Víkendový manžel
Smažený řízek leží přesně uprostřed talíře. Aleš na něj upřeně hledí, žaludek mu zvoní hlady.
Jitko, můžu si vzít chleba se šunkou? Mám fakt hlad.
Aleši, večeře bude za dvacet minut. Všechno vystydne.
Já to zvládnu rychle, jenom jeden kousek.
Nemůžeš těch dvacet minut počkat? Všechno je přesně načasované brambory budou v sedm patnáct, kuře v sedm dvacet. Když teď něco sníš, nebudeš už pak mít hlad na hlavní jídlo.
Aleš si tiše povzdechne a sedne ke stolu. Jitka je u lednice a pečlivě rovnává nákup. Každý výrobek má své přesné místo. Mléko napravo na druhé polici, sýr do spodní zásuvky, jogurty podle data, ty, co mají kratší trvanlivost, blíž k okraji.
Aspoň čaj si můžu nalít?
Nalej si. Jenom jedna lžíce cukru.
Jitko, já jsem dospělý muž.
A taky budoucí diabetik, nezapomeň. Tvůj otec měl cukrovku, děda taky. Jedna lžička.
Aleš sáhne po konvici, ale Jitka už stojí vedle, vezme mu hrnek, nalije čaj, pečlivě odměří jednu lžičku cukru a postaví před něj.
Tady to máš, pij.
Podívá se na hrnek. Pak na její záda, která se zase sklání k poličkám v lednici. Napije se čaj je slabý a téměř bez chuti. Nic neřekne.
Za oknem už se stmívá. Říjen v Praze je temný na jejich sídlišti, kde paneláky stojí natěsno jako krabičky sirek, padne tma ještě rychleji. Lampy svítí, auta parkují tam, kde každý večer, všechno jede podle zaběhnutého režimu.
Oběma je sedmapadesát a pětapadesát let. Spolu žijí přes třicet let. Byt je čistý jako operační sál, klidný jako knihovna.
***
Sobota u nich začíná v osm ráno. Ne proto, že by nešlo spát déle, ale přesně v osm začíná sobotní program. Jitka ho vždycky sepíše v pátek večer do čtverečkovaného sešitu perfektním písmem.
Osm nula nula. Snídaně.
Osm třicet. Vytírání podlahy.
Deset nula nula. Nákup potraviny u Anděla, drogerie zvlášť.
Dvanáct nula nula. Oběd.
Jedna nula nula. Hodina odpočinku.
Dvě nula nula. Návštěva tety Anděly.
Pět nula nula. Návrat domů.
Pět třicet. Večeře.
Šest třicet. Televize nebo kniha.
Deset nula nula. Spánek.
Aleš ten plán zná zpaměti. Ne z toho, že by ho četl. Nemění se už víc jak patnáct let. Jen návštěvy příbuzných občas mění čas, někdy se změní i název prodejny.
Drhne podlahu v předsíni, posouvá hadr od zdi ke zdi, a myslí na ryby. Už je to tak dávno, co byl naposledy na rybách… Asi osm let. Byl tehdy s Pavlem Švarcem od nich z fabriky, u Slapské přehrady. Chytili tři malé okouny a jednoho kapra. Seděli do tmy na břehu, vařili polívku v ešusu na ohni, Pavel vyprávěl vtípky a smáli se, až se kachny polekaly.
Vrátil se domů v noci. Jitka čekala v kuchyni.
Víš, kolik je hodin?
Vím, Jitko. Trochu jsme se zapovídali.
Trochu? Volala jsem ti osmkrát. Večeře je v lednici, už to není ono.
Promiň.
Kolik jsem se o tebe bála, víš vůbec?
Promiň, Jitko.
Od té doby už na rybách nebyl. Ne že by zakázala. Zkrátka vždycky přišlo něco důležitějšího opravy, návštěvy, práce a on navrhovat přestal. Bylo snazší nenavrhovat.
Aleši, mácháš ten hadr pořádně? Neždímej ho tolik, jinak budou šmouhy.
Vymáčkne hadr akorát. Podlahy se lesknou. Jitka je na svůj byt hrdá kamarádce do telefonu řekla: U mě se může jíst z podlahy. Aleš to slyšel za zdí a pomyslel si, že by v životě nechtěl jíst z podlahy, i kdyby byla sterilní.
Nákup proběhl podle plánu. Oběd taky. Teta Anděla nabídla slané koláče s brambory, trochu připálené zespoda. Jitka decentně ale tak, aby všichni slyšeli, pronesla: Andělko, máš asi špatně nastavenou troubu. Aleš snědl tři, chutnaly mu právě proto, že byly připálené.
Domů se vrátili v pět dvacet, o deset minut dřív.
Jitka vybalila tašky, postavila konvici, vytáhla z lednice tvarohový nákyp, připravený od rána. Nákyp byl rovnoměrně rozkrájený na šest stejných dílků.
Aleš si sedl ke stolu a najednou ho zaplavila podivná, tichá panika. Ne z nákypu z toho, že přesně ví, co bude zítra. I pozítří… Za týden, za rok.
Všechno dojedl, dopil, šel se dívat na televizi.
***
Vysavač se rozbil ve středu večer přestal vysávat. Aleš ho rozebral na kuchyňském stole, hned viděl, že je to filtr a zlomená spojka kartáče. Pro něj rutinní práce dvacet let je inženýrem v elektrotechnické fabrice v Petříně, to zvládne za dvacet minut.
Jitka stojí mezi dveřmi.
Co to děláš?
Opravuji. Podívej, filtr je plný a držák kartáče je prasklý.
Aleši, zavolej opraváře. Nech to na odborníkovi.
Jitko, to je jednoduché, zvládnu to.
Už jsi dvakrát opravoval sám žehličku. Poprvé pak vůbec nešla, podruhé jsi přepájel něco a hřála jen z jedné strany.
To bylo jindy. Tady vím přesně, co je.
Aleši.
Jitko, já jsem inženýr!
To jsi v továrně, ne opravář domácích spotřebičů. Je to rozdíl. Buď opatrný, ať to nedopadne draze.
V něm se cosi pohnulo. Pomalu, těžce, jak kámen, co dlouho leží a pak se rozhoupe.
Já to opravím, Jitko.
Aleši…
Já. To. Opravím.
Podívala se na něj, nejprve překvapeně, pak lehce podrážděně, pak odešla a už nepřišla.
Vysavač opravil. Fungoval lépe než předtím, filtr čistý. Vše uklidil. Poslechl vysavač, jak bručí, rovnoměrně.
Jitka přišla, podívala se a jen kývla. Nic neřekla.
Čekal aspoň: To se ti povedlo…
***
Inzerát našel u vstupu do metra. Opravy staré techniky, elektrospotřebičů, stojanů na obrazy a další. Kontakt zde. Byl tam adresa a telefon. Jeho gramofon Tesla, ten starý z osmdesátek, už tři roky nešel. Jitka mu radila ho vyhodit. On sliboval: Později se na něj podívám. A vždycky ho někam schoval zas.
Gramofon si koupil ještě před svatbou, z kapesného a s otcovou pomocí. Poslouchal na něm Kubišovou a Nohavicu, desky v řadě na okně v koleji. S Jitkou je pak přestěhovali do krabice a krabici do komory: Zbytečně se na ně práší. Občas jen otevřel komoru a sáhl na desky jestli jsou na místě.
Na inzerát se nikdo neozýval. Rozhodl se zajít na adresu starý činžák u Karlova náměstí, omítka opadaná, těžké dveře. Na třetím patře najde číslo bytu, zvoní dlouze. Pak kroky, něco spadne a zabzučí klika.
Ve dveřích je žena kolem padesátky, plátěná zástěra zamazaná barvou, vlasy uchycené na spěch, skráně zelené od barvy.
Dobrý den, vy jdete kvůli inzerátu?
Ano, chtěl jsem se zeptat na možnost opravy…
Pojďte dál, jsem Božena, prostě Boža. Pozor na podstavce v předsíni!
Vejde a zarazí se.
Je to jiné, než na co je zvyklý. Nebo spíš jako za studia, kdy chodíval do atelierů spolužáků z UMPRUM. Kolem samé plátna, někde prázdná, jinde rozdělané obrazy, některé přemalované nesčetněkrát. Po parapetu sklenice se štětci, na zemi noviny od barvy, na gauči zrzavý kocour, který na Aleše shlíží jako císař.
Cítit vůni barvy, lněného oleje, kafe a ještě něco možná život.
Omlouvám se za nepořádek, říká Božena, já nestíhala uklidit.
To nevadí, odpoví upřímně.
Tak co potřebujete spravit?
Gramofon Tesla. Už ho neroztočím. Zkoušel jsem motor, neúspěšně.
Teslu znám. Zlobí kontakt v přívodu? Nebo oxidace?
Už jsem kontroloval, bude to uvnitř.
Božena přikývne.
Máte ho s sebou?
Přijel jsem se nejdřív zeptat, telefon nebral.
Já mobil ztrácím denně. Včera byl pod gaučem. Dovezte mi ho. Ale můžu vás poprosit o lásku? Pomůžete mi opravit ten stojan? Dám vám slevu za pomoc.
***
Stojan na malování je starý, dřevěné nohy se kývají, ten pro plátno se naklání.
Vidíte, ukazuje Božena, ten šroub už několikrát vypadl, vyměnila jsem ho zajíčkem, ale ten je malý a viklá se.
Aleš si klekne, prohlédne. Poprosí o šroubovák Božena přinese tři různé, neví, který je správný. Vezme, co potřebuje, vymotá šroubek, požádá o izolepu, obalí vícekrát a vrátí. Stojan drží.
To je jen provizorní, řekne. Koupíte si šroub M6 s matkou, v každém železářství.
M6… to si musím zapsat!
Vezme štětec, namočí do černé a napíše na noviny: M6 šroub s matkou!!
Aleš se zasměje sám od sebe.
Vyhodíte noviny a zapomenete.
Já si to dám na lednici. Půjdeme na čaj? Mám včerejší zelňáky.
Chtěl říct, že musí domů, že má povinnosti, že Jitka…
Rád, odpoví.
***
Pijí na malé kuchyni čaj. Na parapetu v květináčích roste něco zeleného, jméno nezná. Zelňáky jsou už vláčné, ale výborné, vždyť takové dělávala kdysi jeho maminka.
Výborné, pochválí.
Opravdu? Nikdy jsem neuměla péct, dcera mě naučila před odjezdem. Studuje v Brně dějiny umění, je jí dvaadvacet, už dospělá, rozumná, ne jako já.
Vy tu bydlíte dlouho?
Pětadvacet let, dřív s mužem, od rozvodu před rokem sama, jen s kocourem. Ten je Matěj.
Kocour při zmínce o jméně zvedne hlavu, zívne a zase klesne.
Bolí vás to po rozvodu?
Ze začátku, jistě. Pak to je jako když dlouho chodíte v těsných botách a zvyknete si na bolest až si je sundáte, zjistíte, kolik jste vydržela.
Aleš hledí z okna na holý strom.
Vy jste inženýr? ptá se Božena.
Ano, v elektrotechnice.
Baví vás to?
Je to práce jako každá. Býval jsem nadšenec… Skládal různé věci, opravoval. Miloval jsem rybaření.
Povídejte o rybách.
Překvapí ho to. Jitka vždy řekla: Co je na tom povídat, čekáš, až to zabere. Božena má zájem, opravdový.
Táta mě brával už od pěti. Vstávali jsme ve tmě, po cestě se rozjasnilo. Ta vůně řeky, ticho, ryby u rákosí…
Podíval se na hodinky, strávil tam dvě a půl hodiny. Je téměř devět.
Proboha, musím jet.
Jeďte. Děkuji vám za stojan. A za povídání o rybách.
Povídání o rybách?
Vidím před očima tu hladinu…
Cestou k metru si vybavuje: kdy ho naposled někdo opravdu poslouchal?
***
Jitka sedí v kuchyni, když vchází. Večeře pod pokličkou, v obličeji se jí rýsuje cosi před dlouhým rozhovorem.
Kde jsi byl?
Jel jsem podle inzerátu kvůli gramofonu. Umělkyně potřebovala pomoct se stojanem, zdržel jsem se.
Neozval ses.
Nečekal jsem, že to bude tak dlouho.
Čekala jsem tě v sedm. Řízky vystydly, dvakrát jsem je ohřívala. Jsou dneska suché.
Aleš se podívá na talíř a pak na ni.
Promiň kvůli řízkům.
Nejde o řízky! Máme přece dohodu když jdeš pryč, ohlásíš se. To je slušnost.
Já vím… nějak mě to nenapadlo.
Ty nikdy nemyslíš na to, o co jde doma, na mě taky ne. Minulé úterý jsi koupil špatný tvaroh, psala jsem nízkotučný, přinesl jsi plnotučný, musela jsem ho vyhodit.
Odkládá bundu. Ruce má klidné, ale uvnitř stlačený, pevný pocit.
Najedl jsem se tam. Měla zelňáky.
Zelňáky.
Ano.
Aleši, ty jedeš za Teslou a vracíš se domů v devět večer s buchtami. Víš, jak to zní?
Pomohl jsem člověku a vypil čaj. Je to paní, žije sama po rozvodu. Jen chtěla pomoct.
Kdo to je?
Božena. Padesát čtyři, učí v Domě umění, rozvedená.
Už znáš její životopis.
Povídali jsme si u čaje, Jitko. Nic víc.
Odešla do ložnice, pohyby přesné, a vzala talířek s řízky do lednice.
Ohřej si to sám, pokud budeš hladový. Já jdu spát.
Sedl si v tichu ke stolu. Za oknem začal padat déšť ten taky nikdy nejde podle plánu.
***
Pak šel ještě několikrát. Přivezl gramofon, Božena mrkla, poprosila o dva dny. Opraveno, prý motor, pomohl známý. Dá mu čaj, v druhém případě už Aleš přinesl švestkový koláč z pekařství.
Pak přijel jen tak musím se zeptat, jestli koupila ten správný šroub. Koupila ale M4 místo M6. Smáli se. Opravil jej, protože pro jistotu oba rozměry přinesl.
Jitce o tom moc neříká. Někdy prohodí, že jede do té dílny, detaily neuvádí. Jitka se párkrát zeptá, on odpovídá stručně. Možná nechce znát detaily. Možná jí stačí vědět, že přijde na večeři.
Jednou se opozdí znova s Boženou listují obrazovým albem Cézanna, ona vykládá o světle, o malířích, čas zmizí. Nevěděl nikdy, jak kdokoliv může v malbě myslet na světlo; najednou se to zdá neuvěřitelně zajímavé.
Jitka čeká.
Řízky…
Jitko, poslechni si mě.
Její pohled je nový. Ne podrážděný, ale úzkostlivý, opravdový.
Aleši, co se děje?
Nic se neděje. Jedu za přítelkyní, někdy jí pomůžu, povídáme. Je to s ní zajímavé.
Ty si vůbec uvědomuješ, co říkáš?
Uvědomuju. Není v tom nic… zarazí se. Není v tom nic, co myslíš. Jen mluvíme.
Jenom povídání.
Ano.
Aleši, jsme spolu třicet let. Vedla jsem tenhle domov, vařila ti, starala se o tvoje zdraví, rozpočet držím, pracuji jako hlavní účetní v Metrostavu, mám plnou odpovědnost. O všechno naše myslím.
Já vím, Jitko.
Tak proč jedeš radši za tou umělkyní místo toho, abys zůstal doma?
Odpověď nenajde. Nebo ji má, ale nedokáže ji vyslovit, aby to neznělo krutě.
***
V pátek večer odešel. Sbalil tašku: pár košilí, holicí strojek, kniha. Jitka stojí ve dveřích ložnice a sleduje jeho balení.
Kam jdeš?
Potřebuju být sám. Přemýšlet.
Aleši, je to hloupost.
Možná. Přesto jedu.
Jedeš k ní.
Jedu přemýšlet.
Aleši!
Zapne tašku. Otočí se. Jitka má ruce složené na prsou, v domácím županu s pečlivě uvázaným páskem. Je celá nejistá, ne zlá, ne chladná. Jakoby jí přestaly fungovat všechny ovládací páky.
Zavolám, řekne jemně.
A odejde.
***
Božena se neptá na podrobnosti. Když telefonuje, jestli by mohl chvíli bydlet na jejím gauči, odpoví: Klidně, pohovka je volná.
Spí tam. Matěj mu dělá společnost. Po ránu vaří Božena kávu v džezvě, jejich rozhovory kloužou po banalitách počasí, kytky z parapetu, co zas Matěj shořal v květináči.
Jitka volá. Prvních pár dní často, pak spíš SMS. Když to zvedne, slyší její rozvážný hlas. Ptá se, jestli vzal léky na tlak, jestli má teplou bundu, že na čtvrtek je objednán k doktorce v čtyři, že mu to zapsala už v lednu.
On vždy jen Ano, Jitko.
Od její kamarádky Hany dostane SMS: Aleši, co to provádíš? Jitka je úplně vyřízená. Pak volá jeho šéf Aleši, co to je? Jitka volá… Pak i její bratranec. Vždy stačí pár slov a Aleš chápe Jitka vždy mobilizovala všechny.
Jak se cítíš? ptá se Božena jednoho večera.
Podivně. Možná trochu strach, všechno je najednou nové.
To je normální.
Dneska jsem stál ráno u skříně a nevěděl, co si vzít na sebe. Vzal jsem tmavě modrou košili víš, dávno jsem si nevybral podle sebe.
Vybírala ona?
Večer vyskládala, aby to ladilo nebo aby mi nebylo zima. Prostě jsem si zvykl.
Božena mlčí.
Ona mě má ráda. Vím to. Má mě ráda po svém.
Věřím ti.
Jenže s ní jsem zmizel. Stal jsem se součástí její tabulky.
***
Jitka přišla v neděli. Našla adresu přes výpis hovorů, vždycky měla smysl pro praktické věci. Dívají se na sebe několik vteřin.
Můžu dál?
Ustoupí.
Rozhlédne se v předsíni. Zůstane na chvilku stát pohledem na rozházených botách, pestrobarevné šále a staré bundě s fleky od barvy, koutkem obrazu v pokoji.
Božena vyjde z kuchyně, s Jitkou se přiměřeně pozdraví.
Jseš v pořádku?
Jsem.
Bereš prášky?
Jitko…
Jen se ptám.
Na prahu kuchyně Aleš právě dodělává salát okurky jsou nakrájené křivě a každá jinam. Jitka zalapá po dechu okurky musí být rovnoběžné.
Jitko, nemusela jsi přijít.
Aleši, já ti dala celý život, zlomí se jí hlas. Starám se o tebe třicet let. Rozumíš, že jsem všechno dělala kvůli tobě?
Rozumím.
Tak proč?
Božena tiše osloví:
Jitko, můžu taky něco říct? Ne jako soupeřka, spíš jako nezávislý člověk.
Řekněte, neotočí se Jitka.
Péče je, když je tomu druhému dobře. Když může být sám sebou. Ale když vedle vás nemůže dýchat pak už to není starostlivost. Nedovolila jste mu dýchat.
Dlouho ticho.
Neznáte náš život, řekne nakonec Jitka.
Neznám, uzná Božena.
Aleš vezme Jitčinu ruku. Nevysmekne ji.
Jitko, žádám o rozvod. Rozhodl jsem. Není to protože bych tě nemiloval. Jen už tak nemůžu dál.
Jitka se zadívá na jejich spojené ruce. Pak je pomalu rozpojí. Vezme kabelku, záda rovná, ramena vztyčená, krok přesný.
Nezapomeň na léky. Jsou v horním pravém šuplíku v modré krabici.
Dveře se zavřou.
***
Rozvod trvá půl roku. Byt zůstane jí, Aleš nevyjednává. Pronajme si pokojík poblíž Karlova náměstí, ve stejném domě. Trochu směšné, trochu trapné, ale osud tomu chtěl.
Život se přestavuje pomalu, jako starý dům, kde se opravuje patro po patře.
První měsíce dělá neobvyklé věci koupí si v obchodě co chce, ne podle seznamu. Koupí si chleba jiný než schválený. Občas jí doslova u lednice, lžící z plastové krabičky. Do postele jde ne v deset, ale až se mu chce. Jednou sleduje televizi do jedné, protože dávají českou komedii, kterou neviděl dvacet let, a připadá si při tom skoro jako dítě, které zlobí.
Božena a on dávají věcem čas. Sluší jim to nespěchají, cítí důležitost, ne už stres.
Na jaře jedou na ryby.
Aleš vypůjčí pruty. Jedou ve staré Boženině červené Škodě, která na dálnici chrčí a v zatáčkách kouří, až k rybníku u Mělníka. Božena nikdy nerybařila.
Sedí u břehu, ráno je studené, tráva promáčená, zapomenou termosku.
Zapomněl jsem kávu. No, smůla.
To nevadí, šeptne Božena. Vidíš tu mlhu, jak visí nad vodou?
Dívá se… Mlhu nad vodou jako dech. Slunce je ještě nízko, světlo růžové a šikmé.
Zázrak, šeptne ona.
Vytáhne okouna, maličkého. Božena údivem zakřičí.
Pušť ho, ten je mrňavý!
Pustí. Vrátí ho vodě.
Vrací se bez úlovku, oba od bláta, protože Aleš se u břehu sklouzne a stáhne Boženu s sebou. Chichotají se tak, až odletí všechna vodní ptactva.
Jeho bunda je ztracená od bláta a promočená.
Nevadí, směje se Božena, hlavně že jsme měli takové ráno.
Aleš na ni pohlédne na zašpiněný rukáv, rozzářený obličej, rozpustilé lokny. A ví: takhle vypadá život. Ne rozpis ale skutečný život. Špinavá bunda, růžová mlha.
***
Brali se na podzim, rok a půl po jeho odchodu. Svatba malá, pár přátel a kolegů z fabryky, kamarádka Boženy Irena v roli fotografky, Matěj-svědek na parapetu a tvářil se lhostejně.
Život s Boženou je barvitý a svérázný. Polovinu výplaty utratí za plátna a barvy, zapomene na chleba. On je schopen tři hodiny rozebírat staré rádio z blešáku, kuchyň plná součástek. Ona ztrácí klíče každé dva dny. On zapomíná zavřít kohoutek v kuchyni.
Hádat se umí. Kvůli penězům, štětcům, které nechává osychat, nebo kvůli jeho sklonu nářadí dočasně ukládat na šílená místa. Jednou Božena najde veledůležitý klíč v lednici proč, netuší.
Ale jejich hádky nekončí sepisováním chyb. Nevedou si skóre. Promluví si, pohádají. Pak někdo uvaří čaj. To znamená: Dobře, nechme staré být. A pijí společně kávu, protože patří zase k sobě.
***
Jitka se o svatbě dozví od Hany. Ta všechno ví všude a ráda to říká dál.
První měsíce po odchodu Aleše žije Jitka setrvačností. Domov beze změny. Jídelníček, praní, účetnictví, práce v Metrostavu, období uzávěrek.
Ale večer je byt prázdný. Příliš tichý, příliš velký. Sedne si do kuchyně, nalije dva čaje zvyklost. Jeden uklízí zpátky. Zabolí to.
Nadřízená, Karolína, žena padesátiletá, přímočará, si ji jednou nechá po poradě.
Jitko, něco s tebou je…
Jsem v pořádku.
Dva měsíce už nejsi. Vidím to.
Rodinné věci.
Odešel muž?
Jitka vzhlédne.
Odkud to víte?
Jen to poznám. Mě to taky potkalo… Poslechni radu nezačínej úklidem bytu ale v sobě. Najdi profesionála, ne kamarádku, psychologa.
Chce oponovat, radši mlčí.
***
Psychologa si vyhledá sama, na internetu. Je to žena kolem pětatřiceti, ordinace na Žižkově. První sezení mlčí, odpovídá jednoslovně, cítí se nesvá.
Na čtvrtém sezení se jí psycholožka zeptá:
Kdy vám bylo opravdu úzko? Ne kvůli Alešovi. Kvůli sobě.
Dlouho přemýšlí.
Když balil tašku. Když jsem pochopila, že už ho nezastavím. Že tomu nemůžu zabránit.
Proč byl pro vás tak důležitý ten pocit mít to pod kontrolou?
Zamyslí se. Venku krápe sníh.
Jinak by se to rozpadlo. Tak mě to učila máma: Všechno držet v ruce, jinak ti všichni utečou. Ona tak žila. Stejně ji otec opustil, přesto se ničeho nevzdala.
Ticho je tu jiné než doma.
Takže se všeho celý život bojíte. Že pokud pustíte, ztratíte.
Ano.
A jak to dopadlo?
Ukázalo se, že když držíte moc pevně, taky o všechno přijdete.
Řekne to těžce ale uleví se jí.
***
Na radu Hany vyrazí poprvé do Domu umění výstavu akvarelů, prý krásné a milí lidé, jak řekla Hana. Neděle, byt tíží, musí ven.
Výstava krásná. Vodovky se jí líbí svou průhledností, lehkostí. Dopad bílého papíru pod barvou.
Dívá se na jedno zátiší, krajinku s řekou, vedle se postaví muž, starší než ona, s klidnou tváří a mírným pohledem. Dívají se na stejný obraz.
Zajímavé, šeptne ne k ní, spíš sám pro sebe, v tom rohu to malíř nechal čisté, prostý papír, všimla jste si? Dělá to obraz vzdušnější.
Nevšimla.
Většina si toho hned nevšimne. Já jsem Ondřej.
Jitka.
Je trochu popletený. Při odchodu z výstavy se zachytí bundou o kliku a zip mu nejde dovřít. Neváhá, podá mu ruku:
Ukažte.
Najde, kde je problém, srovná zuby zipu, přetáhne, hotovo. Usměje se, ani neví proč.
Děkuju, má výraz jako by provedla něco hrdinského. Já s tím bojuju měsíc.
Koupit si novou bundu byste měl.
Nesnáším obchody.
Chvíli stojí před Domem. On učí v domě kytaru, chodí na výstavy téměř každou neděli.
Budu rád, když vás zase uvidím.
Neodpoví, ale příští týden přijde.
***
S Ondřejem bylo vše jiné. Je vdovec, žena mu zemřela před třemi lety. Žije sám, pije hodně čaje, večer hraje na kytaru. Ne vždycky ví, jaký je den, umí diskutovat hodiny o kdejaké maličkosti třeba proč právě tady v ulici rostou stromy v tomhle tvaru.
Jitka na něj nejdřív chce aplikovat systém. Doporučuje diář, jednou začíná překládat skleničky v jeho kredenci.
Jemně ji vezme za ruku.
Jitko, mně to takhle vyhovuje. Opravdu.
Podívá se nejdřív na kredenc, pak na jeho ruku. Nezlobí se, nevyčítá, jen drží a dívá se klidně.
Promiň, šeptne. Stará hloupá zvyklost.
Není hloupá. Ale je to moje kuchyň.
Je to tvoje kuchyň… uzná.
Od té chvíle si toho všímá. Ruce ji tahají něco opravovat, organizovat, ale čím dál častěji to nechá být.
Psycholožka jí na sezení řekne:
Nemůžete druhého člověka řídit. Můžete ovlivnit pouze sebe. Což je často mnohem zajímavější.
Dlouho nad tím přemýšlí.
Začne péct. Vždy doslova podle receptu, tentokrát dostane od Hany recept na jablečný štrúdl kdo chce, může přidat skořici podle chuti. Podle chuti. Jitka přemýšlí, kolik je podle chuti, když v receptu nic není.
Nasype hodně víc, než by měla. Koláč mírně zhořkne, voní nádherně. Sní polovinu hned u plotny.
Ty už pečeš? žasne Hana.
Učím se. Ne vždy mi to jde, ale je to srandovní.
Hana se na ni dlouze podívá.
Jitko, nějak ses změnila.
Asi ano.
K lepšímu.
Jitka neodpoví. Ale z domu vyjde do podzimní ulice a u srdce je jí lehce.
***
Setkají se náhodou po dvou letech, v parku u Vltavy. Aleš a Božena jdou k řece, Jitka sedí na lavičce, čte, čeká Ondřeje, který šel pro kávu.
První spatří ona jeho. Jde o kousek napřed, v tmavě modré košili z těch časů, které si matně vybavuje. Vedle Božena v dlouhém kabátu, říká něco vesele a on se směje.
Jitka odloží knihu.
Aleš ji spatří, zastaví se. Přejedou se pohledem. Pak přistoupí.
Jitko. Ahoj.
Aleši, ahoj.
Božena decentně odstoupí, poskytne prostor.
Vypadáš dobře, a myslí to vážně.
Ty taky.
Chvilku ticho. Říjen zase tiše dýchá, spadané listí…
Jak se máš? ptá se ona.
Dobře. S Božkou jedem v listopadu autem na jih. Bez plánu, po menších městech co nás napadne.
Kam přesně?
Ještě nevíme, v tom je kouzlo.
Přikývne, podívá se na Boženu, která zkoumá kus stromu.
U tebe? ptá se Aleš.
Dobře. Učím se péct koláče. Je to k smíchu, co?
Není.
Nedaří se vždy. Minule jsem dala moc jedlé sody, koláč vybublal a popraskal. Ale snědli jsme ho.
To je správné.
S Ondřejem, to je… můj známý. Učí, je roztěkaný. odmlčí se Učím se ho neopravovat.
Aleš na ni pohlédne.
Pro tebe těžké.
Těžké. Ale… zajímavé.
Od stánku míří Ondřej s dvěma kelímky kávy a ještě papírovým sáčkem s rohlíky. Skořicové i s mákem.
Jitko! Vzal jsem oba druhy, nevím, které máš radši!
Usměje se. Lehoučce, svobodně.
Aleš se na ni zadívá.
Ty se směješ…
Směju, a překvapí sama sebe.
Přiběhne Božena.
Půjdeme, říká tiše. Nechci rušit.
Jsem v pořádku, odpoví Jitka. A je to pravda.
Rozloučí se. Bez výčitek, bez ran. Aleš lehce kývne, Jitka se usměje nazpět. Božena zvedne ruku v přívětivém gestu.
Jitka je pozoruje jdou spolu alejkou, povídají si, smějí se, drží se pod paží.
Blíží se Ondřej a nabízí jí obě rohlíky. Vezme si skořicový, zakousne, je ještě vlažný, drobí se jí do klína.
Park šumí listím, z dálky se nese smích dětí, po nebi kloužou pomalá oblaka.
Jitka sedí na lavičce, jí teplý rohlík a myslí: a co kdybych nevěděla, jaké to je milovat, ne jen řídit? Nevěděla bych, kdyby tenkrát neodešel.
Ondřej se usadí vedle, najde pro sebe rohlík s mákem, prudce ho protlačí:
Chceš půlku?
Vezme a zakousne.
Ráda.
