**Deník, 12. května 2026**
Dnes večer jsem se vrátila domů po návštěvě u rodičů, kde nás nečekaně přivítalo Mami, tati, ahoj, požádali jste nás, abychom přijeli co se stalo? naprosto nečekaně jsme se vklouzli do jejich obýváku. Ve skutečnosti se všechno odehrálo už před nějakou dobou. Moje matka, Jana, trpěla těžkým onemocněním druhé stadium rakoviny.
Podstoupila cyklus chemoterapie, následně i radioterapii. Úspěšně přešla do remise, vlasy jí začaly mírně dorůst. Přesto však nebylo čas si oddechnout; stav se zhoršoval a bolest se vracela.
Věro, Tomáši, dobrý večer, pojďte dál, řekla bledá a hubená Jana, připomínající malou dívku.
Děti, posaďte se. Máme k vám neobvyklý požadavek, poslechněte si mě, byl poněkud zmatený můj otec Petr.
Sedli jsme na pohovku a čekali, co nám řekne. Jana si povzdechla, podívala se na manžela Borise, jako by hledala oporu.
Věro, Tomáši, nesnažte se, mám k vám zvlášť podivný požadavek. Jedná se o to prosíme vás, začala.
Adoptujte nám chlapce, prosím! Už nám nebudou dávat další děti, a to z různých důvodů, doplnila.
Chvíli nastalo ticho. První, kdo prolomil napětí, byla moje sestra:
Mami, myslím, že budeš překvapená, ale už dlouho jsme o tom chtěli mluvit, jen jsme se báli říct. Tomáš a já opravdu toužíme po synovi, ale už máme dvě vnučky tvoje a tatínkovo: Míša a Tereza.
Nemáme žádnou záruku, že třetí dítě bude chlapec. Navíc naše zdraví už není to pravé po císařském řezu už mi lékaři nedoporučují další těhotenství. Přemýšleli jsme tedy, že bychom si mohli vzít chlapce z dětského domova a začlenit ho do naší rodiny.
Pak přišla Jana a s úzkostí pošimrála svůj narostlý vlas:
Věro, vůbec nevím, jak začít zhoršilo se mi opět zdraví. Nedávno mě navštívila naše stará známá, teta Naděžda z bývalé práce. Pamatuješ, jak měla nad okem znaménko, které se skoro dotýkalo oka? Lidé ji varovali, že by to mělo být odstraněno. Teď ale vypadá naprosto skvěle znaménko už není.
Naděžda mi také řekla, že navštívila babičku Zinu ve vesnici, kde pomáhá lidem z různých měst. Přemýšlela jsem, co mi chybí, a rozhodla jsem se s ní jet.
Babička Zina mi položila podivnou otázku: Máš syna? Když jí řekla, že mám jednu dceru Věru a dvě milované vnučky Míšu a Terezu, zeptala se, co se stalo s mou dcerou. Zjistila jsem, že nikdo kromě mě a Petra neví, že jsem v pozdním termínu měla potrat. Měl to být první chlapec, ale nepřežil.
A co dál? zeptala se Věra s velkými očima.
Babička Zina odpověděla: Adoptuj chlapce. Pak odešla a já jsem se rozplakala, jako bych byla vinená, že jsem nedokázala zachovat svého prvorozeného syna. Teď však musím dát lásku a teplo jinému chlapci, aby se naše rovnováha obnovila.
Uvědomila jsem si, že to opravdu chci. S Petrem máme možnost poskytnout malému dítěti vše, co potřebuje lásku, bezpečí i domov. Nejde jen o to, abychom se uzdravili, ale o to, zachránit jedno život před osamělostí a sirotkem. Rozumíte mi?
Mami, rozumím ti a plně tě podporuji, řekla Věra se slzami a objala mě. Uděláme to!
Předem jsme s Tomášem probrali s ředitelkou dětského domova v Brně možnost adopce chlapce. Dostali jsme pozvání, abychom si prohlédli děti.
Jana a Boris, můj manžel, také vyrazili. V dětském herním pokoji na koberci si hrály děti od tří let výše.
Mami, podívej, ten chlapeček je zrzavý, vypadá jako ty, když staví věž z kostek. I jazýček mu pořádně vyplázl, šeptala Věra a ukázala na jednoho chlapce na podlaze.
Zatímco jsme to sledovali, z rohu místnosti se ozvaly nesrozumitelné šepoty. V rohu stál starší chlapec se smutnýma očima, který něco mumlal.
Mluvíš k nám? Řekni trochu nahlas, nerozumím, zeptala se Jana.
Chlapec udělal krok k ní a řekl: Tetičko, prosím, vezměte mě, slibuji, nebudete litovat.
Rychle jsme vyplnili všechny papíry a adoptovali Matěje. Míša a Tereza byly nesmírně hrdé, že mají nového bratříčka. Matěj se rychle přizpůsobil, začal Jana a Borise oslovovat jako máma Ira a táta Petr. Často navštěvoval babičku Iru a dědečka Boba, kteří bydleli nedaleko; škola byla v docházce.
Babička Zina mu říkala maminka Ira, což mu připadalo zvláštní, ale on si na to zvykl. Jana při pohledu na Matěje cítila, jako by to byl ten chlapec, který tehdy nepřežil.
Lékaři mi po operaci doporučili další léčebný cyklus, ale nepřinášel zlepšení stav se zhoršoval. Matěj se mi držel za ruku, hladil mé krátké vlásky a ptal se: Maminko Iro, proč jsi nemocná? Chci, aby ses uzdravila!
Nevím, Matěji, odpověděla jsem, ale slibuji, že se budu snažit. Líbilo se mi, jak mě nazývá maminka Iro.
Boris se poradil s chirurgem, který trval na operaci.
Jaké šance? zeptal se Boris.
Padesát na padesát. Uděláme vše, co je v našich silách, a to ji zachrání, řekl doktor.
V den operace byli všichni napjatí. Jana neustále volala Petra. Ten se domluvil s lékařem, že mu bude podávat zprávy, a Boris byl jako na hřebenech.
Když Boris neviděl Matěje, našel ho v ložnici u mého pláště. Chlapec seděl na podlaze, zakloněn do mého pláště, brečel a tiše opakoval:
Maminko Iro, neodcházej, nechci tě znovu ztratit, prosím! Chci, abys byla se mnou vždycky, maminko Iro!
Zvonek telefonu rozechválil oba Borise i Matěje. Volal doktor s unaveným a bezradným hlasem, který mě nejprve přiměl se chvět.
Je to pravda? Podařilo se operaci přežít? zeptal se Boris.
Je to Mikuláš Ivanovič, odpověděl doktor. Operace byla těžká, ale výsledek je úspěšný, vaše manželka to přežila.
Byla na hraně, poprvé jsem viděla něco, co připomínalo zázrak jako by někdo z nebe podpořil její život v okamžiku, kdy se zdálo, že se může rozpadnout.
Gratuluji, vypadá to, že jí byl darován další den, řekl doktor. Máme ještě co slavit.
Děkuji, děkuji, doktore! objal jsem Matěje.
Vidíš, všechno je v pořádku. Mamka Ira je živá! Jaké štěstí, že jsi s námi, malý.
Promiň, že jsem tě o to prosila, maminko Iro, děkuji ti, můj milý synku.
Zapisovala jsem tyto okamžiky do deníku, abych si připomněla, že i v temnotě může vzejít světlo a že láska, kterou dáváme, nás vždy zachrání.
