Manželova sestra přijela znovu na hotové tentokrát ji však čekal prázdný stůl
Pamatuji si to, jakoby to bylo včera, a přitom už tolik let uplynulo… Byla sobota, kdy měla znovu přijet Jitka s rodinou, a já tehdy už opravdu neměla jedinou kapku energie. Po týdnu v lékárně, kdy jsem už zase musela řešit kvartální uzávěrky, jsem se tak těšila, že si aspoň jeden víkend v klidu odpočinu, půjdeme s Vítkem na procházku do Stromovky nebo si zajedeme někam za Prahu. Jenže bylo to jinak.
Oni zase v sobotu dorazí? Vždyť jsme říkali, že tyto volné dny budou jen naše, vždyť já už sotva stojím na nohou! ozval se tenkrát můj rozčilený hlas v naší malé dlaždicemi obložené kuchyni. Umývala jsem nádobí a přes rameno se dívala na Víta, který seděl tiše u stolu, očima upřenýma do hrnku s dávno vystydlým čajem, hladil konečky prstů starou lněnou utěrku.
Hani, co jsem měl říct? povzdechl a zkusil mi to vysvětlit mírnějším tónem. Volala Jitka, že prý se jim Oldovi i malému Honzíkovi stýskalo. Neviděli jsme se už dlouho, náš synovec chce strávit čas s dědou. Nemohl jsem ji přece odmítnout. Už jsou na ten víkend natěšení…
Dlouho jsme je neviděli? vypnula jsem vodu tak prudce, až kohoutek skřípl. Utřela jsem si ruce do utěrky a otočila se k němu se založenýma rukama. Vítku, byli tady před dvěma týdny. A předtím i o velikonočních prázdninách na tři dny. A vždycky to probíhá stejně přijedou s prázdnýma rukama, sednou si za stůl, snědí všechno, co připravuji celý volný den, zanechají hromadu špinavého nádobí a jedou domů.
Vítek se zaškaredil. Tyto debaty mu byly krajně nepříjemné. Táhlo se to u nich doma léta rodina, to byla svatá věc a muselo se jí vždy pomáhat, ochotně, kdykoli, bez ohledu na svoje potřeby.
Proč počítáš, co kdo sní? zabručel a odsunul hrnek bokem. Vždyť je to sestra. Jsou na tom bídně, Olda má po snížení platu, Jitka si postěžovala… Ať přijedou, povykládáme si. Do obchodu dojdu sám, koupím, co bude potřeba. I nádobí umyju, slibuji.
Jen jsem se smutně usmála ty sliby jsem slyšela nesčetněkrát. Vítek opravdu někdy do supermarketu zašel, ale zpravidla donesl spíš chleba, nějaké minerálky a levný salám to považoval za dost dobré pro společný stůl. Všechno větší placení i hodinové vaření padlo na mě. Mytí nádobí? Po jídle většinou prostě usnul na gauči a já pak zůstávala sama u mastných pánviček.
Šest let jsme už tehdy byli manželé. Byt, kde jsme žili, jsem zdědila po babičce ještě před svatbou, a z právního hlediska byl celý můj. Vítek slušně vydělával, jenže velkou část peněz posílal na splácení auta a na pomoc rodičům v důchodu. Veškeré běžné výdaje potraviny, energie, spotřebiče, dovolená šly z mého platu vedoucí lékárnice, což byla na tu dobu celkem pěkná suma.
Rozdávat se pro druhé mi nikdy nevadilo. Zpočátku jsem pohostinně chystala stoly, pekla koláče, zkoušela nové masové recepty. Ale časem jsem začala pozorovat, že návštěvy Jitky a rodiny se změnily v jednostrannou akci Jitka, rázná, utvrzená sama v sobě, považovala bratrovu domácnost za bezplatné bistro.
Tehdejší páteční podvečer byl ve znamení klasického kolečka přes Billa a Lidl. Táhla jsem za sebou těžký vozík, procházela seznam: kvalitní maso na řízky Jitka odmítala kuře, podle ní strava chudých. Musela jsem koupit i uzeného lososa na chlebíčky, tři druhy sýra, čerstvou zeleninu, která tou dobou byla drahá jak zlatý řetízek, a ještě oblíbený čokoládový dort pro Honzíka.
V samoobsluze jsem prošla kartou a sklíčeně sledovala účtenku tři a půl tisíce korun. Ty peníze jsem chtěla odložit na nové kozačky staré mi už dávno dosloužily. No nic, kozačky počkají do příští výplaty.
Domů jsem táhla dvě přeplněné tašky, ztěžkla jsem každým krokem. Výtahem se k nám nešlo, takže jsem funěla do třetího patra sama. Vítka někde zdržela práce v autoservisu.
V předsíni jsem tašky konečně položila, vyzula boty a zaslechla tlumený hlas z ložnice. Vít se asi vrátil dřív a telefonoval přibrzdila jsem krok, když jsem procházela kolem pootevřených dveří.
Byl na reproduktoru, hlas Jitky zněl zřetelně a bez obalu:
Říkám ti, kup to teď, dokud platí ta sleva na zájezd! Do Turecka jsme chtěli už loni, all inclusive, hotel přímo u moře. Olda dostal zálohu, rovnou jsme to vzali celé. Stálo to hromadu, skoro šedesát tisíc, ale žiješ jen jednou!
No teda, klobouk dolů… A vy jste přece měli krácené prémie, nešetříte? žasl můj muž.
Jitka se rozesmála sytým smíchem: Ale Víťo, nebuď naivní. Šetříme, jasně! Dva měsíce kupujeme jídlo jen co je nutné, nic navíc, žádné kavárny, delikatesy. Oldovi vařím špagety s párkem. Ale na víkend jedem k vám Hanka vždycky všechno navaří jak v jídelně, to je masíčko, to je rybka, saláty na sto způsobů. U vás si dáme do sytosti aspoň do středy žijeme z jogurtů, rozumíš? To se fakt vyplatí. Řekni jí hlavně, ať nezapomene ty lososy, Honzík je zbožňuje. Tak zítra okolo jedné jsme tam, přijedeme hladoví!
V telefonu to zapípalo. Vít něco zamumlal a odhodil mobil na postel.
Cítila jsem, jak mi v rukou otupěly prsty pod vahou tašek, ale v duši sálala mnohem horší bolest. Jídlo šetří a přitom vysolili šedesát tisíc za dovolenou? Zatímco já škudlím na kozačkách, abych mohla pohostit ty vypočítavé příbuzné lososovým chlebíčkem.
Potichu jsem couvla zpět do kuchyně a rozsvítila. Útulná, čistá kuchyň, to byla vždy moje chlouba. Pohled mi padl na všechny ty drahé potraviny, za které jsem právě zaplatila. V tu chvíli ve mně cosi prasklo. Všechna laskavost a snaha být hodnou švagrovou se rozplynula jako pára nad hrncem. Nastoupil až mrazivě klidný rozum.
Neřvala jsem, nevtrhla jsem do ložnice, neobviňovala ho. Postupovala jsem pokojně a promyšleně.
Nejprve jsem schovala maso na řízky hluboko do mrazáku. Sýry, lososa, salám a ostatní dobroty jsem dala do neprosvětlitelného boxu dole do lednice, ještě jsem vše zastavila kastrůlkama. Dort jsem rozkrájela: půlka zmizela v krabičce k delikatesám, půlku jsem nechala na talíři pod poklopem.
Stůl zůstal dokonale čistý. Dřez zářil čistotou.
Zbytek večera byl klidný. Večeři jsem si udělala obyčejnou uvařila jsem pohanku, ohřála včerejší karbanátky. Vít, když vyšel z ložnice, snědl svou porci bez poznámky, sedl si k televizi a téma návštěvy nezmiňoval asi měl za to, že už je dávno vše připravené.
Sobotní ráno bylo tiché jako nikdy. Vyspala jsem se do sytosti, protáhla se v posteli, dala si sprchu, nikam nespěchala. Vít ještě spal. Normálně bych v tu chvíli stála v kuchyni, krájela zeleninu, šlehala dresink, sledovala troubu… Teď jsem si však udělala silnou voňavou kávu, nakrájela kousek sýra, dala si v klidu snídani a usedla s knížkou do křesla u okna.
Kolem poledne se Vít taky probral. Vešel do kuchyně, zaskočil ho prázdný stůl a vůně obyčejné snídaně.
Hani, ty ještě nevaříš? Jitka s rodinou mají dorazit co nevidět… Snad není porouchaná trouba? zeptal se zmateně.
Trouba je v pořádku, odvětila jsem tiše, aniž bych zvedla oči od knihy. Dneska mám volno. Odpočívám.
Vít zůstal zkoprněle stát, koncept mu zjevně unikal.
Jak odpočíváš? A co dáme návštěvě na stůl?
To nevím, Vítku. Uvař jim třeba pohanku, ještě jsou zbylé včerejší karbanátky. Pokud nestačí, obchod je přes ulici, tvoje peněženka je v předsíni.
Zasmál se, snad pro odlehčení.
Nebuď přísná, vždyť já slíbil nádobí. Kde máš ty včerejší nákupy? Vím, že jsi tahala těžké tašky
Jsou na celý týden. Nejsou určeny pro to, aby někdo šetřil na mých nervech ve prospěch svých zájezdů do Turecka, řekla jsem a upřela na něj vážný pohled. Můj hlas byl klidný, chladný a neodbytný. Včera jsem totiž náhodou zaslechla tvůj rozhovor se sestrou. Od první do poslední věty. A řeknu ti jedno v tomto bytě už dobročinná jídelna navždy skončila.
Vítovi naběhla po tváři červená. Otevřel pusu, že něco vysvětlí, ale v ten moment zabušil zvonek. Přesně na čas, jako vždy.
Do předsíně se vřítila Jitka, v barevném teplákovém kompletu, v patách jí funěl Olda, veliký, mrzutý, a Honzík, vysoký štíhlý puberťák s očima přilepenýma k mobilu.
No konečně, děsné zácpy! spustila Jitka. Víťo, ahoj! Kde máme přezůvky? Honziku, nesmrkej si do rukávu!
Jitka nakoukla do kuchyně, očima letmo sjela prázdný stůl, zasupěla.
Ahoj Hanko. To co u vás… vlastně nevoní? Vy jste ještě neseděli ke stolu? Jsme hladoví jak vlci kvůli tvojim řízkům jsme nesnídali!
Zavřela jsem knihu, položila ji na parapet a obrátila se k nim.
Ahoj Jitko, Oldo, Honzíku. Ne, neseděli jsme a dnes ani nebudeme. Oběd se nepřipravuje.
Jitka zamrkala umělými řasami tak rychle, až bych v tu chvíli nevěděla, jestli zešedla nebo zrudla. Otočila se na bratra, který se bezmocně opíral ve dveřích.
To snad ne. Víťo, ty mi řekneš, že mě čekáte! Jsme vaši hosté! Honzík potřebuje pravidelnost v jídle!
No, jestli Honzík potřebuje režim, měli jste ho doma nakrmit, nebo zajít do kavárny po cestě, usmála jsem se.
Olda zabručel, posadil se na židli a založil ruce na břiše.
To je fór? Táhli jsme se přes půl města, abychom se tu koukali na prázdný stůl? Hanko, přestaň, vytáhni ty saláty. Máme hlad!
To jeho slovo žrádlo mě tam zarazilo, ale nehnula jsem brvou. Opřela jsem se o stůl a pevně se jim zadívala do očí.
Žádné saláty nejsou, Oldo. Žádné řízky, žádný losos. Včera jsem se náhodou dozvěděla o vašem úžasném rodinném rozpočtu, kde je naše domácnost přesně tím, čím jste řekli úspora na potravinách před zájezdem do Turecka.
Jitka se zalkla vzduchem. Oči jí málem vyskočily z důlků. Otočila se na Víta: Ty jsi měl na telefonu reproduktor?
Jitko, nevěděl jsem, že Hanka je za dveřmi… Myslel jsem, že je v kuchyni.
Ach, tys myslel…, obrátila se ke mně, hlas jí přešel do útoku. No a co? Ano, jedem na dovolenou. Ano, šetříme! Je to snad zločin? Vždyť jsme rodina! Máte povinnost nás přijmout a pohostit! Vy děti nemáte, peníze nevíte kam dát, ale my rodinu máme! Ať brácha pomůže! Od masa nezchudnete! Sobci!
Narovnala jsem se a mluvila tak klidně, jako nikdy dřív: Zaprvé, v mém bytě nikdo nikomu není nic dlužen. Nekupovala jsi ten byt ty, ani tvůj bratr. Je to můj prostor. Zadruhé, můj rozpočet není dobročinný fond pro vaše cesty k moři. Za poslední tři měsíce mě vaše návštěvy stály skoro deset tisíc. Mám právo si za svůj plat koupit radši něco pro sebe než krmit někoho, kdo se mi za zády vysmívá, jak se mnou ušetří.
Ty počítáš, co sní můj kluk?! Jak ti není hanba! Oldo, slyšíš, jak nás ponižuje?
Olda se těžce postavil, zapřel se pěstmi o boky.
Hele, paní domácí, nech toho. Přijeli jsme za bratrem, ne za tebou.
Oldo, klid, řekl poprvé rázně Vítek, postavil se přede mě. Nikdy si nedovol, mluvit tak s Hankou v jejím bytě.
Jitka se ironicky rozesmála: A ty jsi tu kdo, domácí příživník? Tvůj hlas tu nic neznamená? Jsi chlap nebo ne? Poraď ženě, ať nám okamžitě něco donese!
Poprvé jsem spatřila, jak se na Vítkově tváři něco lámalo. Najednou tam stála sestra bez vkusu, beze slušnosti, jen omamně náročná paní, která brala jeho trpělivost jako samozřejmost. A jemu byl najednou hrozně trapně a poprvé se nahlas postavil za nás.
Moje žena vám není nic dlužná, Jitko, řekl pevně, hlas najednou ostrý. A už vám nebude sloužit. Má pravdu přijíždíte jen na hostinu zdarma, nikdy se nezeptáte, jak nám je, zda potřebujeme pomoc, ani koláč jste nikdy nepřinesli.
Jitka teatrálně zalomila rukama a s pláčem spustila: Tak! Bratra sis otočila kolem prstu, účetní skoupá! Už nikdy mě tu neuvidíte! Všechno řeknu mamince, ať ví, koho vychovala!
Když jsme u toho, cestou nakupte Honzíkovi pár párků. Ušetříte, řekla jsem ledově, ukazujíc na dveře.
Vyběhli ze dveří jak uragán, obuli se, nenechali mi ani upravit rohož, a třískli vstupními dveřmi tak, že klíče cinkly.
Byl klid. Znělo ticho, až to brnělo v uších. Cítila jsem, jak se mi hrudník zbavuje tlaku, a že nervy konečně povolily. Ruce se třásly, ale uvnitř byl pokoj. Jako když po letech zoufalých bot si konečně nazuješ nové.
Vítek stáhl hlavu, nevěděl, kam s očima. Pak mě lehce chytil za rameno.
Hani… odpusť mi. Choval jsem se jako hlupák. Do dneška mi nedocházelo, jak to zvenčí vypadá… Vždyť oni tě jen využívali.
Podívala jsem se na něj v očích měl upřímnou lítost. Tušila jsem, že rozklížit vztahy se sestrou bylo pro něj těžké. Ale tentokrát se rozhodl správně pro naši rodinu.
Důležité je, že už to víš, Vítku, řekla jsem tiše, ale pevně. Nikdy nebudu proti tvojí rodině. Ale chci si chránit svůj domov a mít respekt. Pokud někdy zase přijedou jen s omluvou, s dortem a dobrou náladou. Do té doby je tato kapitola uzavřena.
Uzavřena, kývl poslušně. Pak se rozpačitě usmál: A nemyslíš, že bychom, když máme takové klidné odpoledne, mohli objednat pizzu? Nebo sushi? Zaplatím já vyber si. A nádobí tentokrát uklízet nemusíš.
Zasmála jsem se, poprvé po dlouhé době upřímně a od srdce.
Pizzu. A pusť nám nějaký pěkný film, na který nikdy nezbyl čas.
Zatímco Vítek objednával, s radostí klikal do telefonu, já došla do lednice, vytáhla pořádný kus svého schovaného dortu, nalila si další kávu a usedla ke stolu. Před námi byl krásný, ničím a nikým nerušený víkend pouze pro nás dva.
A tehdy jsem pochopila, že někdy je dobré se ozvat a chránit si svoje štěstí.
