Byla jsem u Anny doma, když vešel její tatínek. Přinesl plnou tašku rohlíků, sýra a nějakého ovoce z večerky a našel nás, jak sedíme v obývacím pokoji. Najednou zvedl hlavu a přimhouřil oči, skoro jako by se mu nelíbilo, že jsem tam. Anna ho vzala stranou do kuchyně, ale slyšela jsem, jak mě pomlouvá a polohlasně mě nazývá venkovským klukem, který jí prý chce získat byt v Praze. Prý mě vídá, jak se motám kolem jejich domu, a skoro mě obvinil ze sledování.
Nejvíc mě zarazilo, jak mu Anna odpovídala tvrdila, že jsme spolu jen jednou týdně brigádničili v univerzitní knihovně, proto prý chodíme domů společně. Přitom jsme už dva měsíce ve vztahu, jen jsem jí stihla říct, že fakt, že naši mají dům v Hostivaři, neznamená, že jsem z venkova. Bydlíme skoro v centru města, máme pěkný dvoupatrový rodinný dům a můj táta podniká. No, nevozím se v drahém německém autě a nemám potřebu všude křičet, že pocházím z bohaté rodiny, ale to je možná dobře. Takovýmhle způsobem se člověk vyhne typům jako Anna a její rodina.
Máma mi vždycky říkala, abych se o penězích nebo o tom, co máme, moc nezmiňovala člověk, kterého si zamiluji, by neměl koukat hlavně na majetek. A už vůbec bych neměla budit pocit, že se za mě musí stydět, jen kvůli tomu, že na první pohled nevypadám jako z bohaté rodiny.
