Dalibor Horák stál uprostřed prostorného obýváku zalitého měkkým světlem a shlížel na svou ženu blahosklonně. Cítil se jako výherce loterie. Padesátiletý muž měl pocit, že je právě teď ve skvělé formě, a velké změny v osobním životě mu dodávaly ještě víc vítězné sebedůvěry.
„Bez dramat, Libuše,“ řekl sametovým, mírně povýšeným tónem a zapínal si knoflík u saka. „Jsme dospělí. Potkal jsem jinou ženu. Možná jsi to tušila, možná ne. Je jí třicet a chceme to spolu vážně. Nechci hrát dvojí hru, proto ti to říkám na rovinu: rozvádíme se a od dneška spolu nežijeme.“
Pětačtyřicetiletá Libuše seděla v koženém křesle. Úderná, sebejistá žena si nelomila ruce, neutíkala pro uklidňující kapky a nezačala nic řešit. Mlčky se napila kávy z porcelánového šálku a čekala, co řekne dál. Její klid Dalibora mírně znejistěl, ale rychle se vzpamatoval.
„Byt je, jak víš, předmanželský,“ zdůraznil poslední slovo, jako by zatloukal hřebík. „Nejsem zvíře, abych tě v noci vyhodil na ulici. Dávám ti dva dny na sbalení. Víkend je celej tvůj. Odjedu s Vendulou do Poděbrad, abych ti nepřekážel. V pondělí ráno si sem přijedeme. Nebude potřebovat tvoje slzy ani cizí energii v bytě. Doufám, že teritorium do té doby uvolníš.“
„Do pondělí?“ zeptala se Libuše vyrovnaně. „To zvládnu. Dva dny mi stačí.“
Dalibor spokojeně přikývl. Líbilo se mu, že se rozvod odehrává civilizovaně. Vždycky si připadal jako velkorysý chlap.
Jeho velkorysost ale končila přesně tam, kde začínaly jeho osobní peníze. Celých patnáct let manželství nevynechal příležitost připomenout, že Libuše přišla „na jeho území“. Jenže to území bylo před patnácti lety smutná betonová krabice o třech místnostech, ve které nebyl skoro žádný nábytek a o útulnosti ani řeč. Dalibor tehdy hrdě prohlašoval, že hlavní jsou metry a spát se dá i na matraci. Na domácnost byl patologicky skoupý. Všechny soukromé peníze si schraňoval na drahá auta, která předvídavě zapisoval na svou matku Růženu.
Libuše byla žena s dobrým příjmem a vkusem a neměla nejmenší chuť žít ve sparťanských podmínkách. Během prvních měsíců manželství byt kompletně zařídila ze svých úspor. Ona objednala nábytek do pokojů a italskou kuchyňskou linku v klasickém stylu. Ona vybrala kvalitní vestavné spotřebiče, zaplatila pokládku drahé parkety, kupovala lustry a nechala si ušít těžké závěsy, které ladily s interiérem. A pak si našla koníček – starožitnosti. Celé manželství si po malých kouscích pořizovala krásné věci. Dalibor se jen blahosklonně usmíval: „Tvoje prachy, tvoje lapače prachu, hraj si. Muzejní kousky nepotřebuju.“
Přesto požádal matku, aby o víkendu přijela a dohlédla na Libušino stěhování.
„Mami, rozvádíme se. Všechno proběhne v klidu. Ale ať mi z bytu neodnese něco, co je moje.“
„Samozřejmě, Daliborku. Já jsem vždycky na tvojí straně,“ ujistila ho Růžena.
Jenže osud si rád dělá legraci. V sobotu ráno, když se matka chystala k synovi, jí najednou vyskočil tlak. Musela přijet sanitka a doktoři jí nařídili klid na lůžku. Kontrolor vypadl ze hry.
Dalibor zatím balil věci do kožené tašky a u toho dával ženě poslední pokyny.
„Takže, Libuše,“ zastavil se uprostřed chodby a přejel očima své panství. „Vezmi si svoje oblečení, kosmetiku, různé vázičky. Jenom žádný vandalismus.“
Libuše se opřela o futra se založenýma rukama. „Co myslíš tím vandalismem?“
„Vestavěnou techniku netahej. Je namontovaná na míru týhle kuchyně, takže je teď součástí bytu. Trouba, myčka – všechno zůstává, jsem na to zvyklej. A ten starožitnej komod v ložnici taky nech.“
„Komod?“ zvedla Libuše obočí. „Vždyť jsi mu říkal dříví.“
„Vendule se bude líbit,“ odsekl Dalibor. „Je z celého bytu nadšená. Říká, že mám skvělej vkus. Takže mi nenič interiér.“
Vendula byla skutečně nadšená. Třicetiletá žena, která pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, upřímně věřila, že si vytáhla šťastný tiket. Dalibor jí připadal jako bohatý a seriózní estét. Na všech fotkách na instagramu se rozvaloval v koženém křesle, stál u drahých obrazů nebo se opíral o ten vyřezávaný starožitný komod. Byla si jistá, že se stěhuje do přepychového bytu k muži, který jí zajistí pohodlný život.
„Jak myslíš, Dalibore,“ uklouzlo na rtech Libuše ledový úsměv. „Vezmu si jen svoje.“
„To jsem rád. Žádný scény. Vždycky jsem věděl, žes rozumná a nepůjdeš proti mně. Klíče si nech, v pondělí stejně vyměním zámky.“ Popadl tašku a vyšel ze dveří a těšil se na triumfální návrat s novou ženou.
Když se s Vendulou ubytoval ve wellness hotelu v Poděbradech, přišla mu od matky zpráva. „Daliborku, nemůžu se ti dovolat. Vyskočil mi tlak, byla u mě sanitka, nepřijedu a neohlídám Libuši.“
Dalibor si zaklel. Zrušit pobyt s novou láskou nemohl a nechtěl. „Libuše přece nic neodnese, na to není typ,“ pomyslel si a matce odepsal jen, ať se šetří.
Libuše si mezitím hned po jeho odjezdu vytočila číslo, které si připravila už večer. „Dobrý den, tady Libuše, volala jsem vám. Ano, stejná adresa. Potřebuji vás za hodinu. Nechte přijet největší auto, co máte. Ano, s nářadím. Bude se toho muset hodně demontovat.“
Pak si potvrdila rezervaci skladovacích prostor. Za dva dny, které jí bývalý manžel určil na vystěhování, nebylo možné sehnat volný byt k dlouhodobému pronájmu. Rozhodla se, že mezitím zůstane u matky, než najde vhodný byt.
V poledne přišlo šest silných mužů v montérkách, s nimi profesionální elektrikář a specialista na demontáž nábytku.
„Kde začneme, paní?“ zeptal se mistr a rozhlédl se po práci.
„Začneme vším. Sundáme čela kuchyně, vyndáme varnou desku, troubu, digestoř, mikrovlnku a myčku. Potom sedačky a ložnici. Starožitnosti zabalit do trojité bublinkové fólie, každý roh si sama zkontroluji.“
Práce se rozjela. Bytem znělo vrčení šroubováků a šustění balicí pásky. Nebylo to hysterické stěhování uražené ženy, ale přesná a chladnokrevná logistická operace. Libuše řídila proces jako generál.
Z oken zmizely těžké sametové závěsy, ze stěn obrazy. Elektrikář odpojoval a sundával drahé lustry a nástěnná svítidla. Místo nich zůstaly obyčejné žárovky. Italská parketa zaskřípala pod těžkými botami stěhováků, když vynášeli koženou sedačku, skříň, vyřezávaný komod a elektrické spotřebiče. Byt rychle ztrácel lesk a měnil se v dutou, smutnou betonovou krabici, kterou byl před patnácti lety.
V sobotu večer byl u vchodu zaparkovaný obrovský stěhovací vůz a naložený až ke stropu. Mistr si utřel pot z čela a naposledy vyběhl nahoru. Libuše stála uprostřed prázdné, vykuchané kuchyně.
„Paní, je tam problém. Do auta se už nevejde ani krabička od sirek. Je narvaný, dveře se sotva dovřely. Zbyl tu jídelní stůl a židle. Máme poslat druhé auto?“
Libuše se podívala na pořádný dřevěný stůl a osamocenou židli. „Ne, nemusíte. Nechte je tu. Bude to můj svatební dar novomanželům. Taky potřebují na čem stavět společnou budoucnost.“
Ještě jednou si prohlédla holé stěny s trčícími kabely a odešla. Za sebou zavřela dveře.
Pondělní ráno bylo slunečné. Dalibor zaparkoval před domem, galantně otevřel dveře Vendule a pomohl jí s kufry. Těšila se, že vstoupí do nádherného bytu jako nová paní domu.
„Tak jsme doma, zlato,“ řekl slavnostně Dalibor a otočil klíčem v zámku. Otevřel dveře a nechal Vendulu jít první.
Udělala dva kroky do předsíně. Ťuk, ťuk. Podpatky se rozezněly dutou ozvěnou po prázdném bytě.
Vendula ztuhla. Dalibor šel za ní, vrazil do ní a podrážděně zvedl oči. Slova se mu zasekla v krku.
Před nimi se rozkládal úplně prázdný byt. V obýváku nebyl nábytek, televize, obrazy ani závěsy. Místo nádherného křišťálového lustru se pod stropem smutně houpala holá žárovka. Ložnice zela prázdnotou – žádná postel, žádný starožitný komod, který se Vendule tak líbil.
Dalibor se v šoku rozběhl do kuchyně. Tam, kde v pátek stála drahá italská linka s vestavnými spotřebiči, teď trčely vývody vodovodu a černaly zásuvky.
Uprostřed té zvonící prázdnoty stál jediný stůl a jedna židle. Na stole se matně leskly klíče.
„Dalibore…“ zlomil se Vendulin hlas do tenkého pípání. Pomalu se k němu otočila. Ve tváři se jí mísil nechápavý výraz s rostoucí zlostí. „Co to je?! Kde je všechno? Kde je nábytek? Kde jsou spotřebiče?!“
„Libuše…“ vypravil ze sebe ohromený muž a přejížděl pohledem od podlahy k prázdným stěnám.
„Vždyť jsi říkal, že máš zařízený byt! Říkal jsi, že budeme bydlet v pohodlí! Budeme spát na tý židli každou druhou noc?! Tak objednávej novej nábytek, a hned!“
Dalibor polkl. Dobře věděl, že na nový nábytek, natož v takové kvalitě, nemá. Všechny úspory měl v autě zapsaném na matku a do výplaty zbývaly čtrnáct dní. Chtěl-li třípokojový byt znovu vybavit aspoň těmi nejlevnějšími skříněmi a postelemi, musel by si vzít obrovskou půjčku. A tu noc je čekalo buď spaní na zemi v tomhle bytě, nebo cesta do pronajaté garsonky k Vendule.
Opřel se o zeď a vzpomněl si na slova, která mu Libuše řekla při posledním rozhovoru: „Vezmu si jen svoje.“ Bývalá žena dodržela slovo. Nechala jeho stěny na pokoji. Vzala si jen to, co patřilo jí.
Víte, já jsem se vždycky upřímně pobavil nad tím papírovým utrpením z levných seriálů. Ach, on si přivedl jinou! Já si sbalím kabelku, hrdě zvednu hlavu, setřu slzu a odejdu do západu slunce, nechám jim všechno, co jsem nadřela. Proč by dospělá, zavedená žena měla sponzorovat cizí štěstí? Hrdost není odejít s jedním kufrem a velkoryse věnovat bývalému manželovi svůj komfort. Hrdost je vzít si svoje, zaplacené z vlastních peněz, a nechat drzouna přesně to, co si zaslouží. Dalibor se tak chlubil svými předmanželskými metry? Prosím, Libuše mu vrátila jeho betonovou krabici v původním stavu. Užívejte si, lidi.
