Moje máma s námi bude bydlet. Tečka, prohlásil manžel. Ale už večer si balil věci.
Jsou muži, kteří rozhodnutí přijímají jako když zabíjí hřebíky. Rychle, tvrdě, bez ohledu na to, kam přesně to vede.
Robert byl přesně takový.
Nebyl zlý člověk. To ne. Pracovitý, spolehlivý, matku má rád to mu nelze upřít. Jen byl zvyklý na to, že když rozhodne, tak to prostě platí. Manželka si možná zamumlá, ale nakonec se podvolí. Vždycky to tak bylo.
Jitka se opravdu podvolovala. Se shovívavým úsměvem, jaký ženy mají, když už dávno chápou víc než muži.
A pak jednoho večera přišel domů, postavil konvici na sporák a suše oznámil:
Máma s námi bude bydlet. Tečka.
Řekl to, jako by šlo o to, kdo koupí mléko. Žádná rodinná porada, žádné omluvy.
Jitka stála u sporáku.
Počkej, řekla. Ale vždyť jsme…
Jitko, přerušil ji hlasem, který konečně uzavřel diskuzi. Je sama. Je jí už přes šedesát. Je to moje povinnost.
Povinnost. Právě to slovo.
Ne co ty na to říkáš. Povinnost, jako by se to týkalo jen jeho, jako by Jitka byla jen někde na okraji.
Robe, začala opatrně, pojďme si o tom promluvit. Tvoje máma je hodná, to nepopírám. Ale jsme v bytě o dvou pokojích. Ty a já.
Dva gauče, skočil jí do řeči. Kde je problém?
Jitka vypnula sporák. Otočila se k němu. Chvíli ho beze slov pozorovala, pokoušela se pochopit, jestli ji vnímá nebo trpí tou zvláštní mužskou hluchotou na cizí argumenty.
Už jsi rozhodl? zeptala se.
Ano.
Beze mě.
Je to moje matka.
To bylo všechno.
Jitka pomaličku přikývla, zamyšleně.
Jasně, řekla jen.
A odešla do ložnice.
Robert chvíli stál v kuchyni, pak přešel do pokoje, zase zpět do kuchyně. Sedl si, vstal. Člověk učinil rozhodnutí ale vůbec netušil, co s tím, když to nikoho nepotěšilo.
Jitka seděla na okraji postele, zírala do šedého večera za oknem.
Už zase rozhodl a beze mě, opakovalo jí hlavou.
Večer se už nebavili. Ani ráno ne.
Druhý den to Jitka ještě zkusila.
Robert zíral do telefonu. Jitka přišla, posadila se k němu, složila ruce na kolena.
Robe, musíme si vážně promluvit.
Odložil telefon. To bylo dobré znamení obvykle neodkládal.
Tak mluv.
Chápu, že ti na mámě záleží. Skutečně chápu. Je sama, nemá to jednoduché. Ale jsme tu ve dvou pokojích, často je nám těsno i ve dvou. Když nás bude tři…
A co jako? přerušil ji.
Bude to těžké. Mně to bude nepříjemné.
Ty ji nemáš ráda?
Jitka na vteřinu zavřela oči.
Zase ta otázka. Jakmile žena řekne je mi to nepohodlné, hned tak ty ji nemáš ráda. Jako by člověk nemohl někoho mít rád a přitom s ním nechtít bydlet na třiceti metrech.
Vycházím s tvojí mámou dobře, opravdu, řekla trpělivě Jitka. Ale na návštěvu je to jiné než napořád. To je rozdíl.
Není to cizí člověk.
To vím.
Je jí samotné zle.
Rozumím tomu.
Tak kde je problém?!
Jitka se na něj dlouze zadívala. Pak tichounce:
Ty mě vůbec slyšíš?
Nepověděl nic. Zase vzal telefon.
Rozhovor skončil.
Další den zavolala Anna Novotná.
Jituško, ahoj, ozval se její měkký, jemně nejistý hlas. Promiň, že volám. Robert mi vše pověděl, celá ta situace je taková divná.
Nic se neděje, paní Novotná, odpověděla automaticky Jitka.
Ale děje, řekla tchyně. Podle hlasu to slyším.
Jitka mlčela.
Jen prostě nevím, jak by to mělo být, přiznala.
Já to vím moc dobře, usmála se Anna Novotná. Taky jsem měla tchyni. Před čtyřiceti lety jednoduše oznámili: Bude tu bydlet. Tři měsíce jsme to vydržely, a pak radši každá zvlášť. Málem nás to položilo.
Jitka se nevědomky pousmála.
Ale Robert na tom trvá, poznamenala Jitka.
Robert je Robert, přerušila ji tiše Anna Novotná. Výborný syn. Možná až moc. Jakmile si něco usmyslí, nehneš s ním. Už jako malý, když se něčeho chytil, nikdo s ním nepohnul.
Jitka mlčela. Nebylo co dodat.
Zkus s ním mluvit jinak, navrhla Anna Novotná. Ne o metrech, vnímáš? Pověz mu přímo: Robe, je pro mě důležité, abys mě bral do úvahy a radil se. To mu řekni.
A když mě zase nevyslyší?
Pauza.
Pak je to už jiný příběh, zašeptala Anna Novotná. Ale myslím, že tě uslyší. Oni, muži… Rozhodnutí opouštějí pomalu. Jako když loď obrací směr.
Jitka se proti své vůli zasmála.
Děkuji.
Není zač. A tiše dodala: Nechci být důvodem neshod u vás. Co by Robert říkal, já nechci mezi vás vpadnout.
K večeru Robert přišel domů a okamžitě cítil, že se něco změnilo.
Co je?
Nic.
Navečeřeli se. Pak Jitka řekla:
Robe, smím ti říct jednu věc? Bez výhrad, bez skákání do řeči?
Přikývl.
Je mi jedno, jestli je to tvoje máma, moje máma, dva pokoje, nebo deset. Vadí mi, že o důležité věci, které se nás týkají, rozhoduješ bez mě. Jako bych tu vůbec nebyla.
Robert otevřel ústa.
Nepřerušuj mě, připomněla mu.
Zavřel je.
To je všechno, co jsem chtěla říct.
Zvedla se a odešla umývat nádobí.
Robert seděl, hleděl do ubrusu. Dlouho. Pak vstal, šel na balkon, pak zase zpět. Postavil se vedle ní u dřezu a objal ji.
Pojď na čaj, řekla jen.
Chytil hrnek oběma rukama a mlčky pil.
Volal jsi mámě? zeptala se Jitka.
Ještě ne.
Ona volala mně.
Robert zvedl hlavu.
Co říkala?
Spoustu věcí, pousmála se Jitka. Máš opravdu rozumnou mámu.
Krátce, rozpačitě přikývl.
To ona je.
Venku se jemný déšť proměnil v vydatnější. Seděli potichu, jako by se těžký mrak posledních dní začal pomalu rozptylovat.
Třetí den volal Robert mámě. Přímo před Jitkou. A řekl:
Mami, začni si pomalu chystat věci. O víkendu přijedu pomoct.
Jitka stála ve dveřích kuchyně, slyšela ho. Robert zavěsil, otočil se a spatřil její tvář.
Ne, řekla Jitka.
Zatvářil se otráveně.
Jitko, já ji přece nemůžu nechat samotnou, chápeš?
Neříkám, ať je sama, přerušila ho klidně. Říkám, ať se mě aspoň zeptáš. Jen se zeptat.
Robert vstal. Několikrát nervózně přecházel po místnosti.
Víš co jestli je ti tvoje pohodlí přednější než moje máma…
Robe, ozval se jí tichý hlas. Prosím tě, nedělej to.
Ne, teď mluvím já! zvedl poprvé za ty dny hlas. Já nechci volit mezi ženou a mámou! To je přece šílené, že mě do toho někdo žene!
Nikdo tě nenutí volit, řekla Jitka tiše. Jen jsi postavil mě před hotovou věc a myslíš, že to přejdu.
A nepřejdeš?
Ne.
Robert na ni dlouze hleděl; v jeho očích se mísilo zmatení, zlost i cosi neurčitého.
Dobře, řekl nakonec.
A šel do ložnice.
Jitka uslyšela, jak otvírá skříň.
Vyšel ven se sbalenou taškou, hodil na sebe bundu.
Přespím u Honzy, řekl.
Dobře, byla její odpověď.
Vzal si klíče. Ještě na okamžik zůstal stát.
Ti přijde tohle normální? Jak to mezi námi je?
Ano, přijde. Ale ne, že se mě neptáš.
Robert otevřel pusu a radši zas zavřel. Odešel.
Dveře se zabouchly.
Jitka se vrátila do kuchyně.
Než se voda v konvici začala vařit, volala Anna Novotná.
Jituško, promiň. Robert mi psal, že šel ke kamarádovi. To kvůli mně?
Paní Novotná…
Ne, zarazila ji tchyně. Sama to vím. Kvůli mně.
Kvůli němu, opravila ji Jitka. On zas všechno rozhodl, beze mě.
Ticho.
Dobře jsi udělala, řekla Anna Novotná náhle pevně.
Co prosím?
Dobře jsi udělala, zopakovala. Já k vám nepůjdu. Opravdu ne. Tohle rozhodnutí jsem učinila sama, bez Roberta. Brzy mi bude sedmdesát a zvládnu to pořád sama. Syn je dobrý, ale někdo ho občas musí přibrzdit. A tys ho přibrzdila. Mě by neposlouchal.
Ráno se Jitka probudila v půl osmé. Žádná zpráva.
Život pokračoval.
Robert přišel další den, kolem desáté dopoledne.
Zvonek. Přitom měl klíče. To už o něčem svědčilo.
Jitka otevřela. Stál na prahu, pomačkaný po noci u kamaráda, s taškou v ruce.
Můžu dovnitř?
Pojď, kývla.
Šli do kuchyně. Usadil se, chvíli zíral na své ruce.
Máma mi volala, začal.
Vím.
Řekla, že k nám nepůjde. Že je to její rozhodnutí. A že ji nutit nemám. Zaváhal. A taky mi řekla, že jsem se choval jako pitomec. Doslova.
Anna Novotná je moudrá žena.
Jo, přikývl bez ironie. Jitko, neumím tak dobře mluvit o takových věcech. Víš to.
Vím.
Pochopil jsem. Udělal jsem to blbě. Rozhodl jsem sám a čekal, že prostě souhlasíš. Ale to není v pořádku.
Jitka na něj hleděla starým, klidným pohledem.
To opravdu není.
Už to nikdy neudělám, řekl potichu.
Jitka rozlila čaj, postavila mu hrnek před něj.
Ohledně tvojí mámy vůbec mi nevadí, když přijede, přes víkend, na návštěvu, třeba pomoct. To je v pořádku.
Rozumím, přikývl.
Díval se na ni s tím novým pohledem, kterého si všimla už včera.
Jsi dobrá, řekl měkce.
Já vím, usmála se konečně Jitka.
Za oknem svítilo obyčejné podzimní slunce ani horké, ani oslnivé, takové, které člověka chladnokrevně ujistí, že všechno je teď tak, jak má být.
