Jarmila se vdala pozdě (podle její matky) – v jednatřiceti letech. Měla ale hezký vzhled – šedé oči, světle hnědé mírně kudrnaté vlasy po ramena a milý úsměv.
„Měla sis hledat muže dřív, ty jsi pořád studovala a byla skromná. A tvoje kamarádky si vybraly ty nejlepší nápadníky,“ brblala Milada, Jarmilina matka. „A teď si bereš, co zbylo. Nelíbí se mi tvůj nápadník Milan. Je z obyčejných, rodiče z vesnice, ale nafoukaný až až… Co to má být?“
Milan měl opravdu složitou povahu – panovačný, domýšlivý a nesnášenlivý. To se ale ukázalo až poté, co si ho Jarmila vzala. Ze začátku se držel, hezky se dvořil, nosil květiny a byl pozorný.
Když pak pominulo první romantické období mladé rodiny, začal manžel ukazovat svou povahu. Drze Jarmile vytýkal kdeco, aniž by si uvědomil, že ji svým přísným poučujícím tónem může urazit. Jarmila se ale snažila, chtěla rodinu udržet, poslouchala manžela, pracovala v projektovém ústavu, byla uznávaná v práci a doma všechno stíhala. Milan se jen mračil a svou špatnou náladu si na ní vybíjel.
Narodil se jim Antonín, a když chlapec začal být nemocný a noci nespal, Milan se ještě víc odtáhl – chodil spát do druhého pokoje, aby ho nikdo nerušil.
Když byly Antonínovi čtyři roky, rodiče se rozvedli. Jarmila, unavená manželovou povahou, se rozhodla vychovávat syna sama. Milan s rozvodem souhlasil s takovou lehkostí, že ji to ranilo nejvíc. Jak se později ukázalo, už měl ke komu odejít. Naštěstí se rychle přestěhoval s druhou ženou do jiného města, a Jarmile to ulehčilo – alespoň nemusela potkávat bývalého na ulici…
Veškerou svou něhu věnovala Jarmila jedinému Antonínovi.
„Jarmilko,“ říkávala jí matka, „jsi ještě mladá, hezká, mohla by ses znovu vdát, nebo si aspoň najít nějakého přítele…“
Jarmila ale Miladu neposlouchala. Pilně pracovala, aby synovi zajistila všechno potřebné. Šetřila na všem, aby mu naspořila na studium i na svatbu, sobě odpírala kdeco. Výživné od manžela bylo velmi skromné.
Antonín rostl, dobře se učil, na střední škole chodil na doučování, aby se připravil na přijímačky na vysokou. Jarmila ho nadchla svým oborem, a když končil školu, už věděl, že se matka domluvila v ústavu, aby ho tam vzali do práce.
„Zrovna já brzy půjdu do důchodu a ty k nám přijdeš jako mladý odborník! Ředitele jsem přemluvila. Zná naši rodinu dlouho a slíbil, že tě vezme…“ radovala se Jarmila.
Antonín se vrátil domů a hned nastoupil do projektového ústavu, kde jeho matka pracovala dlouhá léta.
„Snažím se tě nezklamat!“ objímal matku. „A ty už brzy budeš odpočívat… Střídání generací!“
Za rok šla Jarmila do důchodu, právě jí bylo pětapadesát, a v té době si Antonín našel dívku Boženu. Byla to milá blondýnka s plnými tvary a štíhlýma nohama. Antonín byl zamilovaný až po uši a pár se chystal na svatbu.
Jarmila měla ze syna radost. Jediné, co ji teď trápilo, byl úbytek sil její matky. Milada už oslavila osmdesátiny a před jejím domem často zastavovala sanitka. Jarmila bydlela u matky ve dnech, kdy jí bylo obzvlášť špatně, pak spěchala domů, ale každý den matku navštěvovala, nosila jídlo, kupovala léky. Matka se vyptávala na mladé, na počasí a na Jarmilino zdraví.
„Až brzy odejdu, dcero,“ říkala Milada, „ale trápí mě má duše kvůli tobě. Ne kvůli Antonínovi, ten není sám, má ženu. Jsou zdraví, mladí, silní. Ale ty jsi celý život Antonína vychovávala, táhla, učila, naspořila jsi na svatbu, dali jsme jim s tebou peníze na auto. Všechno na něj. Sama ses nevdala, nejezdila k moři, na jih… Je mi tě líto. A já už druhým rokem marodím, zase na tvých rukou.“
„Ale maminko, já ničeho nelituju… Antonínek, ano, on je moje světlo v okně…“ začala Jarmila.
„Právě že světlo v okně, takhle to být nemělo. Rozmazlila jsi ho… Už je půl roku po svatbě a ke mně ani jednou nepřišli… Vědí, že jsem nemocná, na kraji hrobu… Možná se už neuvidíme… A k tobě taky nechodí. Copak je to správné?“ znepokojovala se babička Milada.
„Ale mami, mají medové týdny. Na nás nemyslí. A k tomu pracují…“ zastávala se Jarmila syna a snachy.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Milada, „nemluvíš správně. Matka je matka. A kolik jsi pro něj udělala… Na to se nesmí zapomínat. Ani v nouzi, ani v štěstí… Přesto jsi ho rozmazlila…“
Jarmila mlčela. Potom zavolala Antonínovi a požádala ho, aby přišel k babičce, protože se cítí špatně.
Antonín přišel s ženou, poseděli u Milady půl hodiny, vypili čaj a pospíchali domů. Bydleli u Boženiných rodičů v rodinném domku.
Babička Milada zemřela. Jarmila plakala, litovala matku, trochu i sebe. Matčina slova jí zněla ušima dlouhé večery, když seděla sama u okna a vzpomínala, jak se v tuhle hodinu dřív vracel syn z práce, ona prostírala stůl a vyměňovali si novinky… Teď byla sama.
Ale Jarmila se vzchopila a šla pracovat do mateřské školky, k údivu všech známých.
„Máš vysokou školu a budeš mýt podlahy? V důchodovém věku…“ říkaly sousedky. Ona odpovídala: „To nic. Celý život jsem seděla za stolem, za rýsovacím prknem. Musím se taky hýbat. Moje matka v mládí pracovala ve školce, ráda jsem za ní chodívala ze školy…“
Jarmila měla malý důchod, všechny úspory dala synovi. Ačkoli byla zvyklá žít skromně, teď si chtěla být trochu svobodnější v penězích. Práce jí brala síly i čas, ale rozhodně se nenudila. K tomu se na naléhání sousedky dala do národního sboru při domě kultury, a život se jí stal mnohem zajímavějším.
Jarmila se zaměstnávala také proto, aby nerušila Antonína a Boženu, nechtěla jim zasahovat do soukromí, i když jí bylo moc líto, že syn nejen nechodí, ale ani nevolá, leda když něco potřebuje.
Občas večer poplakovala, prohlížela album s dětskými fotografiemi syna. Aby se netrápila, nechala si ve fotoateliéru vytisknout své nejoblíbenější fotky se synem, kde jsou spolu, ve velkém formátu, dala je do rámů jako obrazy a pověsila po celém bytě.
Často se u nich zastavovala, dotýkala se rukou synovy tváře a usmívala se. Občas se jí zdálo, že se usmívá zpátky. A pak čekala na telefonát, a radovala se, když syn občas zaskočil na čaj nebo si vzít něco ze svých věcí nebo bot.
Antonín u matky zpravidla dlouho nevydržel. Ani hned nevšiml fotek v rámech. Když je konečně uviděl, zastavil se, podíval se na matku a překvapeně se zeptal:
„Co tě napadlo, že jsi je pověsila?“
„Jen tak…“ zakoktala Jarmila. „Už nejsem mladá, a tak si připomínám ty dávné, nejzlatější časy, když jsi byl malý…“
Antonín kývl a utíkal domů k ženě, úplně nechápaje „matčiny výstřelky“. Jarmile jako by matka z nebe pomáhala. Objevil se u ní i přítel ze sboru.
„No, Jarmilko, my máme v souboru jen tři chlapy, a ty jednoho ulovila. My jsme ho všechny ty roky nemohly omámit, a ty jsi ho do sebe hned zamilovala!“ smály se otevřeně zpěvačky. „To je, co znamená nováček!“
Všichni se smáli i sám „zamilovaný“ Václav, který Jarmile líbal ruku, když ji po zkoušce doprovázel domů.
Jarmila nebrala takové přátelství vážně a shovívavě přijímala dvoření pětašedesátiletého sólisty. On byl ale vytrvalý a doslova Jarmilu zbožňoval, přilnul k ní duší.
„Jarmilko, vy ani netušíte, jak je s vámi dobře. Jste chytrá, umíte naslouchat, klidná, a tak krásná.“
„Ale, ale… Už mě nechvalte, nebo budu úplně namyšlená. Věřím, a o vás můžu říct totéž. K tomu jste tak talentovaný! Měl byste vystupovat na velkých pódiích.“
„Už dávno jsem chtěl své koncerty nechat. Zpívat se dá i doma, u stolu o svátcích, moje děti mě poslouchají rády. Ale přišel jsem do souboru před deseti lety, protože jsem ovdověl a večer jsem nevydržel být sám. Tady je talentovaný vedoucí, vystoupení, malé oslavy – naše setkání. A teď už nikam nepůjdu, chci být s vámi.“
Jarmila šla domů a znovu se dívala na fotky a vzdychala. Antonín stejně zřídka volal, a toto setkání nenahradil ani zpěv, ani práce, ani dobří přátelé.
Ale trpěla a radovala se z řídkých návštěv syna. Až v poslední době začal naznačovat, že by nebylo špatné prodat babiččin byt, aby si s Boženou mohli pořídit vlastní.
„Špatně spolu vycházíte s její rodinou?“ polekala se Jarmila.
„Ne, dobře, ale Božena chce vlastní byt,“ zakoktal Antonín.
„Tak prosím, stěhujte se a bydlete klidně už zítra!“ řekla Jarmila synovi. „I když je to malý dvoupokojový panelák, vám jako mladé rodině zatím stačí.“
„Opravdu?“ rozzářil se Antonín. „Ty jsi nejlepší máma na světě! Běžím potěšit Boženu. Teď máme vlastní byt!“
„Počkej, synku. Byt zůstane můj,“ zastavila ho Jarmila. „Na nikoho ho zatím přepisovat nebudu. Vy tam bydléte v lásce a udělejte mi vnoučata.“
Antonín odešel. Brzy se s ženou přestěhoval do babiččina útulného bytu. Jak ho matka prosila, za rok se jim narodila dcerka na radost všem, hlavně rodičům.
Jarmila už skončila v práci, pochopila, že teď je čas věnovat se vnučce a také sobě, aby byla zdravá. Její nápadník Václav byl tak vytrvalý, že přemluvil Jarmilu ke společnému bydlení, a stali se párem, žijíc na dva byty.
Jarmila si zvykla na roli babičky i manželky a jen žasla, jak rychle se její život v poslední době mění. Děkovala Václavovi za „druhé jaro“ a on se nepřestával radovat ze své lásky a děkovat osudu za to setkání.
U mladé rodiny bylo také vše v pořádku. Antonín byl k matce pozornější a častěji ji navštěvoval. Jednou začal mluvit o výměně bytů.
„Bude druhé dítě, mami,“ začal.
„Ano, vím, a moc se těším,“ usmála se Jarmila.
„Božena mě prosí, abych s tebou promluvil, že bys ty měla přesídlit do babiččina bytu a my sem, do našeho. Je prostornější, o deset metrů větší, stalinský dům. S dvěma dětmi by nám tu bylo pohodlněji…“
„A proč Božena vždycky žádá skrze tebe a sama mlčí?“ usmála se Jarmila. „Ví, že ti neumím odmítnout? Proč by nepřemluvila svoje rodiče, aby bydleli v babiččině bytě, a vám dali jejich prostorný dům? Vždyť je jediná dcera! Děti by měly rozlet!“
Antonín zrudl a odešel. Jarmila nespěchala synovi vyhovět. I ona si zvykla na svůj byt. Každá věc byla po ruce, všechno na svém místě, známé a obydlené, s zavřenýma očima by našla i jehlu…
A hned si vzpomněla na matčina slova: „Rozmazlila jsi ho, Antonínka, oj, rozmazlila…“ A Jarmila se rozhodla nespěchat. Narodila se druhá vnučka, přidala mnoho příjemných starostí celé rodině. Holčičky rostly spolu, bydlely v jedné malé místnosti a o víkendech chodily na návštěvu k babičce Jarmile i k babičce a dědečkovi z Boženiny strany. Tam měly prostor na dvoře i v zahradě s besídkou a vlastní houpačkou a bobulemi.
Jarmila s Václavem začali bydlet spolu v jejím bytě a nájemníkům pronajímali jeho byt, aby měli víc peněz na živobytí. Rádi chodili do divadla a na jednodenní či dvoudenní výlety, proto se rozhodli sloučit domácnost.
Až po dvanácti letech, když Václav zemřel, se Jarmila přestěhovala do bytu své matky, který byl zároveň bytem jejího dětství.
„Tak, synku, vezměte náš byt, bydlete tam, mně stačí i ten malý,“ řekla synovi. „Najezdila jsem se, nazpívala, budu teď doma, čekat na holčičky na návštěvu a na vás taky. Doufám, že mě neopustíte…“
Syn objal matku a pomohl jí přestěhovat se do zdí známých z dětství, udělal tam malou kosmetickou úpravu.
Jarmila nechtěla nic měnit v zařízení bytu, jen pověsila na stěny ty velké fotky syna, matky a své z mládí. Na stolku stál portrét Václava…
„Tady budeme všichni spolu,“ usmívala se Jarmila jasně a klidně, hledíc na milované lidi na fotkách. „A co bych si ještě přála? Rodné zdi a teplo mých drahých.“
Vnučky babičku navštěvovaly. Holky rády zůstávaly u ní přes noc, ve své obvyklé ložničce, kde stále stály jejich postýlky, a dlouho neutichaly hovory proložené smíchem a žertíky.
„No tak, holky, už spát!“ poroučela babička z velkého pokoje. „Straky běloboké… Zítra vstáváme brzy. Budu vás učit dělat tvarohové lívance. Aby vám nechyběl kuchařský základ. Zkoušku z vaření u mě budete skládat osobně!“„Babi, a ty budeš taky spát?“ zeptala se mladší vnučka z postele.
„Už brzy, holčičky. Až si ještě jednou projdu celý dům a pohladím všechny ty vzpomínky,“ odpověděla Jarmila tiše.
Prošla kolem Václavovy fotky, dotkla se rámu a usmála se. Pak se zastavila u velké fotky syna z dětství – usmíval se na ni z tenké vrstvy skla, jako by tu byl s ní. A za ním, v pozadí, matka Milada s přísným, ale milujícím pohledem.
Jarmila si sedla do křesla, které ještě pamatovalo její dětství, a pohlédla na noční oblohu za oknem. Měsíc svítil nad panelákovým sídlištěm, ale jí se zdálo, že vidí i tu besídku u Boženiných rodičů, dvůr plný her a vůni bobulí. Cítila, jak ji obklopují všechny generace – matčina přísnost i láska, Václavova něha, Antonínův úsměv, smích vnuček.
Zavřela oči a usmála se. „Mami, měla jsi pravdu. Rozmazlila jsem ho. Ale víš co? Každá kapka té lásky se vrátila – v těch dvou holčičkách, v tom klidu, v tom, že teď už vím, že i pozdní štěstí voní stejně sladce jako to první.“
Vstala, přešla k ložnici vnuček a pootevřela dveře. Už spaly, tvářičky rozzářené měsíčním svitem. Jarmila pošeptala do ticha: „Děkuju, že jste tu.“
A pak se tiše vrátila do svého pokoje, lehla si vedle prázdného místa, které kdysi patřilo Václavovi, a usnula s úsměvem, který už nikdy nevyhasl.
