Manžel řekl: Nehádej se. Tak jsem se nehádala přestala jsem souhlasit. A tehdy to všechno začalo.
Petr vešel do kuchyně, jako by právě vyjednal mír mezi dvěma znepřátelenými planetami, i když ve skutečnosti přinesl jen rohlíky a mléko z Lidlu. Jeho postoj získal až sošnou monumentalitu. Od chvíle, kdy ho minulý týden jmenovali dočasným zástupcem vedoucího oddělení, můj manžel nechodí on přímo korzuje.
Alžběto, pronesl, když inspektorsky hodnotil můj večeř pečeného pstruha.
Jsem dnes unavený. Dělal jsem strategická rozhodnutí. Takže se pojďme domluvit: doma bude klid a úplný souhlas. Nechci žádné dohady, chci, abys prostě souhlasila. Můj mozek potřebuje odpočinek od protivenství.
Zůstala jsem s vidličkou ve vzduchu. Bylo to odvážné. Bylo to svěží. Vzhledem k tomu, že bydlíme v mém bytě a můj plat finanční analytičky nás ochraňuje před inflací, znělo to asi jako kdyby křeček žádal kocoura o vlastní pokojíček.
Takže chceš, abych byla tvoje ozvěna? upřesnila jsem, když se ve mně probouzel onen ušlechtilý dravec, za kterého si mě kolegové váží a tchyně se mě obává.
Chci, abys uznala mou autoritu, pateticky pronesl Petr a narovnal si kravatu, kterou si na večeři oblékl z neznámých důvodů. Muž je směr. Žena prostředí. Nezohýbej mi směr, Alžběto.
Podívala jsem se na něj a v jeho očích zářila ta svatá, čirá jistota, jakou mají lidé, co se rozhodují přeběhnout D1 na červenou.
Dobře, miláčku, usmála jsem se a ukrojila si z ryby. Žádné dohady. Jenom souhlas.
V ten okamžik začala má oblíbená hra: Pozor na svá přání, mohla by se splnit do posledního písmene.
První dějství této komedie přišlo v sobotu. Petr se chystal na firemní teambuilding akci, které on říkal summit lídrů, já úklid kancelářské fauny na buřty.
Točil se před zrcadlem v nových kalhotách, které si koupil sám, bez mého vědomí. Ony kalhoty byly dle jeho mínění moderní hořčicové barvy, ale seděly, jakoby je šily klokanici v očekávání kolem beder plandaly a na lýtkách se napínaly jako párek ve střívku.
Co myslíš? zeptal se, s vypjatou hrudí. Je to stylové? Podtrhuje to autoritu?
Obvykle bych opatrně naznačila, že v těchto kalhotách jeho autorita připomíná spíš cirkusového klauna. Ale já přece slíbila.
Rozhodně, Petře, přikývla jsem, aniž jsem zvedla oči od knihy. Opravdu odvážné. Každý si hned všimne, kdo je tady alfa samec. Ta barva a střih křičí po individualitě.
Petr rozkvetl.
Vidíš to! Kdysi bys začala: Vyzlékni si to, nezesměšňuj se Učíš se, žena!
Odešel pyšný jak páv. Večer se vrátil rozzlobený, rudý a v džínách od kolegy. Při hře Tahání lana úspěchu totiž hořčicový zázrak praskl tak hlasitě, že to znělo jako protržení plachty nadějí.
Proč jsi mi neřekla, že mi jsou těsné na důležitých místech?! lamentoval, zatímco vrhal zbytky luxusu do rohu.
Miláčku, vždyť jsi říkal, že podtrhují tvou autoritu. Já jenom nesouhlasila. Možná byla tvá autorita na tu látku prostě moc velká.
Opravdové drama začalo až s těžkým kalibrem když přijela na návštěvu jeho maminka, paní Milada Svobodová. Petr, posílený mým souhlasem, najednou nabyl pocitu, že může všechno.
Seděli jsme kolem stolu. Paní Milada, žena s účesem maminčin ratlík a pohledem státní zástupkyně, prohlížela můj obývák.
Alžbětko, ty záclony máš dost ponuré, zahlásila při žvýkání mého koláče. A prach na garnýži. Pořádná hospodyňka má doma vždy uklizeno. Peťovi chybí útulno u tebe je to samý kancelář.
Petr, cítící matčinu podporu, se přidal:
Pravda, Bětko. Máma má recht. Doma je nepořádek, pracuješ moc. Ta poloviční úvazek by ti slušel. Peníze nám teď stačí, když jsem ten vedoucí.
Bylo to směšné. Jeho manažerský příplatek stačil maximálně na benzín a obědy do práce. Ale já si pamatovala: nesmím odporovat.
Máte úplnou pravdu, paní Svobodová, přitakala jsem pokorně. Petře, ty také. Opravdu věnuji příliš času kariéře. Záclony jsou vizitka ženy.
Vidíš, hned je z tebe lepší ženská! zaradovala se tchyně.
Proto, pokračovala jsem s vážnou tváří, dávám výpověď úklidové službě.
Na stole ztichlo. Paní Milada přestala žvýkat.
Jaké úklidové službě? zamračil se Petr.
No, ta paní, co nám dvakrát týdně uklízí, zatímco jsme oba v práci. Vždyť jsi říkal, že musíme šetřit, abychom ti nekazili pověst spořádaného muže. A maminka říká, že útulno má dělat žena vlastníma rukama. Souhlasím. Vyhodím pomocnici, budu uklízet sama. Ale o víkendu.
A všední dny? zeptal se opatrně Petr.
A v týdnu, drahý, budeme s úžasem sledovat přirozený vývoj entropie. Nechceš přece, abych po práci padla vyčerpáním?
Následující dva týdny se pro Petra změnily v domácí peklo. Po práci jsem se usmívala a šla si číst. Nádobí se kupilo, prach hrdě zabíral povrch bytových polic jako sníh v Jeseníkách. Košile, dřív perfektně nažehlené, visely teď jako smutní, pomačkaní duchové.
Alžběto, nemám ani jednu čistou košili! zaječel v úterý ráno.
Vím, lásko. Ale včera jsem celý večer vybírala záclony, jak radila maminka. Na žehlení už nezbyla síla. Ale jsi přeci vedoucí, můžeš si to zorganizovat sám.
Petr popadl žehličku, popálil si prst, vypálil díru do rukávu, vztekle si navlékl svetr a vypadal jako člověk, kterého právě semlela byrokracie.
Vrchol tragikomedie nastal, když se Petr rozhodl uspořádat pracovní večeři doma. Na návštěvu měl přijít pan Jiří Matoušek jeho skutečný vedoucí, na jehož místě Petr dočasně zaskakuje, a ještě pár vysokých kolegů.
Alžběto, tohle je moje šance, pobíhal nervózně po kuchyni. Musím ukázat, že mám silné zázemí a jsem hlavou rodiny. Tak tedy: na stole to musí být bohaté, ale tradiční. Žádné tvoje sushi a carpaccia. Chlapi mají rádi maso. A hlavně: nepleť se do mužské debaty. Jen podávej, usmívej se a mlč. Nikdo tu není zvědavý na tvé názory o logistice. Jasné?
Jasné, odpověděla jsem krotce. Bohatě, tradičně, mlčet.
A obleč si něco ženského.
Jak přeješ, drahý.
Večer jsem se vybavila důkladně. Oblékla jsem si květovaný župan s volánky svatební dar od Milady Svobodové, který jsem schovávala na maškarní. Na hlavu jsem si vytvořila něco na pomezí ptačího hnízda a babylonské věže.
Na stůl jsem přinesla tlačenku (z lahůdek, třásla se jako Petr před šéfem), hromadu vařených brambor a obří pečené vepřové koleno, které vypadalo, jako by jeho původce zemřel na obezitu. Žádný luxus. Žádné ubrousky v kroužcích. Tradičně, jak bylo přáno.
Hosté přišli. Jiří Matoušek, vzdělaný muž v brýlích, se na můj župan podíval s tichým úžasem, ale mlčel. Petr zrudl natolik, že splýval s vínovou tapetou.
Račte ke stolu, vážení! zvolala jsem s intonací vesnické dohazovačky.
Večeře započala. Petr se snažil vést učenou řeč, ale ve vzduchu viselo napětí jako sekera. Mluvil cosi o optimalizaci toků skrz přerozdělení člověkohodin, dávaje na odiv slova, která sám přesně neznal.
Petře, odpusťte, přerušil ho jemně Jiří Matoušek. Ale pokud přerozdělíme zakázky, jak navrhujete, přijdeme o smlouvu s Číňany. Alžběto, co na to říkáte? Prý jste hlavní analytička v Global Finance?
V tu chvíli ztuhl čas. Petr vrhal blesky očima: Mlč!
Široce jsem se usmála a zbožně se na manžela podívala.
Jejda, pane dnes, kdepak! mávla jsem rukou, rozhoupala náramky. U nás všechno důležité rozhoduje Petr. On je směr! Já jsem tady jen prostředí. Já vařím brambory a poslouchám muže. Radí mi, že ženské od práce s čísly stárne pleť.
Jiří Matoušek se zakuckal bramborou. Kolegové se po sobě ohlédli.
Petr zbledl. Po čele mu ukápla kapka potu.
Ne, vážně, jela jsem dál, Petr tvrdí, že jeho rozhodnutí jsou na úrovni milionových zisků. Kam bych já se svými reporty. Petře, pověz panu Matouškovi o tom softwaru. Jak jsi vymyslel přejít na jak jsi to říkal? Excel v cloudu?
Byla to rána z milosti. Ta excelovská myšlenka byla jeho největší ostudou a celý oddělení se tím bavilo.
Petře? odložil Jiří Matoušek brýle a zadíval se na mého manžela jak na vzácného, leč zbytečného živočicha. Opravdu jste to navrhl?
To byla jen úvaha zamumlal Petr, tvář mu mizela v misce s tlačenkou. Alžběta to špatně pochopila
Jakpak špatně, zlato? divila jsem se laskavě. Vždyť jsi mi to včera vysvětloval dobrou hodinu, že šéfové jsou zpátečníci a ty vizionář. Já neodporovala, jenom souhlasila.
Petr se trhnul, převrhl omastek, masitá červená skvrna se pomalu sune po ubrusu směrem k jeho kalhotám. Vypadal jako kapitán Titaniku, co pod sebou vlastní rukou vyrazil ledovec.
Hosté odešli za dvacet minut. Omluvili se naléhavými povinnostmi. Jiří Matoušek mi na rozloučenou potřásl rukou a řekl:
Alžběto Novotná, bude-li vás brambory nudit, v mém oddělení je místo zástupkyně strategie. Máte talent dávat věci do pořádku.
Když se dveře zavřely, Petr se ke mně otočil. Třásl se.
Ty ty jsi mě zničila! Děláš to naschvál! Udělala jsi ze mě hlupáka!
Já? úžasně jsem si sundala župan. Petře, celý večer jsem dělala přesně, co jsi žádal. Nehádala jsem se. Mlčela jsem o svém názoru. Byla jsem ti kulisou. Pokud jsi v tom kulisách vypadal jako hlupák možná není problém v kulisách, ale v hlavní postavě?
Otevřel pusu, aby začal bouřit, ale zvedla jsem ruku.
A teď, drahý, poslouchej mě. Klidně neodporuj. Můj mozek si potřebuje odpočinout od tvých hloupostí. Tvé věci jsou sbalené. Kufr je na chodbě. Tvůj směr vede do paneláku k mamince na Prosek. Tam jsou záclony podle představ a nikdo se s tebou hádat nebude.
Ty si to nedovolíš Já jsem manžel!
Byl jsi, dokud jsi byl partner. Ale když ses rozhodl být pánem, zapomněl jsi, že trůn stojí v mém bytě.
Dívala jsem se z okna, jak nakládá kufr do taxíku. Smutno mi nebylo. Bylo mi lehko. Bytem se nesla vůně svobody a trocha vepřového, ale to se dá vyvětrat.
Pamatuj si, holka: nikdy se nehádej s mužem, co se považuje za chytřejšího. Prostě ustup a nech ho rozběhnout se do reality. Hrozný rachot korunovaného pádu je ta nejkrásnější melodie pro ženské uši.
