Když jsem se vrátil špinavý a unavený z automyčky, přinášejíc do pokoje vyhublou kočku, propadla zuřivosti.
Ty idiote! Na co nám tahle zanedbaná kočička? Vyhoď ji! Vyndej ji z bytu!
Ale já se jen usmál.
Ne, ona je těhotná. Zůstává tady, tak ani nezačínej. Radši buď zticha a ohřej mi oběd.
Ach, tak?! Eliška téměř zapištěla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky křivě dívá!
Na co? Podíval jsem se na ni s nedůvěrou. To je můj dům a nemusím si vybírat. To je moje kočka a jestli ti to vadí, můžeš odejít. Ani maminka mi takové podmínky nekládla. Možná je čas přestat hledět na všechny z výšky?
Eliška hystericky plakala a záviděla té hubené, zanedbané kočce. Kde jsem vůbec vypátral u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka skutečně byla březí.
Byl jsem unavený, ale kdykoliv mě začala trápit lítost, zahnal jsem ty myšlenky pryč. Nějak to zvládneme. Eliška porodí, uklidní se, a mezitím kočka nás rozveselí. Měkká koťata vnesou do všech lepší náladu.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý podnikatel z Prahy, se vrátil z dlouhé služební cesty a dozvěděl se o všem. Vyhledal vnuka, pořádně mu vynadal a oznámil, že ho odřízne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A ztratit takovou kapsu se ten kluk velmi bál.
Eliška s ním odjela ještě ten samý den, ani se se mnou nerozloučila. Naštěstí měla doklady u sebe (měla jít po škole k lékaři). Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné střední školy se už nevrátí!
Byl jsem zdrcený Jak to? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyhodil jsem všechny její věci a dlouho jsem seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku.
Kočka všechno rozuměla. Tiše se ke mně tulila, cítíc, že je potřebná. Soucítila se mnou, předla a utěšovala.
Sám jsem asistoval u jejího porodu, nepouštěje k ní nervózní maminku a zmateného tatínka. Seděl jsem u ní, mluvil na ni jemně, uklidňoval ji. Hlídal jsem, zda vše probíhá dobře, a měl telefon připravený, abych v případě nutnosti zavolal veterináře.
Všechno proběhlo dobře, kočka porodila čtyři mláďata. Vyměnil jsem podestýlku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný jsem zavřel oči. Cítil jsem, jak se nejmenší kotě tulí do mé dlaně, a z toho jsem si odnesl osobní lekci, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé.
