Maminka tiskne svou dceru k sobě, líbá ji a v duchu přemýšlí: Podobá se někomu v rodině? A přitom si tiše povzdechne. Známí se také diví a ptají se na totéž. Jestli někdo popletl Martina v práci, nebo jestli sama Alena začala něco tušit, nebo se Martin prostě sám začal bát o věrnost své ženy jednoho dne se vrátil domů z práce mrzutý.
Martine, co budeme dělat? Je to brzy. Terezce jsou sotva tři, teprve nedávno jsme odložily plenky. A já si ani nestihla odpočinout. Z jednoho mateřství do druhého, povzdechla si Alena. Terezka je ještě malá, pořád se chce chovat. Jak ji budu zvedat s břichem?
Budeme čtyři a ty pracuješ sám. Neměli bychom s druhým dítětem ještě počkat? zapochybovala Alena a trochu se zalekla vlastních slov.
Co to vymýšlíš? Vyhoď to z hlavy. Martin se podíval na manželku přísně, ale pak už smířlivěji dodal: Promiň, to já jsem to zavinil. Ale zvládneme to. Najdu si brigádu.
Pokud bude holčička, není žádný problém po starší máme věcí plnou skříň. Nemusíme kupovat ani kočárek.
Rozdíl v letech nebude velký, budou kamarádky. A kdyby to byl kluk… Martin se na chvíli zamyslel. Požádám o přidělení většího bytu, usmál se na Alenu.
U toho zůstali. Terezku měla Alena moc ráda a rozmazlovala ji byla to konečně jejich první, dlouho vyhlížená dcera.
Nemohla si odpustit ji vzít do náruče, přitisknout blíž, políbit ji a to i když už bříško začalo být znatelné.
V koutku duše doufala, že to druhé, které se k nim ženělo tak rychle, třeba nenosí. Přestože si to nikdy nahlas nepřiznala.
Jenže příroda rozhodla jinak. Těhotenství probíhalo hladce a v den termínu se rodině Marešových narodila další dcera.
Když jí novorozenou přinesli na kojení, zaskočil Alenu světlý chmýříček na hlavě její miminky oba byli přece tmavovlasí.
Terezka se narodila také s černými vlásky, které však časem zesvětlely. Možná téhle naopak časem ztmavnou, pomyslela si Alena.
Její modrooké a velmi světlounké miminko vzbuzovalo obdiv všude, kde se objevila. Jméno netрápily dlouho nazvali ji Libuška.
Bylo netradiční a obě dcery měly stejné iniciály. Rodiče v tom viděli jakýsi zvláštní smysl.
Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se stalo, že v jedné rodině přišly na svět dvě tak odlišné holčičky. Libuška se lišila nejen od sestry, ale i od rodičů.
A čím byla starší, tím bylo odlišnosti patrnější. Jako by ji tam kdosi zavál větrem z cizího světa.
Časem jí chmýříčko opravdu trochu ztmavlo do světlé plavé barvy. Klidná a baculatá, s nebesky modrýma očima zkoumala svět.
Maminka ji tiskla k sobě, dávala pusinky a v duchu se ptala: Komu se podobá? a povzdychla si. Známí se pozastavovali nad stejnou otázkou.
Jestli někdo Martinovi něco nahučel, nebo Alena přišla na nějaké podezření nebo snad Martin sám znejistěl, jedno odpoledne se z práce vrátil zachmuřený.
Dlouho mlčel a Alenu to znervóznilo, pak na ni vybalil, že pochybuje o její věrnosti a obvinil ji z nevěry.
Vzpomněl si, že se kolem Aleny kdysi točil blonďatý kamarád. Nezradila ho s ním?
A kdyby nezradila, co když v porodnici děti omylem zaměnili. I když to je vzácné.
Nikoho jsem ti nezradila. Je to naše Libuška, nikdo ji nezaměnil! plakala Alena a snažila se bránit nespravedlivému obvinění.
Od té doby se začali hádat každý den. Hrozil rozvod. Alena už sbírala věci a chtěla odejít. Teprve tehdy se Martin polekal.
Svoji ženu miloval. Kdyby odešla, odvedla by děti a on by zůstal sám. Toho se bál. Jen chtěl znát pravdu.
Bylo mu trapné poslouchat neustálé poznámky cizích: Po kom je ta vaší tak světlá? Ani na mámu, ani na tátu…
Martin měl pocit, že mu všichni vidí parohy až na hlavě. Nakonec Alenu přemluvil, aby zůstala ale oznámil, že si nechá udělat testy otcovství. Alena znovu propukla v pláč.
Jak mám zůstat, když mi nevěříš? Když už děláš test, tak otestuj rovnou i Terezku co když i tu jsem měla s někým jiným. Nechme toho, radši se rovnou rozejděme.
Martin osobně odebral Libušce sliny a Terezce vlas a odnesl vzorky do laboratoře.
Dlouho se laboratorních techniků doptával, jestli je nemůžou zaměnit nebo splést. Ujistili ho, že to nemůže stát. Martin se trochu uklidnil.
Děvčata hádky slyšela. Libušce byly sotva čtyři, ale i ona chápala, že se máma s tátou kvůli ní hádají.
A Terezka rovnou řekla:
Ty nejsi moje ségra, někdo tě podstrčil. Kvůli tobě se chtějí máma s tátou rozvést!
Libuška se rozplakala a ani maminka ji dlouho nemohla utěšit.
Terezka přemýšlela, jak se zbavit sestry. Kdyby tu nebyla, rodiče by nehádali a nerozvedli se.
Jednou maminka zašla do potravin, dívky nechala doma a na chvíli se zdržela. Tatínek byl v práci. Terezka oblékla sestru a vzala ji na procházku čím dál od domova.
Když přišla Alena domů a děti nikde, vyrazila je hledat ven. Ani na dvoře je nenašla.
Sousedka z přízemí viděla, jak obě sestry odcházejí, ale spěchala do bytu na svůj seriál, a proto se jich neptala.
Maminka zoufale pobíhala po sídlišti, hledala holčičky. Přijel i Martin, zapojil se do hledání. Blížil se večer a děti nikde.
Zavolali tedy policii. Asi hodinu nato je našli. Nejprve Libušku někdo zatelefonoval na služebnu, že na dvoře pláče malá opuštěná holka.
Netrvalo dlouho a našli i Terezku. Ztratila se v přítmí a nemohla najít cestu domů.
Rodiče byli tak šťastní, že je ani nenapadlo děvčata trestat. Terezka samozřejmě nepřiznala, že chtěla Libušku odvést co nejdál od domu.
Hádky pokračovaly. Táta vyčítal mámě, že nechala dcery bez dozoru, máma jemu, že doma nikdy není.
Co kdyby holky srazilo auto, nebo je někdo unesl na orgány?
Nakonec táta dostal výsledky testů vyšlo mu, že je otcem Libušky i Terezky. Žádná nevěra se nekonala.
Vysvětlili mu, že se projevily skryté geny. I světlé ženy občas rodí tmavé děti a naopak je to dědictví dávných předků.
V rodině se začal vracet klid. Ale Libuška se pořád cítila navíc.
Sestry se moc nekamarádily. Terezce zůstala k mladší nevraživost. Když se pohádaly, připomínala Libušce, že ji nikdo nemá rád a že ani není její sestra.
Mně kupují nové šaty a ty nosíš ty moje staré, protože nejsi vlastní, používala nevyvratitelný argument.
Libuška plakala, ale na mámu si nestěžovala. Terezka ji často pomlouvala. Udělala něco zlého a vše svedla na mladší.
Po kom ty vůbec jsi? Vem si příklad z Terezky, ta nezlobí, povzdychla máma.
Po takových slovech Libuška pochopila, že si stěžovat je zbytečné. Máma má ráda jen Terezku.
Libuška si sedala do koutku a zavírala oči. Připadala si neviditelná když nevidí svět, ani ji nikdo nevidí.
Schovávala se tak před máminýma kritickýma očima, před nespravedlností Terezčiných výtek.
Terezka první dokončila základku, ale na střední jít nechtěla nač se krásná holka má učit?
Na diskotéce se seznámila s Michalem, zanedlouho si ho vzala. Měl vlastní byt, pracoval s otcem v bazaru s auty.
Máma samozřejmě měla Libušku ráda, ale pořád nevědomky stavěla starší dceru za vzor.
Celý život měla Libuška pocit, že ji srovnávají a ne v její prospěch. V hlavě jí zůstávala slova Terezky z dětství. Oblečení po sestře skutečně dosloužila.
Hele, Terezka je šikovná, má kluka, co bys takového taky nenašla. Uč se! Ty sedíš doma, sníš si svoje, pořád si jen kreslíš. Měla bys chodit ven, říkala máma.
Když v jedenáctce projevoval zájem spolužák, Libuška se mu otevřela. Moc toužila, aby ji někdo měl rád.
Nejdřív si nevšimla, že čeká dítě. Když to zjistila, zpanikařila a vše mu řekla.
Měl ji opravdu rád, rozhodl se, že to řekne doma. Tak vyšlo najevo jejich tajemství.
Jeho maminka přišla za Marešovými, chtěla, aby Libuška přerušila těhotenství prý neničit jejího jediného syna.
Nečekaně se Libušky zastal otec. Možná chtěl napravit své minulé chyby, snad mu prostě bylo dcery líto.
Ať si to dítě nechá, řekl. Nedovolím, aby si zničila život. Už si toho dost prožila. A když vám nevyhovujeme, dítě zvládneme sami.
Otce budoucího otce poslali studovat do jiného města, k příbuzným. Libušku dali na individuální studium.
Škola záležitost ututlala, aby se to nedostalo na úřady. Tam by hned vinili učitelky že to zanedbaly. Psal by se o tom na poradách.
Zkoušky pak Libuška skládala doma, pod dohledem. Spolužáci neměli vidět těhotnou spolužačku.
Paní učitelka angličtiny ji litovala a pomohla jí zvládnout testy. Libuška měla nejvyšší známku.
Ale k čemu jí byla? Stejně bude s miminem doma, na studia neměla ani pomyšlení.
Krátce nato otec náhle zemřel. Hodně pracoval, hromadily se starosti a srdce to nevydrželo.
Lehl si po práci, že si odpočine u televize a už se neprobudil. Máma šla budit na večeři, ještě byl teplý…
Křik a pláč zaplnily byt, přijela sanitka, pak pohřební služba. Libušce ze stresu začaly předčasné porodní bolesti.
Tak se stalo, že v den, kdy její otec odešel, porodila kluka. Byl celý ona s jemným chmýřím na čele a modrýma očima jako nebe.
Na pohřeb se nedostala, byla v porodnici. Na odchod domů přišla máma zlomená. A jednou doma utrousila, že to Libuška dohnala otce do hrobu.
Od ní samá smůla, od narození. Ale vnuka si zamilovala.
A jak by si neměla oblíbit světlého, bystrého chlapečka, který vypadal jako z obrázku? Jen se bála, že teď už Libušku žádný muž nebude chtít.
Já už nikoho nechci. Táta ve mě nevěřil, cizí by mého syna vůbec nepřijal, prohlásila Libuška.
Chlapeček, kterého pojmenovali Filip, rostl rozumný a klidný. Bylo mu pět, když do života Libušky a Filipa znovu zasáhla Terezka.
Na rozdíl od mladší sestry Terezce dítě nikdy nebylo dopřáno.
Manželovi rodiče toužili po vnukovi a už ji začali přesvědčovat, že si má hledat nového muže.
Manžel si brzy našel milenku. Tereza se trápila, ale neodešla kam taky? K mámě? Do chudoby se jí vracet nechtělo. A k tomu doma žila nenáviděná Libuška se synem. Filip chodil do školky, Libuška se vyučila kadeřnicí a pracovala.
Terezka chtěla sestru zase odklidit. Ale dospělou už nepošleš pryč za ruku. Proto jí chtěla najít ženicha.
Často k nim domů chodil opravář počítačů. Byl mladý, pohledný, svobodný.
Terezka by s ním taky ráda něco měla, aby manželovi oplatila jeho zálety. Ale počítačový technik byl neoblomný, odpálkoval ji bez milosti.
Rozhodla se ho dohodit sestře. Nechceš mě, tak si zkus tu mou naivní ségru a ještě s dítětem.
Pozvala ho na schůzku do kavárny, sestře řekla, že jí chce někoho představit. Nemůžeš být pořád sama, dítě potřebuje tátu.
Byla si jistá, že Libuška se mu nebude líbit. Bude nešikovná, ztrapní se.
Vždyť kluk očekává ji samotnou a ne Libušku. A kdo by měl rád oplácanou ženu s dítětem? Vrátí se k Terezce.
A kdyby náhodou zaujal Libušku, mladší sestra se vystěhuje a Terezka se vrátí době svého mládí. Každopádně vyhraje.
Libuška se nastrojila, udělala si krásný účes, ale nelíčila se. Ať vidí, jak vypadám, řekla si.
V kavárně poznala opraváře hned. Seděl u stolu, hleděl do mobilu.
Vy jste David? oslovila ho.
Ano, a vy jste?
Jsem sestra Terezky. Libuše.
David se podivil, ale nabídl jí kávu.
Tady mají výborné zákusky, neochutnáte? zeptal se.
Jak to víte?
Domlouvám si tu schůzky s klienty, zasmál se David a zkoušel volat Terezce.
Libuška si ho prohlížela. Propadlé oči, strniště na bradě, rozcuchané vlasy.
Svědily ji prsty, jak by ho ostříhala. Nevěděla, jak s ním mluvit, David ji skoro nevnímal.
Ruším vás? zeptala se nakonec Libuška.
Ne, ne. Ale vaše sestra dnes nepřijde? zeptal se zase on.
Nic nechápu. Terezka říkala, že čekáte na mě. Asi jsem měla raději jít.
V tu chvíli donesli kávu.
Tak aspoň tu kávu vypijte, když jste už přišla.
Já nebudu, Libuška odsunula talíř s dortíkem.
Bojíte se, že přiberete? Ale vypadáte skvěle. Sluší vám to, řekl David.
Ale muži mají radši štíhlé.
Kdo vám to řekl? Co víte vůbec o klucích?
Nic, přiznala Libuška. Mám syna. Je mu pět. Terezka vám o tom neřekla? vysypala ze sebe.
Měla snad? podivil se David.
Ač Libuška několikrát odmítla, tušila, že si na ni Terezka zase něco vymyslela David se přesto nabídl, že ji doprovodí.
Šli spolu ulicí, David vyprávěl, Libuška naslouchala. Před domem si vyžádal její číslo.
Proč? podivila se.
Chci se s tebou ještě setkat. Povídal jsem o sobě, o tobě nevím nic. Ozvu se ti.
Ale zavolal až za týden.
Promiň, měl jsem hodně práce. Dneska večer mám čas, dáme ještě kávu?
Libušku to zaskočilo. Připadala si, jako když jí dává příkaz. Ale dala mu šanci.
Seděli v kavárně, Libuška začala zeširoka vykládat svůj příběh jak se narodila, jak se doma hádali.
Při vyprávění jí došlo hodně věcí, které viděla najednou cizíma očima.
Když vyšli ven, připojil se k nim toulavý pes. Zašli do krámu a David mu koupil rohlíky a párek.
U poklady stará paní před nimi dlouho počítala drobné. David za ni zaplatil a k tomu jí ještě koupil tabulku čokolády, salám a nanuk.
Ten nanuk byl proč? divila se Libuška.
Víš, měla jsem babičku. Milovala nanuky, ale nekupovala si je, šetřila.
Se mnou jednáš taky z lítosti? Jako se psem a babičkou? ptala se Libuška.
Ale ne. Ty se mi vážně moc líbíš. Zvířatům a starým pomáhám, když můžu. Proč bych neměl?
Pes schroustal rohlíky a odběhl.
Tak jak to šlo? volala večer Terezka.
Dobře, odpověděla Libuška.
V čem dobře?
Seznámili jsme se, s Davidem se budeme vídat. Děkuju, že jsi nás představila.
Fakt? Líbí se ti ten hrubián?
Je moc hodný. S ním je mi hezky. Řekl mi, že se mu líbím.
Terezka něco zamumlala a zavěsila. Brzy přišla k nim domů.
Libuška uložila Filipa a chtěla jít na kuchyň, když zaslechla, jak se máma a sestra baví.
Té krávě se vždycky daří. Chtěla jsem Davida odkopnout, pomstít se a on se zamiloval do té husy!
Co to říkáš? Máš přece manžela! zhrozila se máma.
Manžela… Stejně si hledá jinou, rozvedeme se, je to jen otázka času. Co mám dělat, mami?
Třeba si moc bereš, Terezko…
Ne, mami! Proč? Tlustá, hloupá, šťourá se ve vlasech cizím ženským, má malého syna a já dítě mít nemůžu.
To přece já jsem ho měla dostat. Ona mi je dluží, že jsem je seznámila. Měla jsem ji radši hodit do kanálu!
Prosím tě, co to
Mami, co je ti? vykřikla Terezka, Libuška vletěla do kuchyně.
Máma si tiskla hruď, lapala po dechu, oči v sloup. Libuška zavolala rychle záchranku.
Doktoři přišli včas. Následky mrtvice byly mírné.
Za dva měsíce si Libuška vzala Davida a spolu s Filipem se k němu přestěhovala.
Ale mámu chodila navštěvovat téměř denně. Terezka se rozhádala se všemi a někam odjela hledat štěstí…
…Rodiče často myslí, že děti o ničem neví, v hádkách před nimi neváhají. Ale děti vnímají všechno a zapamatují si.
Rivalita mezi sestrami o rodičovskou lásku, přízeň kluků může být krutá. Ale každá zlomyslná pomsta se nakonec obrátí proti tomu, kdo ji vymyslí.
Děti nikdy neposlouchají, co dospělí říkají, ale nikdy se nespletou, když je napodobují.
James Baldwin
Slova, která dcera slyší ať už jsou to slova podpory nebo zraňující se pro ni prostě stávají pravdou o sobě i o vztazích mezi lidmi.Libuška dlouho seděla v tichu svého nového domova, zamyšleně sledovala, jak se Filip u Davida učí vázat tkaničky. Z kuchyně voněl čerstvě upečený koláč, pes spokojeně podřimoval na koberci. Všechno bylo jiné, a přece správné.
Jednou, cestou z návštěvy u mámy, zastavila se s Filipem na lavičce v parku. Syn si opřel hlavu o její rameno a zeptal se:
Maminko, proč Terezka nechodí domů?
Libuška chvíli přemýšlela, jak našlapovat kolem bolesti, která stínila jejich rodinu. Nakonec místo vysvětlení řekla lehce:
Víš, někteří lidé musí nejdřív najít cestu sami k sobě, než najdou cestu domů.
Filip chvíli koukal do větví rozpínajícího se stromu a usmál se.
Já mám ale domov u tebe, mami. Tady.
Libuška ho objala a v tu chvíli pochopila, co jí kdysi tolik chybělo: pocit, že někam patří, že ji někdo opravdu chce a potřebuje. Už to nebyly srovnávání, dávno prominuté viny nebo chybějící srdce doma. Byla to její rodina, tak různorodá a křehká a přitom tolik pevná.
A možná, až jednoho dne Terezka pochopí, že odpouštět umí i ten, kdo byl nejvíc raněný, objeví ten vnitřní klid, který Libuška našla v sobě. Do té doby dál půjdou svým vlastním tempem, s tichou vírou, že každý má v srdci své místo, kam může vrátit.
A když Filip jednou pronesl:
Mami, až budu velký, budu lidem pomáhat, jako David pomáhal tomu pejskovi a babičce,
usmála se na něj a řekla:
Hlavně zůstaň vždycky takovým člověkem, jakým jsi teď. Ať už se budeš v životě cítit kdekoli, nezapomeň, že jsi doma tam, kde tě mají rádi.
A právě v tom tichém pohlazení ve vlasech v tom slunečním dni zjistila, že někdy stačí málo a pocit domova najdeš i tam, kde bys to čekal nejmíň ve vlastním srdci, když přestaneš hledat podobnosti a přijmeš s láskou všechny rozdíly.
