Sníh padal už od prvního paprsku dne, hutné, mokré vločky, které nesplývaly, ale lepily se na asfalt v pokroucených vzorech, proměňovaly silnici v kluzký koberec, po němž tančily stíny kamionů. Olga hleděla z bočního okna tmavomodrého škodováku, kolem ní ubíhaly modré a oranžové šmouhy lamp a přes to všechno byl její pohled prázdný, sevřená pěst s mobilem stále u ucha a z ní se tiše, jakoby zpomaleně, valil hlas právničky, dílem lidský, dílem robotický.
Společné jmění manželů se, paní Olgo, při rozvodu dělí napůl. Ale byt, který si váš muž pořídil před svatbou, přestože máte trvalé bydliště a žijete tam už sedm let, není předmětem dělení. Ten zůstává jeho.
Telefon jí sjel do klína, jako by vážil půl tuny. Sedm let. Sedm let měnila tu betonovou kostku v paneláku na kraji Ostravy v domov: tapety s obláčky, závěsy, lampička, kterou hledala celé věky po bazarech, aby ladila s kobercem, do kuchyně vybírala hrníčky v květovaném porcelánu. Sedm let pral, vařila, žila s jeho hlučnými kumpány, kteří nikdy nevěděli, kdy skončit, polykala jeho žárlivé scény a tři rána týdně budila prázdné polštáře vedle sebe. A vše v cizí tvrzi. Jeho tvrzi. Po té noci, co nepřišel za rozbřesku domů, co našla v jeho bundě cizí rtěnku a SMSku s modrým srdíčkem, se to rozpadlo. Na ulici vyjde ona. Se svojí učitelskou výplatou, kufrem oblečení a jménem, které zůstalo jen na zvonku.
No? Co ti řekl ten tvůj vysavač peněz? houkl od volantu Tomáš. Jeho tvář, kdysi vřelá, teď jen posměšná a plochá, křečovitě stiskl volant. On už to věděl. Byl připravený.
Olga pomalu otočila hlavu. Oči suché a zvláštně bez dna.
Byt je tvůj. Koupil jsi ho dřív. Nedostanu vůbec nic.
Neodpověděl, jen sevřel volant ještě silněji. Skalenka na tváři mu poskočila.
No právě. Co sis myslela, Olgo? Že jsem úplně blbej? Že bych ti přepsal půl bytu? Pche, o tom si nech zdát! Já měl všechno promyšlené.
V Olze cosi prasklo ne v srdci, tam už nebylo ani bolesti. Jen naprostý chlad. Věděla: nikdy ji nemiloval. Pod kůží cítila jeho ledovou nenávist, která bukolicky předstírala soužití. Celá ta léta byla jen dlouhou přestávkou mezi rozvody, host na návštěvě. A tak zabouchla dveře vlastního hlasu:
Ty sis to vymyslel.
Život není pro hloupé, holčičko. Všechny ženské jsou dneska na alimenty, jen co to zákon dovolí. Já tě ochránil, můžeš děkovat. Měla jsi bydlení zadarmo, tečka.
Její roztřesené ruce se najednou uklidnily. Chlad byl úplný, tvrdý jak ocelová kolejnice.
Odvez mě domů, Tomáši. Sbalím si věci a vypadnu dneska.
Domů? uchechtl se, prudce sjel na krajnici. Tvůj domov? Ukaž ti jiný, lepší!
Svítily už jen slabé lampy u Shopinu, pole a tma, firmové kamiony svištěly kolem do Opavy. Sníh bílil všechna skla. Všude kolem byla jen prázdnota a ledový čer.
Vylez. Projdi se. Aspoň si rozmyslíš příští život.
Děláš si srandu? Je minus dvacet! A mám jen bačkory! Olga se skrčila do sedačky.
Vypadni, co jsem řekl! Jeho hlas ji přeťal jak nůž v másle. Odjistil centrální zámek. Popadl ji hřmotnou rukou; směs kolínské a výparů Gambrinusu hořce přebila strach.
Chtěla ho odstrčit, statný byl vždy, ale dnes i zlý. Úder s prstenem jí rozmlžil svět, hvězdy bílé, pak tma v oku. Ještě jedna rána, tentokrát do ramene, a už ležela na ledu příkopu, koleno bušilo o mrazivý beton. Dveře bouchly. Modrý škodovák nastartoval s jekotem a zmizel, pod koly jí vmetl bláto do obličeje, pak ji pohltil vír vloček.
Prvních pár vteřin zírala do oblohy. Tělo žhnulo od bolesti, tvář potemnělá. Sníh se jí lepí na tvář a taje spolu se slzami, které konečně vytryskly. Třásla se, zvedla se, nevěřícně hledala boty domácí papuče, co nesly kočky z flísu, pod tenkou zimní bundou drkotaly kosti.
Sáhla po mobilu vybitý. Nabíječka zůstala v jeho bytě. V jeho zásuvce. Nikde nikdo. Jen zuřivý hukot aut, modré a červené světlo tam někde daleko. Nikdo nezastaví. A ona je v noci jen figurka na bílém plátně silnice.
Strach chutnal jako žvýkaný led. Došlo jí: chtěl ji tu nechat zmrznout. Osvěžit. Učit pokoře. Možná i hůř Nemyslela, že jí chce ublížit na životě; jen ji zahodil jako hračku, kterou už nechce. Co s ní bude? To už není jeho.
Jediná možnost byla jít. Tam, kde začala cesta zpět k městu. Každý krok bodal do rozmláceného kolena. Chlad lezl skrz brokát i přes blůzu, zarýval se zuby do kůže. Prsty u nohou ztratila už po pěti minutách, tvář po deseti. Dech proudil v chomáčích, řasy jí ztěžkly od jinovatky.
V hlavě tepala jediná myšlenka: On teď slaví, zatímco já tu tápu.
A Tomáš opravdu slavil. Zamířil do nového wellness centra na Svinci, kde už na něj čekali Vít a Saša, jeho kámoši z gymplu, stejně natvrdlí, namakaní a rozesmátí.
Tak co, pane bytný, všechno pod kontrolou? plácnul jej Vít, podávající panáka slivovice.
Jak krásně vypadla z mýho bytu. Ukaž jí zimu, no ne, zachechtal se Tomáš, nakláněje do sebe sklenku. Hořké teplo rozlilo po žaludku spokojenost. Povídal jim všechno s chutí, s detaily, se smíchem.
Kamarádi zařvali smíchy. Fakt borče, ženská ať zná své místo! Jen tak dál! Všechny by chtěly půl bytu a alimenty. Zapařili v sauně s dubovým obložením, pili Rémy Martin z broušených sklenic, objednali steaky a lámali se smíchem. Tomáš byl králem. Všechno si naplánoval. Udělal si to po svém. Vyhrál.
Jenže někde hluboko, utopené mezi alkoholem a vítězným pocitem, bylo i cosi slizkého třesk jejího pohledu před úderem. Nebyl to strach. Pustota. Jako by v okamžiku už odešla. Chtěl to setřást, napil se dál. Noc byla jeho.
Bylo k půlnoci, když se domotal do bytu. Jeho bytu. Navždy svého. S obtížemi našel klíče, rozsvítil předsíň.
A téměř oněměl.
Byt byl v naprostém pořádku. Ale byl to pořádek hrobky. Všechno od Olgy zmizelo. Fotky, polštářky, co vyšila, knížky, její vázy s fialkami nezůstal po nich stín. Ale to nebylo to nejděsivější.
Odnesla jen své. Precizně. I to, co koupila pro společnou domácnost zmizelo. V obýváku chyběly závěsy, které půl roku vybírala jako podzimní růži. Ze zdí zmizely všechny obrazy, zůstaly jen prázdné obdélníky prachu a díry po hřebících. Z kuchyňské linky odnesla koření, nože, hrnky. I držák na papírové utěrky chyběl zbyl jen trčící šroubek.
Chodil bytem jako přízrak. V ložnici chyběla její půlka skříně i některé polštáře byly ty její a jsou pryč. V koupelně nebyly šampóny, gumičky, župan, ani kobereček. Všechno jen jeho bída.
Sklouzl na studenou podlahu v obýváku s pohledem upřeným na prázdnou stěnu. Všude ticho. Byt nebyl prázdný, byl vykuchaný. Duše toho místa zmizela. Vše, co mělo barvy a teplo, je pryč. Olga s sebou vzala těch sedm let a zanechala mu betonovou krabici s černými okny.
Vzpomněl si na její poslední pohled. Žádná bolest, žádná prosba. Jen chladný rozum, stejný jako měl on. Neplánovala umřít na silnici. Dala mu, co chtěl to divadlo bezmoci. A sama, když pil ve wellnessu, se vrátila taxíkem, jako on. Měla drzost vrátit se, sbalit své věci hoblovaně, bez slzy v oku.
Vztek! Vyskočil, zabušil do zdi. Krávo! zařval, ale ticho všechno spolklo. Vrazil k mobilu, chtěl ji seřvat, jenže už byla zablokovaná. Nové číslo nemá. A co by jí řekl? Vrať mi moje závěsy?
Otevřel okno. Dole ležel Ostravský noční labyrint. Tam teď někde je ona. Možná u kamarádky. Možná už hledá podnájem za učitelskou mzdu. V jejím novém koutě je asi útulno: s jejími závěsy a fialkami. A tady tady je mráz. Ne led na silnici, ale v kostech.
Myslel si, že všechno promyslel. Ale nepočítal, že její odchod bude vítězství; sebrala si všechny trofeje a on tu měl jen vypálenou zem. Dostal svůj byt. Každý centimetr. Ale každý z těch metrů ho dusil tíhou prázdna.
Stál u okna, díval se do tmavých děr vlastních oken, která se odrážela v černém skle. Pak šel do kuchyně, aby si nalil něco na kuráž. Ale nenašel jedinou skleničku jen svůj starý hrnek s nápisem Pro nejlepšího tátu, co odcizil z bývalé práce. Pil cognac přímo z lahve, seděl na holé podlaze v chladném, tichém bytě, který mu patřil už jenom jemu.
A za oknem, pomalu a vytrvale, dál padal sníh.
