Máma Kateřina
Co tu brečíš jak malá? Už tak je venku sychravo a ty sem taháš další vlhkost!
Velká, rozložitá žena se složila na lavičku vedle Kláry.
Slunce dneska pálí a ještě k tomu ten ranní déšť… Teď je tu jak v sauně! Sotva půlka dne za námi a já už jsem propocená skrz naskrz!
Z tašky vytáhla lahev s vodou, chvíli zápasila s uzávěrem a pak ji podala Kláře.
Chceš? Říká se, že když se člověk napije, uklidní se. Ale co já vím, na mě to nikdy nezabíralo. Vypiju klidně vědro a stejně to nepomůže.
Klára vystrašeně sledovala tu podivnou sousedku na lavičce. Co ještě si na ni osud připravil? Čím si to zasloužila? Všechno se sype a teď ještě tohle! Nebo spíš tahle…
Nikdy neměla ráda silnější lidi. Byla z nich smutná. Jak se může někdo takhle zanedbat? Stačilo by pár běhů, méně jíst a trochu myslet na ostatní kolem. Bylo to přece neestetické záhyby, veliké oblečení, pach potu… Fůj! Připomněla si, jak si s kamarádkami jednou v lázních všimly ženy, co se potápěla v bazénu.
Já do bazénu nejdu, holky! Dnešek mi stačil! zvedla se její nejlepší kamarádka Lída a protáhla štíhlé tělo. Tolik hodin v posilovně, navíc s trenérem, samozřejmě…
Proč? Celý den jsme chtěly zůstat.
Kvůli čemu asi! Lída ukázala za hlavu. Nemůžu se na ni ani koukat, natož být poblíž…
Pak následoval monolog na celý večer, na který Klára raději ani nevzpomínala. Slova její kamarádky tehdy bolela, ale musela si přiznat, že s ní částečně souhlasí.
A teď seděla vedle ženy, která byla ještě o dost silnější než ta v bazénu, a navíc si dovolovala pořád povídat! Ale Klára už neměla sílu odejít. Strávila tu hodiny nejdříve plakala, pak jen zírala do zdi. Neměla kam jít, než zpátky na nádraží. Málem přestala vnímat, co ta žena říká, ale pak ji něco probralo.
Jsi tak hezká! Žádný kufr, ani taška… Takže nikam necestuješ. Čekáš na někoho? Nebo tu zůstaneš?
Klára odvrátila pohled a nakonec pohlédla na ženu. Ta se usmála tvář měla velikou, tváře ruměné, až se zamyslela, jestli není trochu jako pohádková postava. Usměv však zmizel, když Klářin tichý vzlyk přešel v nekontrolovaný pláč. Ta žena ji objala, bez rešerší, prostě ji přivinula, její široká hruď a hladká halenka voněla po bylinkách. Klára překvapeně zjistila, že žádný zápach potu necítí jen lehkou květinovou vůni, která jí připomněla maminčiny ruce z dávného dětství, prchavé vzpomínky na maminku, která odešla příliš brzy…
Kdo tě zlobil, děvenko? řekni…
Klára zavrtěla hlavou, pak přikývla.
To jsou lumpové, ubližovat takové holce! žena vytáhla z tašky balíček s chlebem a červené jablko. Tak pojď, musíš se najíst!
Rozbalila chléb a Klára ucítila, jak jí žaludek sevřel hlad. Téměř den nejedla a peníze na jídlo neměla.
Tady, je to kuřecí šunka, dělala jsem sama. Jez! Vypadáš, že tě foukne vítr a odvane!
Nejím maso… zastyděla se.
Co jsi říkala? Ale kdepak, pojď, potřebuješ jíst! vrazila jí chléb do rukou, rozlomila jablko.
Klára se podívala na její velké, upracované prsty a náhle zjistila, že útěk byl zoufalý nápad. Zakousla se do chleba a zavřela oči štěstím.
Dobré? Vidíš! A o ničem jiném to není.
Žena se uvelebila pohodlněji a dívala se, jak Klára hltavě jí první krajíc.
Jez, jez! Teď povídej co že tu jsi, bez zavazadel, bez peněz, sama na nádraží?
Klára přikývla, slzy se zase draly ven. Žena ji pohladila.
Nejprve to řekni celé, spolu pak budeme brečet a třeba se i smát.
Klára neměla komu jinému se svěřit, slova z ní vypadla včera utekla z domova. Otec jí oznámil, že není její pravý táta, že bude mít vlastní dítě. Asi nikdy nenasvědčoval, že Klára není jeho, všechno se zhroutilo. Na otázku, kdo její otec je, odpovědi se nedočkala.
S macechou, Markétou, si nikdy nesedly mladší snad jen o pár let než byla Klára sama. Od začátku chladem, významný úsměv, pak už jen roztržky, slzy, otcovo mlčení… Až jednoho večera položil na stůl papíry o osvojení a řekl, že není její biologický otec. Noc strávila hleděním do stěny, ráno vzala bundu a odešla. Skončila na nádraží. Mobily vybitý a stejně, s kým mluvit? Nikdy neměla opravdovou kamarádku, protože se pořád stěhovali. Hlavní krédo spolužaček bylo: Mysli na sebe a budeš v pohodě! Ty by jí stejně nepomohly.
Žena ji vyslechla bez vyrušování, pak vytáhla kapesníky a podala jí je.
Otci zavolat bys měla, ale to pospíchat nemusí. Funguje mobil?
Mám vybitý.
Tak tady, vezmi si tento, napsala mi ho dcera. Na SMS ještě stačí.
Podala jí starý tlačítkový mobil a pozorovala ji, jak píše zprávu.
Jmenuji se Kateřina, bydlím za Prahou v malé vesnici. Pojedeš se mnou? Nemáš kam jinam, viď?
Proč to děláte? Proč mi chcete pomoct, když mě neznáte?
Kateřina se usmála, pohladila ji po bradě:
Protože cizí děti nejsou. Nenechám tě tu.
Nejsem dítě…
Jsi, a je to tak nejlepší. Vstaň, půjdeme koupit lístek, ať nám neujede vlak.
A tak se Klára ocitla u Kateřiny, tety Katky”.
Cestou už ji teta Katka nevyslýchala. To až později s úsměvem vysvětlila:
Do duše se neleze násilím. Až budeš chtít, vše mi řekneš.
Vlak Kláru uspával, probudila se Jemným dotekem:
Klárko, vystupujeme, jsme doma!
Na perónu je čekala štíhlá dynamická žena Světlana.
Katko! Už druhý vlak tě sleduju! Jak se má Ninuška?
Dobře, zatím klid. A ty, Světo, místo hloupých otázek radši nás nalož.
Stará škodovka Kláru pobavila.
Co? To je speciální airbrush! Sám bratr to dělal!
Správně, aerografie Klára obdivovala namalovaného Kocoura Mikeše.
Kateřino, kde jsi našla tu učenci?
Na nádraží, světě div se zasmála se teta Kateřina.
A umíš kreslit?
Chodila jsem do ZUŠky.
Bráchovi Sášovi bys určitě přesvědčila!
Světa řídila jako o život, Kláře se při zatáčkách zamotala hlava.
Zpomal, Světo! To já vím, ale Klára není zvyklá na tvůj styl.
To pozná, že žije! Světa zastavila u domu.
Před domem se vyhrnulo houf dětí.
To jsou všichni moji! smála se Kateřina ale neboj, žiju sama, to mě tu vítají. Dveře jsou u mě vždycky otevřené.
Klára trávila týden seznamováním s rozsáhlou rodinou. Světlana ji brzy vytáhla na procházku a popsala život v ulici kdo je kdo, kde bydlí Zina, Michal, Nastenka, Olina… Všichni ti, kteří těsně po příjezdu běhali kolem.
Teta Katka je skutečná hrdinka, tolik dětí…
Světa ji přerušila smíchem.
Ale kdepak! Všechny jsme jako ty, přivandrovalci.
Cože?
Strašně dlouhá historie. U mých biologických rodičů to nešlo, máma Katka si mě našla někde na ulici, nakrmila a přijal mezi své. Oficiální adopce nebyla možná, ale stala se mojí mámou.
Klára poznala útulnou, čistou kuchyň. Světlana vysvětlila, že vyšíváním záclon trávila čas na udržení v těhotenství pro každé dítě jiné květy.
Jsi moc šikovná… Maminka tě vše naučila?
Všechno jsem zapomněla, s dětstvím přišly ztráty… Katka mě to učila znovu.
Klára vyprávěla o snaze stát se psycholožkou, což asi nepůjde, protože táta už školu platit nebude.
Nějak to vyřešíme, uvidíš!
A Světa jí dál otevírala příběhy o svém útěku z domova, jak ji našla teta Katka, o bratrovi, kterého přibírali jako dalšího. Přibližovala, jaké zdravotní trable má Katka za sebou, kolik toho ustála…
Vždycky nás nebylo málo a teta Katka dává život nám všem znovu.
Odehrálo se vyprávění ještě o Pájíkovi, nalezenci s vážnou nemocí, jehož otec je podnikatel pomáhá všem, právníky, kontakty, penězi. Jejich Svatá Barbora životní seriál plný dramat, jak říkala Světa. Kdyby o tom četla někde v časopise, sama by neuvěřila.
Klára v tom domě, u stolu, mezi šťastnými lidmi, narazila na slzy. Takovou rodinu nikdy neměla. Světa ji objala.
No tak! Jsi doma. Tady ti nikdo neublíží.
Toho dne Klára poprvé pověděla všechno. Do detailů. Začala se uzdravovat.
Víš co? pohladila ji Světa po vlasech nezatracuj v srdci otce. Miloval tě, vychoval tě. Kdo ví, jak on zvládá vlastní štěstí? Že se mu splní, že mít dítě bude, změnilo všechno…
Klára přemýšlela, že možná ani on neví, jak se s tím poprat. Ano, mnoho let myslel, že nikdy otcem nebude.
A test na otcovství už asi byl…
Jak to víš?
Takoví jsou.
Příběh Ninušky, kterou teta Katka zachránila z boudy se psem, osudová náhoda, jak se všechno v domě spojovalo… Byly v tom všechny barvy života.
Jednoho dne přijel její otec. Kateřina mezitím zajela do Prahy, vyhledala ho, promluvila s ním. Emočně ho rozebrala, on teď stál na prahu a s těžkým pohledem škemral, ať dceru nechá vrátit domů.
Ne, tati, promiň. Nebudu vám už překážet. Je to tak správné.
Pomůžu ti, kde můžu…
O pomoc poprosím, když začnu žít na vlastních nohách. Už jsi mě to učil, tak ať to ukážu.
Otec jí uhradí školu. Klára dostuduje a stane se jednou z nejlepších dětských psycholožek v Praze. Ká vyhledávaná, se zápisem na měsíce dopředu. Markéta porodí syna, Klára bude ráda, ale návštěvy omezí tuto rodinnou blízkost našla jinde. Posléze ji vyléčila právě rodina u Katky.
Když jednou Kateřina ochromí mozková příhoda, Klára všeho nechává a jede k ní. Půl roku života mezi těmi, komu je důležitá, se stane nejintenzivnějšími a nejsmysluplnějšími v jejím životě. Nakonec Kateřina znovu rozchodí s pomocí Sášy a Ruslana, postaví jí lavičku před dům. Zavtipkují:
Tak co, vaše Veličenstvo, čaj či limonádu?
Děcka se kolem ní budou motat.
Babi, viděla jsi? Jak jsem vysoko skočila! Fedík dal gól, poprvé! Na reprezentaci máme!
Klára do Prahy odjede, až bude jisté, že Katka je jakž takž v pořádku.
A když si bude brát muže, první pozvánku na svatbu pošle právě jí.
Mami Katko, budeš se mnou?
Vždycky, děvenko, vždycky…
