Maminka umírala dlouho, těžce a nehezky… Jen ty oči… Čím více se blížil nevyhnutelný konec, tím byly temnější. V ten poslední večer byly sametově neprůhledné, neskutečně moudré, vševědoucí… Anebo to jen její tvář stále více bledla?
Jednoho dne, na sklonku léta, jsem ji přivezl ze zahrady a protože už bylo pozdě, zůstal jsem u ní přes noc. Nad ránem, cestou na toaletu, upadla a jak jsme později zjistili, zlomila si krček stehenní kosti. U starších lidí je to prakticky rozsudek.
Pak šlo všechno rychle: sanitka, traumatologie, operace a deset dní v nemocnici.
Když jsme jeli do nemocnice, vzpomněl jsem si, jak jsem nocoval u své vychovatelky ze školky, paní Anny Novotné, když pochovávali tátu. Zabil se tehdy na svém starém motocyklu, když ho v noci srazil náklaďák. Mamince bylo dvacet osm, mně tři, a ona mě chtěla ušetřit té bolesti, a tak mě na dobu pohřbu odvedla k cizím lidem a řekla, že táta odjel na služební cestu Už se nikdy nevdala, bála se totiž, že nový muž by pro mě nebyl otcem.
Když mamku pustili z nemocnice, musel jsem dát výpověď v práci, abych se o ni postaral pečovatelku bychom neutáhli, protože pro mladšího syna jsme zrovna kupovali byt. Přestěhoval jsem se natrvalo do jejího malého bytu, kde jsem jí pětkrát, někdy i šestkrát denně měnil pleny, myl ji a krmil. Nebyla si na nic stěžovala. Všechno snášela. Jen občas dětsky sykla, když jsem ji příliš prudce otočil. A potom šeptala: Nic to, synku všechno je v pořádku.
Nevěděl jsem, jak jsem slabý a jak málo snesu. V noci jsem si lehl na rozkládací gauč vedle její postele a tiše plakal zoufalstvím. Možná bych rád napsal, že to byly slzy lítosti vůči ní, ale abych byl upřímný: víc mi bylo líto sebe.
Na cizí pomoc nebylo spolehnutí. Oba synové pracují a mají své rodiny, a manželka? Ta řekla: Je to přece tvoje máma, pro mě jen cizí paní
V tom okamžiku jsem si vybavil, jak jsem jednou přivedl domů poprvé svou Janu, abych ji představil mamince. Byla tehdy celý večer milá a pohostinná. Když jsem po odchodu Jany znovu vešel do pokoje a zvědavě pohlédl na mamku, jen svraštila čelo a řekla: Nevím, něco mi nesedí… Ale to tě k ničemu nezavazuje, synku. Brát si ji budeš ty, ne já.
Celý život měly s mou ženou dobré vztahy.
A teď jsme byli s mamkou zase sami jako kdysi dávno a dlouze jsme si večer po zhasnutí světla povídali. Vyprávěla mi o babičce, o dědovi, o tom, jak k nim jednou vtrhli Němci do vesnice, a ona se s tehdy starší sestrou schovávaly za plotem a potají pozorovaly cizí, nasycené lidi, co hráli na harmoniky a pořád se hlasitě smáli.
Povídala také o otci, kterého jsem téměř neznal, a možná už vůbec. V hlavě zbyl jen stín velký, drsný chlap smrdící tabákem, co mě po návratu z práce brával do náručí a políbil mě, znovu a znovu, stále do kola opakujíc: Synku, můj syn, můj syn!
Pak se jí začalo přitěžovat a naše noční rozhovory ustávaly. Myslel jsem, že je to proto, že vařím špatně, bez chuti, tak jsem začal objednávat teplé jídlo z restaurace, hezky zabalené. Když jsem se ptal, zda jí chutná, jenom nezúčastněně zavrtěla hlavou a řekla: Za tu dobu jsi už lepší kuchař než já. Ale jídla se skoro ani nedotkla.
V poslední noci, kterou strávila doma, najednou vzpomněla, jak se v našem městě poprvé objevila kuličková pera. Chodil jsem ve třetí třídě a ty pera jsem znal jen z doslechu. Ale tatínek Lídě Hrubešové jedno přinesl. Bylo tak nádherné, že jsem Inu, večer jsem mamince doma to pero ukázal snad až moc, nadšeně. Když zjistila odkud ho mám, dostal jsem náležitý výprask, řemenem. A pak jsme, všichni tři: já, máma i pero, šli k Hrubešovým pero vrátit.
Téměř jsem na ten příběh zapomněl, ale maminka se mi začala omlouvat a ospravedlňovat, že měla strach, abych z tebe nevyrostl zloděj.
Pohladil jsem ji po tváři a sám jsem před ní hořel studem, i když zlodějem jsem se nikdy nestal.
Když jí nad ránem bylo už opravdu zle a přijížděla sanitka, na chvíli procitla ze smrtelného polospánku, chytla mě za ruku a zašeptala: Bože, jak tu beze mě zůstaneš Vždyť jsi ještě mladý a hloupý
Maminka neměla do svých devětaosmdesáti let už ani půldruhého měsíce. A už druhý den po její smrti mi bylo šedesát čtyři let.
A tak jsem pochopil, že jak jsme staří, zůstáváme pro svou mámu vždycky dětmi, jejich dětmi svěřenými na lásku a ochranu. Láska matky přetrvá i tam, kde už svět slábne a tma je blízko. A ta největší síla je vždy v obyčejné laskavosti a pečlivosti.
