Maminka Kateřina
Proč tu tak slzíš? Rozbrečela ses! Venku je stejně mokro, a teď tu ještě k tomu roníš další slzy!
Statná, velká žena, připomínající spíš pořádný dům, se složitě usadila na lavičku vedle Květy.
No dneska je sice vedro, ale od rána leje jako z konve. Člověku je v jednom kuse podupito! A to je teprve poledne, a já už jsem promočená skrz naskrz!
Žena vytáhla z kabely láhev s vodou, chvíli zápasila s uzávěrem, než ji otevřela.
Dáš si? natáhla láhev ke Květě. Prý je voda proti pláči nejlepší. Mně to ale nepomáhá. Klidně bych vypila celý kýbl a stejně bych byla pořád nervózní.
Květa hleděla na podivnou spolusedící s odporem. Proč ji tohle všechno potkává? Čím si asi rozhněvala osud, že teď navíc musí snášet i tuhle no, tuhle osobu?
Květa nikdy neměla ráda obézní lidi. Přiváděli ji k depresi. Jak se někdo může sám tak zanedbat? Vždyť stačí trochu cvičit, ubrat s jídlem a trochu myslet na ostatní kolem! Je to nehezké ty faldy, obří šaty, pot, zápach Fůj! Vzpomněla si na nedávnou návštěvu wellnessu s kamarádkami, kdy v bazénu zahlédly podobnou ženu.
Já už do bazénu nejdu, holky! Na dneska mám dost! postavila se Jitka, Květy nejlepší přítelkyně, a protáhla si štíhlé, opálené tělo, které hranicilo s dokonalostí. Tolik času v posilovně s osobním trenérem se holt někde projeví.
Proč? Chtěly jsme tu být celý den!
S touhle? Jitka znechuceně kývla za záda. Na tohle se nemůžu ani dívat, natož abych tam byla s ní. Příčí se mi to.
Pak spustila svou litanii, na kterou Květa nerada vzpomínala. Slova Jitky ji tehdy zabolela, ale nemohla popřít, že s ní v něčem souhlasí. Bohužel kdo se nedokáže dát dohromady, ať sedí doma tady má kamarádka pravdu.
A teď sedí Květa vedle paní, která byla snad ještě třikrát větší než ta z bazénu. A nejen to ta žena pořád něco povídá! Ale Květa měla pocit, že už nemá sílu vstát z lavičky. Seděla tu celé hodiny nejdřív plakala, potom jen civěla do zdi před sebou. Neměla stejně kam jít, výpravní hala nádraží byla jediné místo Nechtěně začala poslouchat, co cizí žena vypráví, a přestože se bránila, nebyla už schopná odporovat.
Taková hezká! Kufr žádný, tašku taky ne. To znamená, že nikam nejedeš. Možná na někoho čekáš? Nebo prostě nemáš kam jít, že?
Květa zvedla pohled od zdi a zadívala se na ženu.
Veselé tváře s ruměnci jako z Moravské panenky, úsměv, který doslova zářil vše zmizelo, když Květa náhle zafňukala a sáhla si pro kapesník. Nedokázala vysvětlit, co se stalo. Rozplakala se a tiskla svou rozcuchanou hlavu ke vzdušné halence utěšovatelky. Látka okamžitě zvlhla, ale Květa najednou ucítila jemnou vůni bylin a květin žádný zápach potu. Přemýšlela, čím voní prášek na praní? Nebo že by ta paní opravdu oplachovala halenku v květech? Květa se vdechla vůni znovu a bázlivě ucukla. Už věděla! Přesně takhle voněly máminy ruce, na které si stěží vzpomínala maminka zemřela, když byla ještě malá.
Proč tak couváš? Kdo ti něco udělal?
Květa odmítala hlavou, ale nakonec kývla.
Ach ti zpropadení! Takové dítě trápit žena vytáhla z kabelky balíček s chlebem a krásné červené jablko. Na, děvenko!
Rozmotala chleba a ta vůně v Květě roztočila žaludek hlady. Nejedla už skoro den a na jídlo stejně neměla peníze.
Na, jez! To je šunka kuřecí, dělala jsem si sama. Jez, vždyť už jsi průhledná!
Já nejím maso zašeptala Květa se slzami v očích a odvrátila hlavu.
Co to povídáš? vrazila jí rázně chleba do ruky a rozlomila jablko vedví.
To nic sledovala Květiny ruce bez manikúry, upracované a silné, a uvědomila si, že utekl nápad s odjezdem úplně na nic. Zakousla se do chleba a slastně zavřela oči.
Chutná? No vidíš! Všechno ostatní jsou jen hlouposti!
Žena se na lavičce porovnala a podívala na Květu, která se hned pustila do druhého chleba.
Jez víc! A pak mi pověz, co tě na nádraží tak opustilo, bez věcí i bez peněz, že?
Květa jen kývla a utřela slzy, které zas přišly.
Neplač, povíš mi, co se stalo, a pak to společně rozlousknem. Slibuju, že nakonec se tomu ještě i zasmějeme.
Květa vyprávět nechtěla, ale neměla moc na výběr. Byla to její historie, nic víc.
Z domu utekla předchozího dne, nebo spíš utekla poté, co ji otec oznámil, že není jeho dcera a že má přijít vlastní potomek. Květa byla v šoku ten, kdo ji celý život chránil a vychovával, není vlastně její otec! Jak to? Nikdy nedal najevo, že není jeho vlastní.
S macechou si Květa nerozuměla. Byla jen pár let starší než ona. Když se poprvé seznámily, budoucí macecha Petra se jen neurčitě usmála, a Květa hned cítila, že začíná nové, náročné období.
Posměšky, narážky, slzy všechno jako z německé červené knihovny. Květa věděla, že nic nesešije. Byla zvyklá, že otec vždy stojí při ní, a příliš pozdě si uvědomila, že všechno je jinak.
Poslední kapkou byl rozhovor s otcem nad papíry v jeho pracovně oznámil jí, že není její otec, a že je adoptovaná od tří měsíců. Otázku o vlastním otci odbyl a matka už na ni nikdy neodpoví. Ta zemřela, když byla Květa ještě malá.
Celou noc seděla v pokoji a civěla do stěny. Ráno vzala jen lehkou bundu a odešla z domu. Kam má jít, věděla jen matně. Nakonec šla na nádraží. Mobil vybitý, a komunikovat se stejně nechtěla. Skutečné kamarádky neměla kvůli stěhování rodičů, a ty dnešní ji beztak nepodrží. Život jejich společnosti shrnuje jediná fráze z pohádky, kterou Květa kdysi slyšela: Měj se rád, na ostatní kašli a budeš šťastný. Měla podle toho brelok s čertíkem, který časem ztratila.
Žena ji trpělivě vyslechla, nekládla dotazy a podala balíček ubrousků.
Utři to. Tak. A teď Je potřeba promluvit s tatínkem, ale to ještě počká. Máš funkční mobil?
Nemám. Vybito.
Tak tady, vezmi si můj. Je starý, tlačítkový, ale slouží dobře a moje dcera mi ho koupila.
Květa nevěřícně vytočila zprávu tátovi, že je v pořádku.
Hodná holka. Já jsem teta Katka. Bydlím na vsi, blízko Prahy. Pojedeš se mnou? Nemáš kam jinam jít u mě to vůbec není zlé, co říkáš?
Ale proč byste mi pomáhala? Vždyť mě ani neznáte
Žena se usmála, pohladila Květu po tváři a odpověděla:
Protože, děvče, žádné děti nejsou cizí. Nikdo nemá být sám a opuštěný.
Květa jen přikývla.
A tak se ocitla v domě u Kateřiny Novotné.
Cestou už jí teta Katka nic nevyptávala čekala, až Květa sama všechno poví.
Víš, řekla později, ptát se na bolístky musí člověk s rozumem. Někdo poví hned, někdo potřebuje čas.
Vlakem jely mezi pražskými vesnicemi, a Květa usnula. Probudila ji až tetina ruka.
Na peróně hned zamávala na známou, a malátnou Katku téměř porazila štíhlá žena:
Katko, už tě čekám podruhé! Báli jsme se, že už nepřijedeš. Jak se má Nina?
Všechno dobré. Ubytovala jsem je s Jirkou, za pár dní je zase navštívím. A lékař?
Říkal, že se na to podívá, vypadá schopně, i když je mladý.
A kdo je tohle? zeptala se žena a podívala se na Květu.
Neptej se, Světlano. Z cesty jsme, máme hlad.
Světa vedla starou škodovku byla celá pomalovaná pohádkovými postavami, což Květu rozesmálo.
To není žádný vtip, to dělal Svaťa, můj brácha.
Umíš kreslit?
Jo, chodila jsem do ZUŠ.
Svaťovi se budeš líbit!
Dojeli k velkému domu. Děti se okamžitě seběhly kolem tety Katky.
Moji miláčci! mávala rukama po hlavách a tvářích.
S Kateřininou velkou rodinou se Květa seznamovala skoro týden. Teta Katka neporodila ani jedno z těch dětí, vysvětlila jí Světa, když si povídaly v kuchyni. Všechny nás k sobě přijala, jak ses ocitla i ty, z různých příběhů a osudů.
Světa vyprávěla, jak z rodiny utekla, když jí bylo třináct. Máma pila, táta taky, sousedi o nás věděli, nikdo ale nezasáhl. Když už to nešlo snést, utekla jsem na nádraží. Tam mě našla teta Katka, nakrmila mě a vzala domů. Pak mě adoptovala, stejně jako později bratra Svaťu. A dneska? Všichni jsme tady někteří ale bydleli jinde, mamka s každým bojovala za papíry, byty, školy. Nechala si poradit od právníků, protože státu je bezradných dětí spousta, ale pomoc vázne
A kde vzala peníze? ptala se po chvíli Květa.
Pomáhá ji Pája, syn jednoho podnikatele, kterého teta zachránila, když utekl z domova. Jeho táta, pan Semerád, jim pomáhá, protože teta odmítla k nim odejít pracovat a zůstala doma s námi. Ale už ji bere jako rodinu, podporuje nás, jezdí taky na návštěvy.
Nezdá se ti to všechno jako pohádka? smála se Světa.
Večer za stolem Květa nemohla uvěřit, jaká byla atmosféra. Tolik smíchu, povídání, děti i dospělí všechno se točilo kolem stolu, talíře, ručníky, k tomu domácí okurková polévka. Najednou Květa začala tiše plakat. Bylo jí jasné, že tohle jí doma s otcem a později macechou chybělo. Chyběla jí právě ta domovská atmosféra.
Světa ji objala: U nás jsi doma. Nikdo ti neublíží.
A v ten den se Květa opravdu poprvé zcela svěřila se svým osudem, otcem i macechou, minulostí i bolestí. Nakonec jí Světa pošeptala: Jednej s tátou v klidu. On je v šoku tolik let věřil, že děti chybět budou, a teď prostě radost někoho přeroste. Někdo ji neumí zvládnout. Nic si neber osobně.
Občas radost překryje starou bolest, ale není to důvod se nevracet. Někdy prostě někoho musíš nechat jít, aby sis našel vlastní štěstí.
Po několika dnech si pro Květu přijel tatínek.
Odpusť, tati, ale já už nechci zpátky. Je to lepší takhle. Pomož mi jen první měsíce, ubytuji se ve městě, najdu si práci a školu zvládnu dálkově.
Tatínek jí pomohl najít podnájem a Květa si začala vydělávat. Studium dokončila vystudovala psychologii a stala se jednou z nejvyhledávanějších dětských psycholožek v Brně. Vztahy s otcovou novou rodinou chladly, ale ne proto, že by se zlobila prostě v srdci nové, skutečné rodiny vyrostly hlubší kořeny.
Když teta Katka těžce onemocněla po mrtvici, Květa okamžitě přijela a starala se o ni. Bylo to nejtěžší, ale také nejšťastnější období jejího života, protože znala, jaké to je být potřebná, být přijata.
Při zahradě stávala lavička, kterou vyrobil Svaťa s manželem Světy. Tady je tvůj trůn, vaše veličenstvo, nechcete si dát čaj? smála se vnoučata a teta Katka jim vždy odpovídala s humorem.
Děti okolo babičky, radovaly se, svěřovaly, hašteřily. Babí, viděla jsi, jak jsem se roztočil na houpačce? Vilda dal gól! Představ si, jaká paráda!
Květa se do města vrátila teprve, až si byla jistá, že je už teta Katka alespoň trochu v bezpečí. A když přišla její svatba, právě teta Katka dostala pozvánku jako první.
Maminko Katko, budeš při mně stát?
Pořád, moje děvčátko, navždycky
A tak Květa pochopila jediné rodina není jen krev, ale i ti, kdo zůstanou po tvém boku, když se svět rozpadá. Skutečná rodina je ta, kterou najdeš srdcem.
