Hele, ty máš tady převislou kůži! šedesátiletý chlap, František, mě před hosty štípnul do boků, až jsem si musel přinést zrcadlo, abych mu ukázal, co mu visí.
Maruško, co to tady máš? František, už notně v náladě po třetím panáku slivovice, mi zničehonic sahá po boku a pěkně po chlapsku mě tam štípne.
Přímo nad pasem, kde se mi sukně trošku napjala, když jsem se posadil.
Udělá to bezostyšně, nahlas, před sousedy.
Franto, co blázníš? snažím se mu ruku jemně setřást, jako když odháníte dotěrnou mouchu. Jenže Franta je jako ďas.
Jeho prsty, krátké a zčervenalé jak opečené špekáčky, se mi zase zaboří do boku. Není to ani bolestivé, ale ta křivda bodla.
Podívej se, Láďo! obrací se Franta na našeho souseda, který se právě chystal nabrat si na vidličku utopenec. Pořád jí říkám: Maruško, večer už tu housku nejez. A ona na to: To je věk, hormony.
Franta se začne smát, až mu břicho rozvlní knoflíky od košile, které to mají za chvíli vzdát.
Jaký hormony? To je lenost svatá! zahaleká a významně se rozhlédne po stole.
Franto, nech toho, procedím skrze zuby a cítím, jak mi červená za krkem i v obličeji.
Láďa jen trapně zafuní, civí do talíře, jako by tam právě spatřil zatoulaný obraz od Muchy.
Jeho žena, Květa, rychle přerovnává ubrousky a tváří se, že nic nevidí.
Copak nech toho? Franta jede dál, v centru pozornosti a navíc rozjařený. Co, už se nesmí říkat pravda? Máš tu převis!
Zase mi šťouchne do boku, jako by zkoušel těsto na buchty.
Tady, koukej, přímo valíček, poučuje a napodobuje profesionální odbornici. Jak nějakej šarpej! To není pěkný, Maruško.
V místnosti visí dusno jak před bouřkou, ticho ruší jen lednička zabzučením.
Já to myslím pro tebe, pronese Franta poučeně, opře se a složí ruce na prsou. Ženská se má hlídat, chlap se chce podívat, to je prostě příroda.
Dívám se na něj.
Po dlouhé době opravdu pozorně, jako bych ho po těch třiceti letech viděl poprvé.
Je mu dvaašedesát.
Břicho mu přepadává přes opasek jak bouřkový mrak nad Pálavou.
Druhá brada splývá s krkem do nenápadných křivek, záda už taky dávno vyladěná nejsou.
Plesatá hlava se mu leskne pod lampou jako zimní vdolek s máslem.
Aby bylo nač koukat, říkáš? zeptám se klidně, až se sebe sám divím.
Uvnitř se mi něco přehodilo, jako by cvaklo mohutné soukolí a vše zapadlo kam má.
Uz není stud, omluvy, jen jasno.
No jasně! Franta poklepe se na prsa, zaburácí svým barytonem. Já přece držím formu!
Jakou formu? ptám se a nepřestávám se na něj dívat.
Chlapskou! napřímí se, jak mu páteř dovolí. Ráno rozcvička, činky si švihnu, kondice!
Snaží se zatáhnout břicho.
Nevydařilo se mu to, spíš mu poskočilo a hned zase sedlo zpátky na místo, kde se přehrnuje přes přezku od kalhot.
Chlap má být jak orel, ne jako pytel s bramborama! sáhne si na závěr.
Orel, jo? vstanu pomalu od stolu a dávám si pozor, abych se nerozčílil.
Kam jdeš? Že bys se urazila? volá za mnou, dolévá si slivovici. Pravda se nezlobí, Maruško! Musíš shodit kila, ne trucovat!
Odeberu se do předsíně, kde voní staré boty, rozmoklý kabát a krém na obuv.
Na zdi visí staré zrcadlo z dob mého otce.
Velké, v těžkém dřevěném rámu, ještě pamatuje, jak jsme byli mladí a hubení.
Sebral jsem ho. Bylo těžké, aspoň pět kilo, rám mě do dlaní tlačil, ale nepřišlo mi vůbec, že váží víc než pár peříček.
S tím zrcadlem v rukách, jako se štítem, jsem vstoupil zpátky do obýváku.
Génius loci byl teď hodně napjatý Květa zapomněla i zavřít pusu, když si dávala okurku.
Franto, postav se, řeknu tiše, ale tak, že nikdo nedutá.
Proč? Co zas vymýšlíš? Franta je vyvedený z míry, ale radši poslechl. Co bude, máme tančit?
Ne, přistoupím blíž, až cítím jeho odér cibule a chlastu. Budeme se kochat orlem.
Strčím mu zrcadlo pod nos, až ucukne.
Drž.
Chytne rám, překvapený váhou.
Maruško, co to má znamenat? v jeho hlase poprvé pocítím nejistotu.
Dívej se, poručím mu tónem, jakým peskuji kocoura. Pořádně.
Franta zmateně zírá do skla, ruce se mu trochu třesou.
No, to jsem já. Co má být?
Teď se podívej níž, ťuknu mu do toho místa, kde se mu v zrcadle leskne zpocená košile přes pupek. Vidíš to?
Co jako? ještě se drží sebejistoty.
Tobě visí kůže! řeknu důrazně, napodobím jeho tón z před pár minut. A nejenom, Franto, tobě už fakt válí.
Maruško! snaží se sklopit zrcadlo, zrudl až za uši.
Ne, drž! zatlačím na rám, aby se koukal. To nahoře, nad páskem jsou to svaly ze železa?
Láďa pod stůl zasténal, dusil smích v pěst.
Ne, milý, to je záchranný kruh, dorážím dál. Na případ, že se utopíš ve vlastním tuku.
Franta teď vypadá jako přezrálé rajče těsně před tím, než praskne.
A tady po stranách? ukážu prstem na jeho boky, jak mu lezou z kalhot. To jsou asi orlí křídla? Nebo spíš ouška jako u vykropeného prasátka na Štědrý den?
Stačí! zasyčí, obrací se stranou. Vždyť se koukají lidi, děláš mi ostudu!
Jen ať koukají! zvýším hlas. Ty si s náma děláš estrádu, tak teď se dívej i ty!
Ustoupím, abych měl výhled.
Tak si pojďme projít tvou estetiku, řeknu pevně. Otoč se ke světlu bokem.
To teda ne, začně, ale okamžitě ztichne.
Otoč se! vyjedu, až se zatřepaly vidličky.
Franta, jako v tranzu, se bokem otočí ke světlu.
V zrcadle jeho profil, hodně daleko antickým sochám.
A krk.
Tedy vlastně skoro žádný krk.
Vidíš ten trojitý fald na zátylku? pokračuji věcně jak doktor. To je čistokrevnej šarpej, Franto, s rodokmenem.
Květa nacpe tvář do ubrousku, ramena se jí třesou smíchem.
A tady pod bradou? nevzdávám to. To je volátko, schováváš si tam zásoby na zimu?
Já jsem chlap! namítne Franta, sotva slyšitelně. Mně se to může!
Tobě se může? uchechtnu se chladně. Takže když mám po dvou dětech a třiceti letech za sporákem jednu skládku, je to ostuda, lenost a převislá kůže?
Jdu k němu blíž, až mám jeho oči přímo proti sobě.
A když ty už deset let nezvedl nic těžšího než ovladač od televize a vypadáš jak třesoucí se sulc, tak to je prý ještě chlap ve formě?
Rychle vytrhnu zrcadlo, jeho ruce už jsou znavené.
Franta stojí v prostřed pokoje, otrávený, rozčepýřený, s rozepnutým nejvyšším knoflíkem který právě s rezignovaným cvaknutím odskočil a cestuje pod stůl.
Veškerý jeho lesk a důležitost se sloupaly jako cibule.
Zbyl jen rozpačitý, obtloustlý strejda, co si teď náhle uvědomil svou nahotu.
A ještě k tomu vydatně živený.
Sedni, říkám klidně, postavím zrcadlo ke komodě. A jez.
Franta plácne na židli, až to zapraská.
A už nikdy, ani slovo, ani slabiku slyšíš? o mé postavě, dodám, a pročísnu si vlasy před zrcadlem.
Podívám se do jeho očí a ztiším hlas:
Jinak ti pověsím to zrcadlo přímo naproti talíři. Ať si při jídle užíváš svého pelikána.
Láďa už se nesměje do dlaně, směje se nahlas, slzí smíchy.
Franta vezme vidličku a zaměří se na malou nakládanou houbičku.
Žvýká pomalu, oči už nezavadí nikam než na talíř, snaží se být co nejmenší.
Ten dusivý pocit z hádky zmizel, v místnosti je najednou svěží vzduch.
Jako když někdo po dlouhé době otevře okno.
Sedl jsem si na své místo u stolu.
Vzal jsem si pěkný, pořádný kus dortu Doboš, který jsem dopoledne pekl a plánoval ho z hrdosti nejíst, abych nenabíral.
Krém po stranách už stihl vytéct, vrstvy křupou pod vidličkou.
Maruško, dej mi taky kus, pořádnej! poprosí Květa a podává talíř. Kašlem na diety, žijeme jen jednou.
I mně kousek, mrkne Láďa a dolévá si malinovou šťávu. Asi mi taky narostly křídla, musím posílit.
Franta na vteřinu zvedne oči.
Podívá se na mě trochu jinak, opatrněji, snad s respektem.
Potom na dort.
Pak mrkne na zrcadlo u zdi, tichý svědek jeho porážky.
A ve skle se jeho nohy v různých ponožkách odráží jedna černá, druhá temně modrá.
No, orel domácí, co dodat.
Promiň, Maruško, zamumlal, dívajíc se do ubrusu. Plácnul jsem blbost, čert mě vzal.
Jez, Franto, jez, odpovím s potěšením v hlase, dám si kus dortu a nechám na jazyku rozplynout krém. Potřebuješ sílu.
Říká zvědavě zvednutým obočím.
No, na ty činky, mrknu na něj. Vždyť ty jsi přece ten sportovec.
Večer plynul dál, mluvilo se o cenách, chalupě, počasí.
Ale něco se změnilo u stolu se mocenské rozložení někam přeskládalo.
Můj domácí kritik se najednou smrsknul na obyčejného člověka.
Se slabostmi, strachy a faldíky.
A víte co?
Ten dort byl božsky dobrý.
Nejlepší za dvacet let.
Od té doby už zrcadlo v obýváku zůstalo.
Franta, kdykoli kolem projde, břicho v ten moment zatáhne a narovná se.
A o mé převislé kůži už od té doby mlčí.
Patrně má strach, aby nevzbudil pelikána.
A já jsem si toho večera poprvé uvědomil, že si některé věci prostě musíme nastavit sami a nejlépe postavit zrcadlo každému, kdo zapomene, jak vypadá on sám.
