Loni mě moje maminka opravdu překvapila rozhodla se, že nám bude prodávat zeleninu ze své zahrádky. Řekla, že jsme za ní nechodili, že jsme jí nepomáhali, takže to teď bude takhle. A kdo že platil vodu, skleníky, nebo ty pomocníky, co jí pomáhali okopávat a rozebírat záhony? Na to nějak rychle zapomněla.
Ovoce a zeleninu jsme si vždycky kupovali levně v supermarketu.
Nikdy jsme neměli vlastní chatu. Bydleli jsme v Praze a táta asi v životě neviděl, jak vypadají brambory v hlíně, než je přinesou do obchodu. Maminka byla naopak z vesnice, a už jako malá byla zeleniny a zahrady přesycená, takže ji to nikdy nelákalo.
Za tátova života nebylo potřeba, abychom si něco pěstovali sami. Táta se staral o rodinu, i když se to občas zdálo nemožné. Mamka samozřejmě také pracovala, ale o většinu výdajů se staral táta.
Tohle se dlouho nezměnilo. Když jsem začal vydělávat, mohl jsem mamce pomoct a také jsem to dělal. Bydlel jsem s ní, takže jsme měli výdaje napůl. Odstěhoval jsem se až před dvěma lety, když jsem se oženil.
Loni šla mamka do důchodu a zatoužila po kousku zahrádky se zahradní chatkou, vzpomínala na dětství a čas strávený na obrovské zahradě u své babičky na Moravě. Vybrala z banky peníze a koupila si vlastní pozemek. Podle mě to není to nejpohodlnější místo, ale mamce to vyhovuje a to je to hlavní.
Já a moje žena jsme jí samozřejmě museli finančně vypomoci, aby si pozemek a zahradní domek trochu vylepšila. Měli jsme na to vydělávali jsme slušně. Na zámek to sice nebylo, ale na rozumnou opravu, zavedení vody na parcelu i do domku nebo zasklení verandy to stačilo.
Odmítli jsme ale jezdit tam a pomáhat s prácemi. Neměli jsme na to chuť ani čas. Jsme oba typičtí Pražáci na hlínu jsme nikdy nebyli. O víkendu radši pospíme déle, jdeme někam na pivo nebo jsme spolu.
Za to, že jsme se na mamčinu zahradu úplně vykašlali, jsme od ní slyšeli hodně řečí, ale obvykle se to uklidnilo s další finanční injekcí. A těch nebylo málo. Pořád se musely dělat skleníky, pak chtěla nové záhony v truhlících, zeminu přeorávat, keře vyrýt… Všechno jsme platili, mamka nemusela nic řešit.
Platili jsme jí i taxíka, když táhla z obchodu tašky plné nákupu, které se už domů vlakem a pěšky nosit nedaly.
Čas od času mamka vyprávěla, jak se jí v zahrádce daří, ukazovala fotky a chlubila se, jak krásně to roste, barvy, pořádek, prostě nádhera. Mě to popravdě moc nezajímalo, nechápal jsem to. Tak to šlo až do chvíle, než mi poslala fotku jahod.
Byly obrovské, rudé a šťavnaté měl jsem hned chuť, jen jsem je viděl, a sliny se mi sbíhaly. Poprosil jsem mamku, ať mi jich pár dá stranou, že si je po práci vyzvednu. Nenapadlo mě, že mi pošle fotky různě velkých krabiček a napíše mi, kolik to bude stát.
Opravdu jsem si to přečetl ještě jednou, protože jsem si myslel, že jsem něco přehlédl, že už změnila téma. Zavolal jsem jí a radši se znovu zeptal, jestli jsem to správně pochopil opravdu mi chce jahody prodat. Ano, přesně tak.
A co sis myslel? Tady se dřu s každou jahodou, abych je měla vyživené a krásné, a ty s manželkou dva povaleči jste ani jednou nepřijeli pomoct! A proč bych ti měla něco dávat zadarmo? Kdo nepracuje, ať nejí, řekla mamka naplno.
Připomněl jsem jí, že jsme jí přece na tu zahradu dali dost peněz. Mamka se rozhořčila, že jí teď snad chci platit za každou pomoc: Jak to se mnou vůbec mluvíš, vždyť jsem tvoje matka!
Zásadně si nechci kupovat jídlo od vlastní mámy. Ať vydělává na někom jiném. My s manželkou si prostě všechno pořídíme v obchodě nebo na trzích dneska je to jednoduché. Mamka se teď ještě snaží prodávat nám okurky, cukety a další sezónní zeleninu, ale taky jsme jí slušně odmítli.
Mamce už s ničím ohledně zahrady nepomůžeme, i kdyby nás žádala. Na složenky za elektřinu, na léky nebo něco zásadního pro zdraví a život rádi přispějeme. Ale na zahradu už ne!
