Dnes jsem se znovu zastavil na hřbitově v Brně-Líšni, kde leží má milovaná kamarádka Zdenička. Bylo to právě čtyřicet dní od jejího odchodu a na jejím hrobu nebyla ani jediná kytička Ta prázdnota mě zasáhla přímo do srdce. Pomalu jsem zamířil domů. Cestou mě však dohnal jeden muž.
Mohu vás někam svézt? Je to na zastávku docela daleko. Nevidím v tom žádný problém, zeptejte se, nabídl mi s milým úsměvem. A koho tu máte? Jestli se mohu zeptat?
Kamarádku odpověděl jsem tiše.
A já zase maminku Kam mám tedy jet?
Klidně mě vysaďte na zastávce, nerad bych vás zdržoval, řekl jsem a pokusil se usmát.
Ale kdepak, mám dnes volno, a stejně jedu tímto směrem. Nemám už nikoho. Maminka zemřela, manželka odešla Vidím, že máte slzy na krajíčku. Něco se stalo? Vzpomínám si, že jsem vás tu zahlédl u pohřbu mladý pár, že? Opravdu dnes čtyřicet dní?
Ano.
Mamince je také právě dnes čtyřicet dní od smrti Chcete si popovídat?
Celou cestu jsem mu vyprávěl, co mě trápí. Byl pozorný a trpělivý posluchač. Jakmile jsem vystupoval před domem, poděkoval jsem srdečně za odvoz i za jeho čas.
***
Se Zdeničkou jsme byly kamarádky od školky. Vždycky jsme chodily všude spolu do školy i po nákupech, dokonce jsme si půjčovaly oblečení. Obě jsme šly i na studia do Brna. Já na medicínu, Zdenička na pedagogickou fakultu.
Často jsme se vídaly, i když život šel dál a příbývalo povinností. Zamilovaly jsme se každá do jiného muže. Já do prostého venkovského kluka, ona do měšťáka. Zdenička se vdala brzy, nejspíš měla strach, že svou lásku ztratí.
Brzy nato se jí narodila holčička Anička. Jenže rodiče jejího muže ji nepřijali mezi sebe. Nebyla dost dobrá pro jejich rodinu. A já, kdykoli bylo třeba, jsem ráda pohlídala malou, abych Zdeničce a jejímu muži dopřála společný večer.
Jednou však už nepřišli domů Dozvěděla jsem se ráno, že zemřeli při autonehodě. Na pohřbu jsem byla jako v mlze, v náručí malá Anička. Co teď s ní?
Rodiče jejího tatínka se k vnučce nikdy nehlásili, a po smrti syna ji nechtěli už vůbec. Prý je cizí Zdeniččina maminka zůstala sama se třemi dalšími dětmi, na další malé dítě neměla sílu ani možnosti. Zbýval jen dětský domov. Malé bylo teprve rok.
Zblížili jsme se. Milovala jsem ji jako vlastní, byla jsem u jejích prvních slov, prvních krůčků.
Když jsem nastoupila do práce, pronajala jsem si v Brně pokoj u starší paní. Ale jak mi mohla být svěřena do péče Anička? Byla jsem sama, svobodná, bez zajištěné rodiny. Soud rozhodl jasně. Dobře ji umístili, byla to zdravá, krásná holčička, vhodná k rychlé adopci.
Snažila jsem se neplakat před lidmi, ale doma jsem smutek neovládla. Oslovila jsem přítele, Tomáše:
Tome, mám na tebe zvláštní prosbu Vezmeme se? Jen na papíře, abych mohla získat Aničku
Cože? Tohle nemůžu. Já se kvůli papírům ženit nebudu! Omlouvám se, ale tohle po mně nechtěj, zamumlal překvapeně.
Prosila jsem ještě chvíli, ale stáhl se úplně. Zbyla mi akorát Zdeniččina opuštěná hrobka a hlavně Aniččin smutek.
Dalších pár dní jsem znovu šla na hřbitov. Vedle Zdeničky leželi její muž i další příbuzní. Na jejich hrobech samé kytice, u Zdeničky nic.
Zdeničko, slibuju, že se o tebe postarám, i o Aničku, jen mi pomoz, prosím zašeptal jsem do ticha.
Na cestě k domovu mě opět dohonil ten muž z auta. Jmenoval se Pavel.
Slušně vás poprosím, pojďte dnes se mnou na čaj. Vyřídíme to, co musíme. Rád vám pomůžu. Jsem sám, proč neudělat něco dobrého?
Ale vy se nebojíte? bránil jsem se.
Nebojím, aspoň s někým zaplním ticho v domě. Kde bydlíte vy?
Pronajímám pokoj u jedné paní v Líšni, vyslovil jsem stydlivě.
Tak pojďte ke mně. V Blansku mám velký dům. Moje maminka ho vždycky chtěla. Bylo by vám tam dobře.
Pavel vše zařídil vzali jsme se, adoptovali Aničku a přestěhovali se. Od začátku mě podporoval, nikdy nic nenutil. Budu vedle tebe, ale neruším, opakoval.
Snažil jsem se být samostatný vařit, starat se o domácnost, Aničku. Ale sám jsem vnímal, jak mi pod rukama vzniká opravdová rodina. K Aničce jsem měl vztah jako ke své dceři, k Pavlovi jsem cítil vděk, ale i náklonnost.
Jednou večer ke mně přišel.
Maruško, jsem rád, že tu bydlíte. Ale chci, abychom byli skuteční manželé, nejen na úřadě.
Chci to taky, špitl jsem.
A od té doby jsme byli rodina se vším všudy. Později se nám narodily další dvě děti syn Matěj a dcera Veronika.
Dnes už jsou všichni dospělí, Anička zná své kořeny. Její praví rodiče mají hrob vedle sebe, oba pečlivě upravené. Nedávno se mi narodila první vnučka a Marušce a Pavlovi malá pravnučka.
Život je plný ztrát, nových začátků i štěstí, které přijde tehdy, když to nejméně čekáme. Díky Pavlovi vím, že láska opravdu dělá rodinu, ne jen papíry nebo krev.
