Mami, kolik toho ještě můžeš?Budeš celý život jen připomínat? odpovídá mi pohrdavě patnáctiletá Míla.
Ne celý život, jen dokud u nás bydlí babička.Když vyjde na ulici, může se ztratit a
A zemře za plotem, a my budeme žít s tíhou vinyMami, a co kdybychom ji prostě nechali? znovu s výzvou ptám.
Co necháš? netuší máma.
Nechám ji jít a ztratit se.Říkala jsi, že tě už nebaví s ní tahat za staré vlasy.
Jak můžeš?Je to moje tchyně, ne příbuzná, ale pro tebe je to babička.
Babička? mrzutě mrkám, jako když se začínám rozzlobit. Kde byla, když nás její syn opustil?Když odmítala se mnou sedět?S vlastní vnučkou?Neměla tě ráda, když jsi se chytala za jakoukoliv práci, aby sis přivydělala poslední korunuDokonce tě obviňovala, že manžel odešel
Přestaň okamžitě! vybuchne máma. Zbytečně jsem ti to všechno vykládala. povzdechne si. Špatně jsem tě vychovala, protože v tobě není soucit k bližnímu, k vlastní rodině.Bojím se, že až zestárnu, budeš ke mně mít stejný přístup.Co se ti stane?Vždy jsi byla hodná dívka.Nemohla jsi projít okolo opuštěného koťátka nebo štěněte, vždy je vzala domů.Babička ale není štěně
Už je potrestaná.Tvůj otec nejenže nás opustil, ale i ji.
Mami, jdi do práce, už se zpozdím.Slibuji, že zamknu dveře. podívám se na mámu s výčitkou.
Dobře, abychom si neřekly zbytečné věci ale máma se nehýbe.
Promiň, mami, ale koukat na tebe bolí.Kůže a kosti.Je ti čtyřicet a kráčíš jako stará žena, sotva se ti hýbají nohy.Jsi pořád unavená.Proč se na mě tak díváš?Kdo ti řekne pravdu, pokud ne já?
Děkuju.Dbej, ať nezapíná plynový sporák a neotvírá vodu ve vaně.
Právě jsem řekla, že jsme s ní jako připoutaná.Žádný život.Mami, pojďme ji dát do domova pro seniory.Tam bude pod stálým dohledem.Nerozumí nic
Zase? přeruší mě máma.
Bude lepší i pro ni, pokračuji, aniž bych si všimla, jak se máma rozčiluje.
Neposlouchám tě dál.Nechci ji nikam dávat.Kolik jí zbývá?Nech ji doma
Překoná nás oba.Jdi do práce.Já nikam neodjdu, zamknu dveře, slibuju, řeknu ostře.
Odpusť.Zaútočila jsem na tebeVšichni chodí ven, a ty hlídáš babičku.
Mluvíme, aniž bychom si všimli otevřených dveří babiččina pokoje.Babička slyší, ale sotva rozumí a za okamžik zapomene.
Máma jde do práce, já vstoupím do svého bývalého pokoje, kde teď bydlí babička.
Co chceš, babi? ptám se.
Její pohled nevyjadřuje žádný záměr.
Poďme, dám ti bonbón, pomohu babičce vstát a vedu ji do kuchyně.
A kdo jsi? babička zírá prázdným pohledem.
Vypij čaj, povzdechnu a položit před ní bonbon.
Babička miluje sladkosti.S mámou jsme před ní schovávaly bonbóny a dávaly jen jeden k čaji.Sleduji, jak rozbaluje lesklý papírek.Rudá šedá kůže hlavy prosvítá bledým šedým vlasem.Otočím se.
Kdysi si barvila a česala vlasy, nosila bohaté účesy.Růžovou rtěnkou zdobila rty, obkreslovala obočí křivkou.Pamatuju si sladkou vůni jejího parfému.Na babičku se dívají muži, dokud nezkazí rozum.
Nemohu si rozmyslet, co k ní cítím lítost, soucit nebo nepřátelství?Krátké zaklepání na dveře mě odvede od myšlenek.
Asi máma něco zapomněla, odcházím otevřít.
U dveří stojí můj kamarád, středoškolák Šimon.Máma nepovažuje naše přátelství za vhodné, takže přichází, když není doma.
Ahoj.Proč jsi tak brzy?Máma právě odešla, šeptám.
Vím.Nevšimla si mě.
Míla! ozve se z kuchyně babiččin hlas.
Kdo je Míla? zeptá se Šimon.
To je, jak máma říká, moje dcera.Teď ji odvedu do pokoje.Jdi do koupelny a buď potichu.Dnes má prozření, nasměřuji Šimona ke dveřím koupelny.
Není tam nikdo. vstoupím do kuchyně a uvidím prázdný hrnek a papírek na stole.
Chci čaj, řekne babička.
Ale uvědomuji si, že slova jsou marná.
Babička rychle zapomíná, co se právě stalo, ale dobře si pamatuje dávné časy.Často plete věci, nepoznává ani mamu.Občas však zažije krátké, vzácné prozření.
Nemohu rozeznat, zda babička jen láká na další bonbón, nebo opravdu zapomněla, že právě pila čaj.Kdo to ví?Zhluboka vydechnu, položit před ní další šálek čaje a další bonbón.
Babička pomalu odhaluje papírek neposednými prsty.Když hrnek zůstane prázdný, odvedu ji zpět do pokoje a položí ji na postel.
Teď spinkej, řeknu a zavřu dveře.
Z koupelny už vychází Šimon.
Můžu vyjít? ptá se.
Jo, jdi do kuchyně. podívám se na zavřené dveře a jde za ním.
Sedneme si u stolu těsně vedle sebe, sluchátka v uších, hudba z telephonu.Zavřu oči, kývu hlavou do rytmu.Nevšimnu si, jak babička proklouzne do předsíní
Když vyjdu přivítat Šimona, vidím otevřené dveře.Rozběhnu se do pokoje, ale babičky už není.
DveřeNezamkla jsem je.Odešla.Máma si pomyslí, že jsem to udělala úmyslně, sténám téměř brečící.
Proč by si to myslela? ptá se Šimon.
Nechápeš.Dnes jsem říkala, že by bylo lepší, kdyby se ztratila.Máma si bude myslet, že jsem úmyslně neuzamkla, jen kvůli ní.
Dobře, obleč se, pojďme ji hledat.Nemůže být daleko, řekne Šimon.
Podívám se na věšák babiččin šaty jsou na místě.Boty také.
Šla v župánku a pyžamu? zahanbeně se dívám na Šimona.
Možná šla k sousedům, nepoznala schodyJdu po domě, ty se podívej po sousedních bytech, řekne a běží dolů po schodech.
V domě nikdo neodpovídá na zaklepání.Nejdu dál po sousedech, vyběhnu ven.Šimon běhá po dvoře, kouká pod keře, pod dětským skluzavkou
Není nikde.Podívejme se do sousedních dvorů.Ty běž vpravo, já vlevo.Kdo najde první, zavolá druhého.Setkáme se tady, velí Šimon a běží pryč.
Běžím až k autobusové zastávce.Babička není k nalezení.Kolik už uběhlo?Třicet minut?Čtyřicet?Kam může jít v župánku a pyžamu?
Musíme zavolat policii, říkám.
Počkej.Vzpomínáš, kde nejčastěji chodila?Co měla ráda? ptá se Šimon.
Myslím na to, ale nic nenapadne.Zvednu ramena.
Dobře, rozšíříme okruh.Ty běž ke škole, já tam přijdu, mává rukou.
Ulice jsou jen z části osvětlené.Temné úseky se snažím projít rychle.Mám pocit, že se za keři něco skrývá.U školy si vzpomenu na babiččinu historku: jednou zapomněla sešit ve třídě, vracela se, ale strážník zamkl dveře.Babička vyskočila z okna na první podlaží a málem si zlomila nohu.
Přestože nechodila na tu školu, vždy si tu tu historku vyprávěla.Široké brány jsou otevřené.Budova školy má tvar písmene P.Obletím jedno křídlo a vidím skupinu chlapců.Smějí se nad někým.Babička!rozpoznám a běžím k nim.
Uprostřed dvora stojí babička ve svém šedo-modrém župánku.Jeden z chlapců jí podává prázdný papírek.Když se natáhne, myslí si, že je to bonbón, ale chlapec odtáhne ruku a všichni se rozesmějí.
Nic nechápe.Z jaké psychiatrické léčebny jsi utekla?Chceš bonbón? znovu podává papírek.
Odejďte od ní! křičím nahlas.
Chlapci se na mě podívají.
Podívejte, další!
Kdo jsi? Vnučka?
Utekl s babičkou z léčebny?
A vnučka nic.Chceš bonbón? jeden z nich jde k Míle.
Ostatní ho následují.
Ustoupím.Chlapci se postaví jako zeď, blokují babičku.Už se nesmějí, jen arogantně sledují její strach a svou sílu.Zadní část těla opřu o plot, brány zůstávají otevřené.Na povel se vrhnou na mě.
Švihnu rukama ve vzduchu, snažím se je udržet dál, ale jsou tři.Jeden mě chytí za ruce, druzí mě přitisknou k plotu nehnout se.Hledají, kdo z nich bude první
Všichni odtáhněte se! křičí Šimon těsně vedle.
Dva ustoupí, ale třetí stále drží.Bojují s ním.Kopnu ho do nohy, pustí mě.Na zemi najdu kus dříku, zvednu ho a chci udeřit jednoho z nich, ale dopadnu na záda.
Kluk se zvedne a vrhne se na mě.Běhám k bráně.
Dívko, běžte k nám.Zavolali jsme policii vidím muže a ženu za plotem. Výtržníci, nemají žádný život
Zmínka o policii je pro chlapce dostačující a utekají.Vrátím se k Šimonovi.
Pomoz mi to spravit.Žádná vděčnost, mrkne ke mně muž.
Hlavní, že je všechno v pořádku, řekne žena.
Pomohu Šimonovi vstát.Přistoupíme k vyděšené babičce.Myslí, že jsou to zase výtržníci.
Bá, to jsem já, Míla.Jdeme domů. obejmu ji.
Jaká Míla?Čeká na Borise.Už má hodiny, až končí
Bá, Borys už je pryč ze školy.Pojďme.
Všechno jsem slyšela, najednou babička prohlásí.
Co? zeptám se, i když už vím, o co jde.
Možná babička skutečně rozumí víc, než si myslíme.
Míla chce mě poslat do domova pro seniory.Nenechte mě, vyčichlá.
Dobře, pojďme, je zima, a v tom župánku se můžeš nachladit
Nechci do nemocnice, protestuje.
S Šimonem ji přineseme zpět domů.Obléknu ji, podám horký čaj s bonbonem a uložím do postele.
Jak se vrátíš domů?Celá špinavá, v krvi, Šimon a já stojíme ve dveřích bytu.
Nic, hlavní, že babičku jsme našli.A ty jsi statečný, že ses nezdál, usměje se Šimon.
Byla jsem vyděšená.Kdyby ses nedostal
Všechno je v pořádku.Promiň, že jsem nezamkl dveře
Zavřu za Šimonem dveře a usednu ke stolu v kuchyni.Už se mi nechvěje, ale klidně nemohu se uklidnit.Myslím na to, že kdybych babičku nenašla, musela bych celý život žít s pocitem viny, jak říkala máma.Jsem ráda, že vše dopadlo dobře.
Stydím se za hádku s mámou.Mám mnohem těžší úkol nejen babičMísto toho, abych se jen litovala, slibuji, že budu pečovat i o svou matku s takovou láskou, jakou si zaslouží.
