Koupil jsi chleba?
Podíval se na mě jako by slyšel slovo v cizí řeči. Nepřekvapil ho můj dotaz, ne, to spíš ta mezera, ta dlouhá, nepatřičná pauza, jaká v našem životě neměla místo.
Jaký chleba, řekl nakonec. Nebyla v tom otázka, jen prosté konstatování.
Prostě normální. Šumavský. Z Rohlíku na rohu, jak vždycky bereš.
Položil tašku na podlahu, rozhlédl se po kuchyni, jako by v ní byl poprvé v životě.
Nebyl jsem v obchodě.
Přikývl jsem a otočil se k sporáku. Nic zvláštního, ujistil jsem se v duchu. Je unavený. Týden byl pryč, konference v Brně, hotel, cizí kuchyně, cizí vzduch. Je jasné, že je unavený.
Jenže chleba kupoval vždycky. Sedmnáct let, pokaždé, když se vracel, i z nejkratší cesty stavoval se v Rohlíku na rohu Smetanovy a donesl šumavský chleba. Nebyla to domluva, nebyl to zvyk z nutnosti. Prostě ke způsobu, jak se vracel domů, to patřilo.
Zamíchal jsem polévku a nic neřekl.
Jmenuje se Bedřich. Béďa. Mně je padesát osm, jemu jedenašedesát. Bydlíme v Hradci Králové, ve dvoupokojovém bytě ve čtvrtém patře, který jsme koupili v devadesátém devátém, když byla Baruška malá. Baruška už dávno dospěla, přestěhovala se do Prahy a volává v neděli. Pracuji ve školní knihovně, Béďa je tři roky v důchodu, ale přibral si výuku stavebních norem na stavebním učilišti. Žijeme tiše, spokojeně, téměř bez sporů. To je důležité vědět: nikdy se nedělo nic, co by předznamenalo to, co přišlo po jeho návratu.
Večeřeli jsme mlčky. Jedl pečlivě, díval se do talíře. Čekal jsem, že zvedne oči a poví něco o cestě, o kolezích, o rozbitém hotelovém výtahu, nebo jak mu chyběla domácí svíčková. Vždycky se po návratu u večeře rozmluvil.
Jak bylo v Brně? zeptal jsem se.
Dobré.
Seminář dopadl dobře?
Jo.
Odložil jsem lžíci.
Béďo… Jsi v pořádku?
Podíval se na mě. Oči obyčejné, šedé, trochu unavené.
Jsem. Jen unavený.
Uklidil jsem ze stolu. Odešel do pokoje, lehl si s mobilem. Jako by bylo všechno v pořádku. Jenže chleba nebyl. Ani rozhovor. A ještě něco, co neumím pojmenovat.
První noc jsem přičítal únavě. Druhou taky.
Třetí den, v pátek, jsem poprvé zahlédl něco opravdu zvláštního.
Pil jsem kávu u okna a díval se dolů na dvorek. Vyšel z koupelny, prošel do kuchyně, nalil si vodu. Pak vzal ze skříňky sklenici s pohankou, otevřel ji, přivoněl a zase ji postavil. Neřekl jsem nic. Jenže Béďa nikdy pohanku nejedl. Už při našem první rande tvrdil s úsměvem, že pohanka je strašně nudné jídlo, že ji vymysleli lidé bez fantazie. Smáli jsme se tomu oba. Vařil jsem mu rýži, krupici, bulgur, cokoliv, jen pohanku ne.
A teď najednou čichal k pohance. Jako by měl chuť zkusit.
To máš na pohanku chuť? zeptal jsem se, aniž bych vkládal do hlasu něco navíc.
Ne, odpověděl a šel zpátky do pokoje.
Dlouho jsem na tu sklenici pohanky koukal.
V sobotu telefonovala Baruška.
Táta už je doma? ptala se hned.
Ve středu přijel.
Jak se má?
Na chvíli jsem se odmlčel.
Je utahaný z cesty. Jinak v pořádku.
Hlavně že je zpátky. Tati, v říjnu přijedu, máme s Míšou dovolenou.
Přijeď, budu rád.
Neřekl jsem jí nic. Copak bych jí asi řekl? Že táta nekoupil chleba a čichá k pohance? To nezní jako nic důležitého. Spíš legrační.
Ale já už věděl, že je něco v nepořádku. Ani hlavou, ani rozumem jiným místem, někde pod žebry nebo v žaludku, které prostě bliká výstražně.
V neděli jsem navrhl procházku. Občas jsme chodili do Jiráskových sadů, ne pokaždé, ale často. Měl rád lavičku u jezírka, kupoval nám kelímek Kofoly u stánku, pokud byl otevřený, stěžoval si na záda, co bolí při delší chůzi, říkal jsem mu, že by měl cvičit, mával rukou, smáli jsme se. Drobný nedělní rituál, jeden z mnoha.
Půjdeme do parku? navrhl jsem.
Odlepil se od telefonu.
Do jakého parku?
Do Jiráskových sadů. Je hezky.
Váhal. To bylo zvláštní, vždycky hned souhlasil nebo se jen zvedl s tím, že si vezme bundu.
Dobře, řekl po chvíli.
Šli jsme mlčky. Nesnažil jsem se vynucovat rozhovor, jen jsem ho pozoroval. Prohlížel si okolí rovně, bez zájmu i bez klidu, kterým žil nedělní procházky. Jako by šel trasou, kterou nezná, a snažil se zapamatovat zatáčky.
U vchodu do parku seděl děda se psem, anglický kokršpaněl, rezatý, vykrmený.
Koukej, Lady, řekl jsem. Tak jsme říkali všem kokršpanělům s nadváhou od té doby, co sousedka paní Evženie měla úplně stejnou, stejné jméno. Byla to naše drobná domácí legrace.
Podíval se na psa. Beze změny, bez úsměvu.
Lady, zopakoval jsem tiše.
Hodný pes, řekl. Zdvořile, bezbarvě.
U keře šípků jsem se zastavil. Dělal jsem, že mě zaujaly bobule. Srdce mi bušilo rychleji než jindy.
Lady nepamatoval. Nebo předstíral. Ale proč by předstíral?
U jezírka stánek na Kofolu nebyl, uklidili ho asi po létě. Béďa sedl na lavičku, díval se na vodu.
Dobrý tady, řekl.
My sem chodíme často.
Fakt?
Otočil jsem se k němu.
Béďo. Tady jsme spolu už aspoň deset let.
Přikývl. Klidně, bez rozpaků.
No jo. Jen říkám, že tu je hezky.
Něco uvnitř mě se stáhlo a už se to nepustilo. Trvalo hodiny, než jsem tomu dal slovo až v noci, když jsem poslouchal jeho klidné dýchání vedle sebe. Neřekl pamatuju si ani samozřejmě. Řekl prostě no jo hlasem, jakým člověk přitaká neznámému faktu.
Nemohl jsem dlouho usnout. Přemýšlel jsem, jak se tomu říká, když je někdo vedle vás, ale něco z něj prostě zmizí. Viděl jsem kdysi dokument, že blízcí lidé se někdy po silném stresu změní tak, že to vypadá, jako by vám člověka vyměnili. Je to odborný výraz, nevzpomněl jsem si. Ale žádný stres, o jakém bych věděl, se nestal. Konference o stavebních normách. Týden v Brně. To není důvod měnit se v cizince.
Ve tři ráno jsem vstal. Napil jsem se vody, stál jsem u okna. Dvorek prázdný, lampa poblikávala. Koukal jsem do tmy a říkal si: počkej. Možná se prostě něco stalo, o čem nemluví. Možná se tam pohádal, bylo mu zle, nebo ho něco přepadlo. Stává se to, zvlášť když je člověku přes šedesát, život už něco vzal a před sebou toho taky člověk nevidí moc.
Vlezl jsem zpět do postele. Spal na boku, tváří ke zdi. Položil jsem mu lehce ruku na záda, jak jsem to dělal vždycky. Nepohnul se.
V pondělí ráno jsem zavolal kamarádce Janě. Známe se od vejšky, bydlí na druhém konci města, pracuje na recepci v poliklinice. Jana je upřímná, bez kudrlinek, a toho si cením.
Jani, můžu k tobě dneska přijít?
Něco se stalo?
Nejspíš ne. Ale potřebuju si promluvit.
Přijeď na pátou, budu doma.
U Jany je teplo a vždycky voní po koláčích, i když zrovna nepeče. Sedli jsme si ke stolu, nalila čaj. Všechno jsem vyprávěl o chlebu, pohance, Lady, o no jo u jezírka.
Poslouchala pozorně, dořekla jsem to a mlčela.
Tomáši, třeba je to jen deprese. Nebo začínající problém s pamětí. Už nejste nejmladší, víš?
Jani, je mu jedenašedesát.
No a? Panu Pokornému od nás začaly problémy už v šedesáti dvou…
On nikdy nebyl zapomnětlivý. Byl paměť lepší než já. Věděl data, jména, všechno možné.
Všechno se jednou mění.
Díval jsem se do hrnku.
Jani, to není zapomnětlivost. On se nedívá tak, že by zapomněl. Dívá se na mě… Chápeš, někdy kouká jako na někoho, koho vidí poprvé, jen chce být slušný.
Ulomila si kousek koláče.
Vyspal ses vůbec?
Ne.
Tak to je ono. Tomáši, ty si to možná moc bereš. Možná je to jen únava, něco v práci. Chlapi to nevykecávají. Dej mu týden.
Přikývl jsem. Asi má pravdu.
Ale cestou domů jsem myslel na tu pohanku. Byl to taki nepatrný pohyb, tak malá změna, a přitom tak jiná, že se mi to zasekl v krku.
Doma byl. Seděl za stolem s papíry, něco psal. Dal jsem vařit vodu, uklízel nákup. Ani nezvedl hlavu.
Byl jsem u Jany.
Hm.
Přinesl jsem koláč.
Podíval se, slušně.
S čím?
Se zelím. Tvůj oblíbený.
Já zelí moc nemusím.
Položil jsem pomalu tašku na stůl.
Béďo.
Co?
Od dětství máš rád koláč se zelím. Sám jsi mi to říkal. Tvoje máma ho pekla pořád.
Díval se naprosto vyrovnaně.
Máma pekla s jablky.
Ticho.
Jeho maminka se jmenovala Anežka, zemřela už před dvanácti lety. Znal jsem ji dobře. Viděl jsem ji péct, byl u ní na kuchyni. Pekla se zelím a vejcem, vždycky. Byla na to pyšná.
Béďo, Anežka pekla se zelím řekl jsem tiše. Pamatuji si to.
No, možná i se zelím. Je to dávno. Pokrčil rameny, přestal se tím zabývat.
Odešel jsem do pokoje. Stál jsem u okna, díval se na provoz na ulici, běžný podzimní život.
Anežka pekla se zelím. Ten pach koláče, malá kuchyně, květovaný ubrus na stole to všechno si pamatoval líp než já. Vyprávěl mi to vícekrát, vždycky s láskou. To se nezapomíná jak voněla mamčina kuchyně.
Vzal jsem mobil, vyhledal číslo jeho sestry, Věry, bydlí v Olomouci, s Béďou nejsou nijak zvlášť blízcí, ale scházejí se tak jednou do roka. Zavolal jsem.
Tomáši! vždycky mi tak vřele říkala. Co vy?
Věro, dobře. Chtěl jsem se zeptat. Pamatuješ, co vaše maminka pekla?
Krátce zaváhala.
No… koláče, jasně! Hlavně se zelím, taky někdy s vejcem. Proč?
Jen jsem chtěl znát recept. Díky.
Odložil jsem telefon. Nohy mi zeslábly. Bylo skoro směšné, že mě položí koláč se zelím. Jenže jsem nedokázal vstát.
Možná je to paměť, říkal jsem si. Neurologie, stárnutí, cokoliv. Měli bychom zajít k lékaři. Mluvit si na rovinu.
U večeře jsem se zeptal:
Béďo, nebolí tě poslední dobou hlava?
Ne.
Spíš dobře?
Dobře.
Nechtěl bys jít k doktorovi? Jen tak, pro kontrolu.
Odložil vidličku.
Proč?
No… ověřit tlak. Dlouho jsi nebyl.
Tlak si měřím doma. V pořádku.
Béďo, dělám si starosti.
Podíval se na mě. Dlouze. Jako by mě zkoumal.
Myslíš, že je se mnou něco v nepořádku?
Jen se bojím.
Tomáši, jsem v pořádku. Stačí.
Vzdal jsem to. Uměl takhle zakončit debatu věcně, klidně, jedinou větou natáhl mezi námi hranici. Věděl jsem to a většinou ustoupil.
Jenže teď jsem se díval na to, jak jí, jak se sklání ke stolu. Jistě že jíst umí správně. Drží vidličku v pravé ruce, protože je pravák. Pravák. Ano, pravák.
Uklidil jsem a šel do koupelny. Zastavil se před zrcadlem. Díval se na unaveného padesátníka s prošedivělými vlasy, které už ani nebarvím, s vráskami u očí, které kdysi Béďa nazýval usměvavými, protože vznikly smíchem, ne stářím. Díval jsem se na sebe a říkal si: Tomáši, už si něco vymýšlíš. Nevíš, jak přesně drží vidličku. Jen tě děsí změna. To se stává. Lidé se mění. Obzvlášť po něčem, co jsme neviděli.
Umytý jsem šel spát.
V noci mě probudilo ticho. Ne zvuk, ale právě ticho, pocit, že v posteli nikdo není. Natáhl jsem ruku jeho místo bylo studené.
Vstal jsem. V kuchyni svítilo. Seděl za stolem, psal něco do notýsku. Psaní rukou, což už dávno nedělal, leda podpis na složence.
Béďo?
Zvedl hlavu. Klidně, čekal.
Nemůžeš spát?
Ne.
Co píšeš?
Jen… myšlenky.
Můžu?
Váhal.
Je to soukromé.
Díval jsem se na něj. Klidně můj pohled snesl.
Béďa nikdy neříkal to je soukromé na mé otázky. Sedmnáct let jsem mohl ptát na cokoliv. Ne že by neměl své místo, měl, ale nikdy neříkal soukromé takhle.
Dobře, řekl jsem a vrátil se do postele.
Dlouho ještě psal, pak tiše vstal, zhasl a přišel zpátky. Necítil jsem, že by usnul hned.
Ráno už notýsek na stole nebyl.
Hledal jsem ho. Nevím proč přesně, prostě jsem musel. Prošel zásuvky v kuchyni, nenalezl, nahlédl i do jeho nočního stolku, což jsem nikdy celý náš život neudělal. Byl prázdný: staré brýle, nějaká koruna, lístečky s čísly. Notýsek ne.
Vzal ho s sebou.
Šel jsem do práce. V knihovně je dobře, rovnoměrný šum, vůně papíru a trochu prachu, to uklidňuje. Rovnal jsem navrácené knížky, zodpovídal dotazy mladé kolegyně Evičky, pomáhal najít stará čísla časopisů. Prosté denní starosti.
Obědval jsem v kumbálu, hlavou mi šla otázka, jak poznat, že se člověk změnil. Ne v detailech, ne kvůli věku, ale skutečně, zásadně. Co to znamená, když žijete s někým sedmnáct let, znáte jeho vůni, smích, co rád, čeho se bojí, a pak najednou cítíte, že něco v něm se posunulo a nevíte kam.
Vybavilo se mi slovo psychologická záměna. Četl jsem o tom kdesi. Blízký se změní tak, že máte pocit, že je to cizí člověk. Někdy je to příznak nemoci, někdy jen výsledek života: lidé se mění, krize vztahu po padesátce, šedesátce, to není vzácné. Děti vylítly z hnízda, práce skončila nebo končí, a najednou jste sami dva a nevíte, kdo že to tu vlastně je.
Jenže Béďu jsem znal. Opravdu.
Večer už byl doma dřív než já. Když jsem vešel, stál v kuchyni a díval se z okna.
Béďo, copak?
Dívám se.
Na co?
Jen tak dívám.
To by bylo zvláštní u kohokoliv, u něj obzvlášť. Byl činorodý, vždy se něčím zabýval, když stál bez cíle, většinou si něco mumlal nebo čmáral na papír. Stát jen tak u okna nebylo jeho.
Jaký byl den? zeptal jsem se.
V pohodě. Výuka jako vždy.
Studenti?
Studenti jako vždy.
Přešel jsem kolem, vyndal kuře z lednice, začal vařit.
Béďo, pověz mi něco o Brně, řekl jsem, aniž jsem se otočil.
Co přesně?
Třeba kde jsi bydlel, co jsi viděl. Strávil jsi tam týden.
Chvilka rozpačitého ticha.
V hotelu. Obyčejný. Seminář v konferenčním sále při škole. Pak jsme se jeli podívat na nový bytový areál. To je všechno.
A lidi? Někdo známý, kolegové?
Byli.
Kdo?
Neodpověděl hned. Otočil jsem se. Díval se stranou.
Z učiliště dva lidi. Jiní z Ostravy.
Byl tam Jirka Novotný?
Jiří Novotný, vedoucí oddělení, dělají spolu tři roky, Béďa o něm mluvíval často, loni spolu byli na rybách.
Novotný? Ne, ten nebyl.
On je přecezd pravidla jezdí na všechny ty semináře…
Ne teď.
Otočil jsem se zpět ke sporáku. Dobrá, možná opravdu nebyl.
V noci jsem napsal esemesku jeho ženě, paní Novotné. Napsal jsem opatrně: Dobrý večer, chtěl jsem se zeptat, vrátil se Jirka z Brna v pořádku?
Odpověděla brzy: Dobrý, Jirka v Brně nebyl, letos ho nevzali, byl celou dobu doma. Proč?
Odepsal jsem, že došlo k omylu, že se omlouvám.
Uklidil jsem mobil pod polštář. Ležel jsem potmě.
Neví, jestli tam Jirka byl. Člověk, s kterým tři roky pracuje, jezdil s ním na ryby… a neví.
Nebo ví že nebyl a lže mi. Ale proč?
Možná se pohádali, Béďa o něm nechce mluvit. Možná je za tím něco osobního, co skrývá. Možná… Možná ani vůbec v Brně nebyl. Možná ten týden strávil někde jinde.
Stop. To už moc přeháním.
Ale myšlenka byla na světě.
Další den, ve středu, jsem si udělal záminku. Řekl jsem, že potřebujeme nové závěsy do ložnice, navrhl jsem výjezd do Bytového domu, velkého obchodu na Gočárově třídě. Občas tam zajdeme. Béďa tam vždycky strašně mručel, že tomu nerozumí, a pak jsme šli na koláč do vedlejší kavárny. Byl to náš malý rituál.
Pojedem dneska? zeptal jsem se.
Kam?
Do Bytového domu. Pro závěsy.
Je potřeba nové?
Tyhle už jsou staré.
Pokrčil rameny.
Dobře.
Jeli jsme. Nechal jsem mu prostor, chodil mezi látkami, ptal se jeho názoru, odpovídal roztržitě. Pak jsem řekl:
Půjdeme pak na koláč?
Kde?
No tam, vedle, kavárna. Vždycky si tam bereme.
Podíval se na mě.
Nevím o žádné kavárně.
Usmál jsem se schválně, aby bylo vidět, že mi nic není.
Jen si nevzpomínáš. Ukážu ti.
Vyšli jsme, zavedl jsem ho do postranní uličky, kde stávala malá kavárna se žlutým poutačem, vždycky to tam vonělo po pečení. Měla jméno Slunce, funguje už dvacet let.
Tady přece.
Podíval se.
Aha, řekl. Nikdy jsem si nevšiml.
Vzali jsme si koláče, pozoroval jsem ho. Jedl klidně, díval se na lidi, zeptal se, jestli mi není zima. Všechno v pořádku.
Jen jednou zavěsil pohled na žlutý poutač; jakoby si něco chtěl zapamatovat, nebo se vrylo do paměti.
Béďo, řekl jsem tiše. Pamatuješ si mě?
Otočil se ke mně, překvapeně.
Jak to myslíš? Jsi Tomáš, můj manžel.
To vím. Mám na mysli nás. Vzpomínáš si na to, co jsme prožili?
Co se děje, Tome?
Nic. Jen jsi poslední dobou… jiný.
Všichni se měníme.
Tuhle větu jsi řekl přesně jako já dva dny zpátky. Vždycky jsi říkal lidé se nemění.
Mlčel. Jedl koláč.
Třeba se taky měním, řekl nakonec.
Jeli jsme domů. Díval jsem se z okna trolejbusu a přemýšlel, že strach z nepoznání vlastního člověka není paranoia. To je zkušenost, kterou lidé mají. Obvykle za tím stojí něco, co člověk nedokáže říct.
Ve čtvrtek ráno, když šel do práce, jsem zašel do jeho pracovny. Malý pokojík, co jsme udělali z bytu přestavbou, věčně plný knih a papírů.
Nehledal jsem schválně. Ale sedl jsem si ke stolu a otevřel horní zásuvku.
Byl tam notýsek.
Otevřel jsem ho. Prázdné první stránky, pak uprostřed první zápisky. Malými, úhlednými písmeny ale ne jeho písmem. Béďa psal rozhazovačně, nečitelně, vždycky jsem mu říkal, že má písmo jako doktor. Tady bylo písmo malé, přesné, skoro kaligrafické.
Začal jsem číst.
Byly tam seznamy. Prostě seznamy. Tomáš. Manžel. 58 let. Pracuje v knihovně. Dcera Barbora, Praha. Kafe bez cukru. Chce nové závěsy. Jana, kamarádka, poliklinika. Další: Koláč se zelím, údajně oblíbený. Neděle Jiráskovy sady. Kokršpaněl, jméno Lady, vtip. Dál: Anežka máma: zelí nebo jablka. Ověřit.
Nemohl jsem dýchat.
Byly to poznámky člověka, co si staví mapu života někoho cizího. Učí se detaily, aby se nespletl.
Zavřel jsem notýsek, položil ho zpět, došel do kuchyně, nalil si vodu, vypil. Dvakrát.
Myšlenky byly jasné: kdo je to.
Žije se mnou v bytě týden. Vypadá jako Béďa. Mluví jeho hlasem. Ví, že já jsem Tomáš, že máme Barušku, že piju kafe bez cukru. Ale zapisuje si nás. Učí se zpaměti.
Zavolal jsem do práce, že jsem nemocný. Celý den jsem posedával v křesle a zíral do prázdna. Hledal rozumné vysvětlení.
Amnézie, disociace v psychiatrii jsou taková stavy: když člověk ztrácí část vzpomínek, skládá je posléze z útržků. Mohl zažít něco, co nevím. Něco se v Brně stalo. Nebo vůbec nebyl v Brně. Něco se stalo a mozek si vymazal plochy paměti a on se po večerech snaží vše vracet, zapisuje si, stydí se mi to říct.
Možné to je. Skoro všechno by to vysvětlilo.
Až na to písmo. Je jiné.
Nikdy jsem neřešil lidem písmo. Ale Béďovo znám. Vidím ho čtyřicetkrát do roka na nákupnících nebo vzkazech. Píše tak, že brblám, protože to nejde přečíst. To v notýsku nedalo by se splést.
Možná lidé mění písmo. Třeba po mrtvici. Ale tam by byly další příznaky, pohyb, řeč. To by poznal každý, potřeboval by pomoc.
Promnul jsem si obličej.
V sedm přišel. Večeři jsem měl na stole, v bytě uklizeno, sám sebe nevím proč prostě něco dělat.
Jsi unavený? zeptal se. Nešel jsi do práce.
Bolest hlavy. Už je to v pohodě.
Přikývl, odložil tašku a šel si umýt ruce. Večer jako každý jiný.
U stolu jsem se na něj díval a myslel na to, jak vypadá ztráta blízkého. Ne fyzická, taková ta vnitřní. Když tu zůstane tělo, ale jádro v něm není.
Béďo, řekl jsem.
No?
Povíš mi něco o nás? Jak jsme se poznali.
Podíval se klidně.
Proč?
Chci to slyšet. Jak si to pamatuješ.
Odložil vidličku, zamyslel se.
Poznali jsme se přes známé řekl. Na narozeninách. Měl jsi modrou košili.
Doteď, v pořádku modrá košile, narozeniny Tomáše Maška, 23. září 1997.
Ještě párkrát jsme se sešli, pokračoval, a začali jsme spolu chodit.
Pauza.
A to je všechno, uzavřel.
Díval jsem se na něj.
A pak?
Vzali jsme se. Narodila se Barbora. Koupili byt.
Béďo. Když jsi mi navrhl svatbu, kam jsme jeli?
Tomáši…
Jen řekni.
Dlouho mlčel.
Nepamatuju si všechny detaily, řekl nakonec. To už je dávno.
Sám jsi tvrdil, že si tu cestu vybavíš minutu po minutě. Vyprávěl jsi to na naší stříbrné svatbě přede všemi.
Ticho.
Béďo. Kam jsme jeli tehdy?
Díval se na mě. Dlouze. V jeho pohledu nebyla ani podrážděnost, ani stud. Spíš únava. Nebo kalkul.
Tomáši, řekl potichu. Proč to chceš vědět?
Potřebuji vědět, jestli si pamatuješ.
Jsem unavený. Bylo to dávno. Lidé nemůžou mít v hlavě všechny drobnosti.
To není drobnost.
Pro mě je.
Vstal jsem od stolu, rychle odnesl talíře, nedojedli jsme. On mlčel.
Jeli jsme na Orlici. Malá říčka u Hradce Králové, vlakem, pak busem, byla to dobrodružná výprava. Ztratili jsme se, nesl mě přes kaluž, protože jsem měl nové boty, a právě tam na břehu, v srpnu 1998, mi řekl, že chce být celý život se mnou. Vyprávěl to rád. Miloval ten příběh.
Ten, co nyní sedí u našeho stolu, tuto historku neví.
V noci jsem Janě napsal dlouhou zprávu o notýsku, písmu, Orlici.
V jednu ráno odpověděla: Tomáši, měl bys k doktorovi. I on k doktorovi. To může být nemoc i u tebe, i u něj. Zavolej mi zítra.
Položil jsem telefon. Ležel jsem potiše. On klidně oddychoval. Díval jsem se do stropu.
Přemýšlel jsem o ztrátě nejbližšího. Že někdy lidi nezmizí, ale prostě se rozplynou, i když jsou pořád vedle vás. A je to horší než každý odchod.
V pátek ráno jsem si řekl, že všechno řeknu na rovinu. Najdu odvahu vysvětlit, že jsem našel notýsek, volal Věře, psal paní Novotné, že vím, že Jirka nebyl v Brně. Že mám otázky a chci odpovědi. Nejsem jeho nepřítel, nechci ho obviňovat, jen potřebuji pravdu.
Byl v kuchyni, když jsem vstal. Dělal si čaj.
Béďo, řekl jsem.
No.
Musíme si promluvit.
Obrátil se ke mně. Dlouze a vážně.
Vím, řekl.
Zastavil jsem se.
Víš co?
Že něco víš. Viděl jsem, že jsi byl v pracovně.
Ticho. Nemluvil jsem dál. Čekal jsem.
Posaď se, řekl.
Sedli jsme si. Držel hrnek v obou rukou, díval se do něj.
Těžko se to vysvětluje, začal.
Zkus to.
To, co si myslíš, bude to asi nejjednodušší vysvětlení. A částečně je pravda.
Částečně?
Znamená to, že… Někdy si nevzpomenu. Ne třeba všechno. Jiné věci. Velké věci.
Orlice, řekl jsem.
Zvedl hlavu.
Cože?
Byli jsme u Orlice, když jsi mi navrhl svatbu. Pamatuješ?
V jeho tváři se něco pohnulo.
Ne, řekl.
Lady? Pamatuješ?
Váhá.
Ne.
Tvoji mámu? Anežku?
Pamatuju si obličej. A hlas. Ale detaily… ne.
Díval jsem se na něj. On do hrnku.
Béďo, kdy to začalo?
Nevím přesně. Postupně.
A neřekl jsi mi.
Nevím, jak.
Zapisuješ si, abys neudělal chybu.
Ano.
Máš jiné písmo.
Dlouhá pauza. Položil hrnek na stůl.
Vím, řekl.
Jak to vysvětlíš?
Neodpověděl. Díval se do stolu. Čekal jsem.
Béďo. Podívej se na mě.
Zvedl oči. Šedé, obyčejné.
Jsi Béďa? zeptal jsem se tiše. Můj Béďa?
Poprvé za celé to období jsem v jeho očích zahlédl něco živého. Něco jako bolest. Nebo zmatení. Nebo třetí věc, kterou neumím pojmenovat.
Tomáši, řekl. Nevím, jak ti na to odpovědět.
Pozoroval jsem ho. Jeho ruce kolem hrnku. Koutky rtů, které mu zůstaly. Šediny kolem uší.
To je upřímné? zeptal jsem se.
Nejupřímnější, jak mohu být.
Za oknem pršel podzimní královéhradecký déšť. Slyšel jsem, jak bubnuje do parapetu. Úplně obyčejný zvuk.
Co mám s tím dělat? otázka spíš pro vzduch.
Nevím, řekl. A znělo to opravdově.
Vstal jsem, nalil si kafe. Bez cukru. Stoupl k oknu. Díval se na mokrou ulici.
Za mnou taky vstal. Slyšel jsem kroky.
Tomáši.
Ano?
Pamatuji tvůj hlas. Od začátku. Tvoje intonace. To si pamatuji.
Neotočil jsem se.
To je málo.
Vím.
Déšť bubnoval dál. Někdo zatroubil venku, pak se rozhostilo ticho.
Potřebuji čas, řekl jsem konečně.
Dobře.
Neříkám, že vím, co bude.
Chápu.
Otočil jsem se. Díval se na mě, jako by chtěl ještě něco říct, ale nevěděl co. Anebo věděl a neodvážil se.
Řekni mi, požádal jsem.
Co?
Chceš tu být?
Mlčel pár vteřin. Déšť bubnoval do okna.
Chci, řekl. Chci tady být.
Dlouho jsem se na něj díval. Na toho člověka, co zná mé jméno, zapisuje si vše do notýsku, nezná Orlici, píše jinak a přesto hrnek drží stejně oběma rukama jako Béďa vždycky.
Tak běž koupit chleba, řekl jsem. Šumavský. Z Rohlíku na rohu Smetanovy.
Přikývl. Vzal si bundu. Šel ke dveřím. Na prahu se zastavil.
Tomáši.
Ano?
Orlici. Později mi povíš?
Díval jsem se na něj dlouho.
Možná, řekl jsem.
Dveře zaklaply. Stojím s hrnkem u okna a slyším jeho kroky schody dolů. Čtvrté patro, šestnáct schodů. Vždycky jsem to počítal.
Šestnáct.
Venku zahnul doprava. Směrem k Rohlíku.
Držel jsem hrnek a nevěděl, co si myslet. V duši bylo něco podobného tichu po velkém hluku. Ne klid, ne úleva prostě ticho, v němž nejsou odpovědi, ale už není nutné předstírat, že je nehledám.
Mobil zavibroval. Jana.
Tak co?
Nevím.
Mluvils s ním?
Jo.
A…?
Dívám se z okna. Ulice, kam zabočil, je už prázdná.
Jani, dokázala bys žít s někým, kdo neví, kdo je?
Pauza.
On ti to řekl?
Přibližně tak.
Tomáši, vážně k doktorovi. Tohle se neřeší u kuchyňského stolu.
Vím.
Tak co budeš dělat?
Odložil jsem hrnek vedle květináče.
Nevím. Šel pro chleba.
Jaký chleba?
Šumavský. Z Rohlíku.
Chvíli bylo ticho.
Tomáši, děsíš mě.
Je to v pořádku, Jano. Zavolám potom.
Uklidil jsem mobil. Hrnek zvedl. Napil jsem se. Trochu studené, ale pořád dobré.
Šestnáct schodů. Pořád jsem je počítal.
Za dvacet minut bouchly dole dveře. Pak kroky na schodech. Šestnáct schodů nahoru.
Nepohnul jsem se.
Klíč v zámku. Dveře.
Tady, řekl z předsíně. Šumavský. Poslední.
Otočil jsem se. Stál ve dveřích kuchyně s chlebem. Promočený deštěm, vlasy na čele.
Dej to na stůl.
Položil ho.
Dívali jsme se na sebe.
Chceš čaj? zeptal jsem se.
Chci.
Dal jsem vařit vodu. Svlékl bundu, pověsil ji. Sedl ke stolu. Já zády k němu, poslouchal jsem, jak mlčí. Ne tísnivě, ne vyčítavě. Prostě mlčí.
Tomáši, řekl tiše. Povíš mi někdy o Orlici?
Voda v konvici začínala hučet. Nejprve slabě, pak silněji.
Stál jsem a přemýšlel.
Ne teď, řekl jsem po chvíli. Třeba později.
Dobře, odpověděl.
V konvici začala vřít voda.
