Máma konečně odešla do důchodu. Už to jsou nějaké dva roky. Jsem unavená, říká. Zdraví naprosto v háji. Práce stresující, kolektiv otrávený, a věk na to taky už nemám. Chci si žít pro sebe, ne jenom pro tohle všechno.
Nikdo s ní vlastně ani nehodlal diskutovat. Máma je prostě taková, že odporovat ji je naprostý nesmysl.
Takže se máma přestěhovala na chatu kousek od Litomyšle a začala si konečně užívat krásy tedy svého důchodu: sázela květiny a okurky, kouřila na verandě, popíjela kávu. Někdy s trochou slivovice, někdy se starou knihou. Uklízela, odpočívala od práce, vzpomínala na ni s jemným mrazením a byla ráda, že vnoučata už nejsou malí, a na celé léto k ní už rozhodně na hlídání nikdo nepřiveze.
Také nám, svým potomkům, pravidelně vnucovala strategickou radu:
Do důchodu jděte až po tom, co vnoučata dostudují vysokou. To je zásadní. Důležité je, aby už byla samostatná, a na vás, penzistu, je už nikdo nepověsí. Pravnoučata už budou starost vaší dětí či jejich dětí, tam už se nepočítáte.
Na její chalupě bylo celkově všechno zařízené: zásilkovna, sámoška, internet, růžová zahrada pod oknem, čerstvý vzduch, klidní sousedé a hlavně žádný zbytečný shon. Ale po nějaké době začala být máma lehce znuděná. A tak se rozhodla pro menší zábavu: zalít betonem část svého velkého dvora.
Bylo třeba zvelebit parkoviště, protože podle mámy vypadalo trochu nedůstojně. Vždyť člověk nemá čekat, že mu příroda všechno dá ta nám už dávno poskytla internet. Tam si klidně našla partu Šikovní kluci, kteří za koruny udělají skoro všechno.
A přišel den D. Přijela parta pěti řemeslníků, šéfem byl Lukáš, kterému ale máma říkala prostě Lukášek, i když je to chlap jako hora. Kluci začali s vervou, ale něco začalo drhnout. Dvě betonová míchačky čekaly na pokyn a máma pozorovala.
A najednou to Lukáška chytlo. Příležitost, jaká se neodmítá starší paní, ve vousech pampeliška, sama a jak podle nich zjevně ničemu nerozumí. Kluci se chtěli na mámě zahojit a něco si přivydělat nahoře k dohodnuté částce.
Lukáš zavile začal:
Tady to tak nejde udělat, tady všechno špatně, tady bude potřeba dvakrát tolik. Jinak to hned zabalíme a jedeme domů. Najděte si jiný.
Máma si to vyslechla, dokonce pochopeně přikývla. Padesát tisíc, říkáte? Nestačí pětadvacet? No nic, kluci, já vám věřím. Jakpak má člověk nevěřit takovým odborníkům.
A pak dodala s nečekaným klidem:
Co kdybychom si dali sázku?
O co? zbystřil Lukáš.
O těch vašich padesát. Vsadím se, Lukáši, že vaši partu rozestavím tak, že to zvládnete ne za celý den, ale za tři hodinky. Když to stihnete padesát vy mi. Nezvládnete padesát já vám. Plácneme si?
Upřímně, já být Lukášem, tak radši couvnu. Ale on vysokou nestudoval, zato sebejistotu měl na rozdávání. Tak se plácli.
Lukáš si sedl na schůdky s kávou sledovat. Ale Božena Novotná nazula holínky a najednou se do ní něco vlilo.
Během pěti minut rozestavila chlapy tak, že ani nevěděli, jak se z nich stala dokonalá četa. Každému vysvětlila, co přesně dělat, kde má co nosit, jak uhlazovat, kde netáhnout čas a kde být extra pečlivý. I míchačům vysvětlila, kdy a jak lít beton, aby neplýtvali materiálem a vše šlo jako po másle. Neztratil se ani jeden pohyb, žádná zbytečná pauza.
Ve výsledku se z ní stala bohyně betonových prací.
Co chlapi plánovali natáhnout na celý den, zvládla řídit za dvě hodiny a kousek. Lepší by to snad neudělali ani Němci. Dokonale rovné, čistě, rozumem.
Lukáš se nejdřív uculoval že prý za chvíli omdlí. Pak ho smích přešel. Pak zbledl. Protože najednou si vzpomněl: sázka. Slovo. Pade odevzdat.
Lukášovi na chvíli vynechal dech. A v obličeji se mu zračilo poznání, že realita nemusí vždy hrát podle jeho herní knihy.
Počkejte dokázal jen vypravit. Řekněte mi Jak?! Tohle přece není možný!
Je to možný, klidně prohodila Božena Novotná, a oklepala si z rukavic prach. Když jste sem přijížděli, viděli jste ten velký mostní uzel s třemi patry u Hradce?
No Jo zamumlal Lukáš.
A dokonce jste po něm jeli?
Jeli, no
Tak to gratuluju, ten jsem stavěla.
A v té chvíli to Lukáškovi konečně došlo: pampeliška někdy znamená jen toho, kdo roky pracoval tam, kde by slabší povahy nevydržely. A odporovat takové osobě se těžce nevyplácí.
