Václav Dvořák stál uprostřed prostorného, měkkým světlem zalitého obýváku a díval se na ženu shovívavě. Cítil se, jako by právě vyhrál v loterii. Padesátiletému muži připadalo, že je právě teď ve vrcholné formě, a velkolepé změny v osobním životě mu dodávaly vítězné sebevědomí.
„Bez dramat, Vendulo,“ pronesl sametovým, trochu povýšeným tónem a zapínal si knoflík u saka. „Jsme dospělí lidé. Potkal jsem jinou ženu. Možná jsi to tušila, nevím… Prostě jí je třicet, máme to mezi sebou skutečný. Nechci hrát dvojí hru, takže ti to řeknu na rovinu: rozvádíme se a od dnešního dne už spolu nebydlíme.“
Pětačtyřicetiletá Vendula Dvořáková seděla v koženém křesle. Efektní, sebevědomá žena. Nelomila rukama, neběžela pro kapky a nepokoušela se o vyjasňování vztahu.
Mlčky si usrknula kávu z porcelánového šálku a čekala na pokračování. Její klid Václava trochu zneklidňoval, ale rychle se vzpamatoval.
„Byt je, jak víš, můj. Z předmanželského vlastnictví,“ zdůraznil poslední slovo, jako by zatloukal hřebík. „Nejsem zvíře, abych tě v noci vyhodil na ulici. Dávám ti dva dny na sbalení. Víkend je celý tvůj. S Květou odjedu mimo město, abych ti nepřekážel při balení. V pondělí ráno sem s ní přijedeme. Ona nechce vidět tvoje slzy, scény a cizí energii v bytě. Doufám, že stihneš vyklidit prostor?“
„Do pondělka?“ zeptala se Vendula klidným hlasem. „V pohodě. Dva dny mi stačí.“
Václav spokojeně přikývl. Líbilo se mu, že rozvod probíhá civilizovaně. Vždycky se považoval za velkorysého muže.
Velkorysost Václava ovšem končila tam, kde začínaly jeho vlastní finance. Za patnáct let manželství nepromeškal příležitost připomenout Vendule, že přišla „na jeho území“.
Jenže to „území“ před patnácti lety bylo ponurou betonovou krabicí o třech místnostech, ve které skoro nebyl nábytek a ani náznak útulnosti. Václav tehdy hrdě prohlašoval, že hlavní jsou metry čtvereční a spát se dá i na matraci. Byl patologicky skoupý na domácnost. Všechny své peníze si schovával na drahá auta, která mimochodem chytře nechával zapisovat na matku Drahuši.
Vendula, žena s dobrým příjmem a vytříbeným vkusem, nehodlala žít ve strohých podmínkách. Potřebovala pohodlí. Během prvních měsíců manželství kompletně zařídila celý byt z vlastních úspor.
Ona objednala nábytek do pokojů a italskou kuchyňskou linku v klasickém stylu, která nikdy nevyjde z módy. Ona vybrala kvalitní vestavěné spotřebiče, platila pokládku drahých parket, kupovala lustry a nechávala si na zakázku šít těžké závěsy, perfektně ladící s interiérem.
A pak si Vendula našla koníčka – starožitnosti. Během manželství si postupně pořizovala elegantní kousky. Václav se jen shovívavě usmíval: „Tvoje peníze, tvoje lapače prachu, hraj si. Tyhle muzejní kousky nepotřebuju ani zadarmo.“
Přesto poprosil svou matku, aby o víkendu přijela, když se Vendula měla stěhovat.
„Mami, rozvádíme se. Všechno bude civilizované. Ale na každý pád na Vendulu dohlédni, ať si z mého domu nevezme nic navíc.“
„Samozřejmě, Vašku. Já jsem vždycky na tvé straně,“ podpořila syna Drahuše.
Osud si ale v takových chvílích rád dělá legraci. V sobotu ráno, když se tchyně chystala k synovi, jí najednou vyskočil tlak. Museli zavolat záchranku, a doktoři jí nařídili přísný klid na lůžku. Kontrolorka byla ze hry.
Václav mezitím balil do kožené tašky a u toho dával ženě poslední instrukce.
„Takže, Vendulo,“ zastavil se uprostřed chodby a rozhlédl se po svém panství. „Vezmi si oblečení, kosmetiku, různý vázičky. Jenom žádný vandalismus.“
Vendula se opřela o futra a založila si ruce.
„Co myslíš tím vandalismem?“
„Vestavěné spotřebiče nech na pokoji. Jsou namontované na míru do týhle kuchyně, takže jsou teď součástí mýho bytu. Trouba, myčka – všechno zůstává, jsem na to zvyklý. A tu starožitnou komodu v ložnici taky nech.“
„Komodu?“ zvedla obočí Vendula. „Vždyť jsi jí říkal dříví.“
„Bude se líbit Květě,“ odsekl Václav. „Ta je z téhle domácnosti nadšená. Říká, že mám skvělý vkus. Takže nekaž interiér.“
Květa byla skutečně nadšená. Třicetiletá recepční z kosmetického salonu upřímně věřila, že vyhrála v loterii. Václav jí připadal jako zámožný, solidní estét. Na všech fotkách na sociálních sítích ležérně pózoval v hlubokém koženém křesle, před drahými obrazy, nebo se opíral o tu vyřezávanou starožitnou komodu. Květa byla naprosto přesvědčená, že se stěhuje do luxusního bytu k bohatému muži, který jí zajistí pohodlný život.
„Jak myslíš, Václave,“ na Venduliných rtech se mihl sotva znatelný chladný úsměv. „Vezmu si jenom svoje.“
„No vidíš, jaká jsi hodná. Dobré, že neděláš scény. Vždycky jsem věděl, že jsi chytrá a že nepůjdeš proti mně. Klíče mi nechávat nemusíš, v pondělí prostě vyměním zámky.“
Popadl tašku a vyšel ze dveří, předjímaje triumfální návrat s novou ženou.
Když se Václav s Květou ubytoval v pokoji wellness hotelu za městem, přišla mu zpráva od matky.
„Vašku, nemůžu se ti dovolat. Vyskočil mi tlak, přijela záchranka, nebudu moct přijet a pohlídat Vendulu.“
Václav zaklel. Rušit pobyt s novou milenkou nechtěl a nehodlal. „Vendula nic neodnese. Na takové věci není,“ pomyslel si a odepsal matce krátkou zprávu, ať se šetří.
Mezitím Vendula hned po Václavově odjezdu vytočila číslo, které si připravila už včera večer.
„Dobrý den, tady Vendula, volala jsem vám. Ano, adresa je stejná. Čekám vás za hodinu. Potřebuju největší vůz, co máte. Ano, s nářadím. Demontovat se bude hodně.“
Poté si žena potvrdila rezervaci skladovacího boxu na osobní věci. Za dva dny, které jí manžel na vystěhování určil, nebylo možné najít slušný prázdný byt k dlouhodobému pronájmu. Vendula se proto rozhodla, že zatím bude bydlet u matky, než najde vhodnou variantu.
K poledni přišlo do bytu šest statných chlapů v montérkách. S nimi profesionální elektrikář a specialista na montáž a demontáž nábytku.
„Čím začneme, paní?“ zeptal se věcně šéf stěhovací party.
„Začneme úplně vším,“ odpověděla klidně Vendula. „Sundáme čela kuchyně. Vytáhneme varnou desku, troubu, digestoř, mikrovlnku a myčku. Pak čalouněný nábytek a ložnicovou sestavu. Starožitnosti zabalit do trojité bublinkové fólie, já osobně zkontroluju každý roh.“
Práce se rozjela. Bytem zněl hukot aku šroubováků a šustění balicí pásky. Nebylo to hysterické balení uražené manželky – byla to přesná, chladnokrevná logistická operace. Vendula řídila proces s grácií generála.
Z oken zmizely těžké sametové závěsy, ze stěn obrazy. Elektrikář odpojoval a sundával drahé lustry a nástěnná svítidla, na jejichž místě zůstaly holé žárovky.
Italské parkety skřípaly pod těžkými botami stěhováků, kteří vynášeli koženou pohovku, skříň, vyřezávanou komodu a domácí spotřebiče. Byt rychle ztrácel lesk a měnil se v tu dutou, ponurou betonovou krabici, kterou byl před patnácti lety.
V sobotu večer byl obrovský stěhovací vůz zaparkovaný před domem napěchovaný k prasknutí. Šéf party si utřel pot z čela a naposledy vyšel do bytu. Vendula stála uprostřed prázdné, vydrancované kuchyně.
„Paní,“ řekl zadýchaně. „Máme problém. Do vozu se nevejde ani krabička od sirek. Je nacpaný až ke stropu, dveře jsme sotva zavřeli. Zbyl tu jídelní stůl a stolička. Máme kvůli nim poslat druhé auto?“
Vendula se podívala na pořádný dřevěný stůl a tu osamocenou stoličku.
„Ne, není potřeba,“ usmála se. „Nechte to. Ať to bude můj dárek na rozloučenou pro novomanžele. Ti taky potřebují na čem stavět světlou budoucnost.“
Ještě jednou se podívala na holé stěny s čouhajícími dráty a odešla, zavřela za sebou dveře.
Pondělní ráno bylo slunečné. Václav zaparkoval před domem, galantně otevřel Květě dveře a pomohl jí vynést kufry. Chystala se překročit práh luxusního bytu v roli nové paní domu.
„Tak jsme doma, miláčku,“ řekl slavnostně Václav a otočil klíčem v zámku.
Otevřel dveře dokořán a nechal Květu projít první.
Udělala dva kroky do předsíně. Ťuk-ťuk. Zvuk jejích podpatků se ozýval prázdným bytem jako ostrá, řezavá ozvěna.
Květa ztuhla. Václav do ní vzadu narazil a podrážděně vzhlédl. Slova mu zůstala v krku.
Před nimi se otevíral zcela prázdný byt. V obývacím pokoji nebyl žádný nábytek, televize, obrazy ani závěsy. Místo nádherného křišťálového lustru se pod stropem smutně houpala holá žárovka. Z ložnice zela prázdnota – žádná postel, žádná starožitná komoda, která se Květě tolik líbila.
Václav v šoku vyrazil do kuchyně. Tam, kde v pátek stála drahá italská kuchyňská linka s vestavěnými spotřebiči, teď zely vývody vodovodních trubek a černaly zásuvky.
Uprostřed té zvonivé prázdnoty stál jeden jediný stůl a jedna stolička. Na stole se matně leskly Venduliny klíče.
„Václave…“ – hlas Květy se zadrhl a změnil se v tenké pištění. Pomalu se k němu otočila. Ve tváři měla grimasu nepochopení a rostoucího vzteku. „Co to je? Kde je všechno? Kde je nábytek? Kde jsou spotřebiče?!“
„Vendula…“ vypravil ze sebe omráčený muž a přejížděl pohledem z podlahy po prázdných stěnách.
„Vždyť jsi říkal, že máš zařízený byt! Říkal jsi, že budeme bydlet v pohodlí! Co budeme dělat, spát střídavě na té stoličce?! Tak si okamžitě objednej nový nábytek!“
Václav polkl. Dobře věděl, že na nový nábytek, natož v takové kvalitě, nemá peníze. Všechny úspory měl v autě napsaném na matku a do výplaty chyběly ještě dva týdny. Aby znovu zařídil třípokojový byt aspoň nejlevnějšími skříněmi a postelemi, musel by si vzít obrovskou půjčku. A dnes v noci je čekala buď podlaha v tomhle bytě, nebo pronajatá garsonka u Květy.
Václav se opřel o zeď a vzpomněl si, co mu Vendula řekla při jejich posledním rozhovoru: „Vezmu si jenom svoje…“ Bývalá žena dodržela slovo. Nedotkla se jeho zdí. Vzala si jen to, co patřilo jí…
Víte, vždycky mě upřímně bavily ty papírové tragédie z levných telenovel. Ach, přivedl si jinou! Já si sbalím kabelku, hrdě zvednu hlavu, setřu slzu a odejdu do západu slunce, nechám jim všechno, co jsem nadřela. Proč by dospělá, úspěšná žena měla sponzorovat cizí štěstí? Hrdost není odejít s jedním kufrem a velkoryse nechat bývalému svůj komfort. Hrdost je vzít si svoje, zaplacené z vlastních těžce vydělaných peněz, a nechat drzouna přesně s tím, co si zaslouží. Václav se tak chlubil svými předmanželskými metry čtverečními? Prosím, Vendula mu vrátila jeho betonovou krabici v původním stavu. Užijte si to.
