A víš, že Haničce se narodil už druhý vnouček? tchyně, paní Milada, dolila Martině čaj do šálku. Kluk, tři kila osm set, zdravý a pěkně baculatý.
Martina přikývla, zahřívala si dlaně o horký porcelán. V bytě paní Milady bylo vždycky chladno šetřila na topení, ale stůl se pod jejím vedením vždycky prohýbal pod koláči, domácími sekanými a bramborovým salátem. Člověk měl pocit, že je pozván na svatbu, ne jen na obyčejný čaj.
A vy s Alešem mě pořád nechcete potěšit. Martinko, kolik ještě chcete čekat? Už dávno vám není dvacet. Aleš má jednatřicet, ty osmadvacet. Už je nejvyšší čas! Milada posunula směrem k Martině misku domácího rybízového džemu. Já už si představovala, jak budu chovat vnoučátka, a vy pořád jenom ještě počkáme.
Paní Milado, teď není lehká doba, Martina mluvila tiše, s opatrností, jako by balancovala na tenkém ledě. Šetříme na byt. Zvládnout hypotéku a dítě najednou se prostě nedá. Lepší je mít vlastní střechu nad hlavou a pak teprve přivést dítě.
Tchyně mávla rukou, jako by odháněla nepříjemný hmyz.
To jsou jen výmluvy! Prostě do toho běžte a ono se to pak nějak vyřeší. My s Petrem začínali v kolejním pokoji, měli jsme osmnáct metrů čtverečních ve třech. A Aleše jsme přesto vychovali, vystudoval. Když budete všechno jen propočítávat, nedočkám se vnoučat ani v důchodu.
Martina upila z šálku, získávajíc tím pár sekund klidu. Za oknem bylo zatažené únorové nebe, po skle stékaly kapky kdoví, jestli to byl déšť nebo odtávající sníh. V sousedním pokoji tiše tikaly hodiny, které si paní Milada přivezla z domu svých rodičů.
Dneska už to takhle nefunguje, Martina jemně položila šálek na stůl. Dřív to ještě šlo nějak zvládnout. Ale teď nájem, jídlo, plenky, lékaři utopili bychom se v dluzích.
Já bych ti pomáhala s vnoučkem! Milada se nadšeně naklonila, jako by tím všechny problémy vyřešila. Tobě by stačilo porodit, a dál to nech na mě. Procházky, jídlo, vstávání v noci zařídím všechno.
Martina uvnitř ucítila nelibost. Ne vztek spíš takové tupé, houževnaté podráždění.
Paní Milado, chci své dítě vychovávat sama. Nechci po třech měsících zpátky do práce jen kvůli penězům, chci s ním být. První roky jsou prostě nejdůležitější.
Tchyně sevřela rty a odvrátila se k oknu. Martina tuhle grimásu znala teď bude paní Milada mlčet a teatrálně cinkat nádobím, aby ukázala, jak ji chladná slova zranila.
Martina dopila čaj a vstala.
Děkuji za pohoštění, už musím jít. Aleš chtěl, abych byla doma v sedm.
Tchyně přikývla, aniž by se na ni podívala. Martina se oblékla, letmo políbila Miladu na tvář a odešla.
Cestou v taxíku opřela čelo o studené okno a zavřela oči. Za okny ubíhaly šedivé paneláky, billboardy a lidi v tmavých bundách. Milada zkrátka nevnímala, že se doba změnila. Že dnes se prostě do všeho nejde vrhat po hlavě a doufat, že to nějak dopadne. Dítě je odpovědnost. Martina pro své budoucí dítě chtěla vše: vlastní pokoj, dobrou školu, kroužky. Na to byl potřeba vlastní byt, ne podnájem.
Uplynuly dva měsíce
Martina připravila k večeři kuře s bramborami Aleš to měl rád, jednoduché a syté jídlo. Včera volala Milada, že přijde, prý má něco důležitého na srdci. Martina tomu nevěnovala moc pozornosti, většinou to stejně skončilo recepty nebo stížnostmi na sousedku.
Ale jakmile usedli ke stolu a Milada odsunula talíř, Martinu zalilo napětí.
Vzpomínáte na tetu Boženu, sestřenici mé maminky? letmo se rozhlédla po obou. Minulý měsíc odešla. Už netrpí
Aleš přikývl. Martina nejistě pokrčila rameny tetu Boženu znala jen z jedné dávné rodinné oslavy.
No, Milada se narovnala a Martina vytušila, že přijde něco zásadního. Teta mi odkázala byt. Dvoupokojový. Potřeboval by opravu, ale sám byt je hezký, zděný dům.
Aleš obdivně hvízdl.
Fakt? Mami, to je skvělé!
Počkej, Milada zvedla ruku. Chci byt nechat přepsat na vás dva.
Martina se zarazila s vidličkou v ruce.
Ale mám podmínku, Milada se jí dívala přímo do očí. Porodíte mi vnouče. Klidně i vnučku, na tom nezáleží. Jakmile bude dítě, byt bude váš.
Ticho naplnilo místnost, až z kuchyně bylo slyšet pleskání kapek z nedostatečně dotaženého kohoutku.
Milada nenechala prostor pro pochybnosti a spustila rychle, jako by se bála, že ji někdo přeruší.
Už nemusíte šetřit, rozumíte? Byt bude váš! Peníze, co jste si odkládali, budete moct dát na miminko. Kočárek, postýlka, oblečení dneska to stojí fůru peněz! Teď už nemusíte myslet na bydlení, nemusíte brát hypotéku.
Aleš se díval na Martinu a čekal na její rozhodnutí. Martina zjistila, že nemá co namítat. Vždyť opravdu dítě chtěli, jen to kvůli bytu oddalovali. A teď byl ten problém vyřešený jediným notářským podpisem.
Souhlasíme, Martina položila ruku na tu Alešovu. Chtěli jsme už dávno, jen jsme čekali na vhodný čas.
Milada vypadala spokojená, jako by právě získala nový smysl života.
Uplynul rok
Matýskovi byl měsíc. Martina ho kolébala v ložnici a tiše mu zpívala, když v předsíni cvakl zámek. Vyšla ven se synem v náručí.
Aleši, jak to že jsi doma tak brzy?
V předsíni stála paní Milada. V ruce tašky, na tváři triumfální úsměv.
Martina zůstala stát ve dveřích pokoje.
Paní Milado? Jak jste se sem dostala?
Tchyně zvedla ruku s klíčem na přívěsku s plastovou sedmikráskou.
Jedny jsem si nechala, pro jistotu. Nikdy nevíš kdybyste potřebovali pomoc a nebyli doma.
Martina spolkla odpověď, co se jí drala na jazyk. Nebyl čas, nebylo místo. Matýsek právě usnul, hádka by ho vzbudila.
Milada už byla v kuchyni, zamračeně si prohlížela dřez se šálky a talířem.
To je co? Nádobí neumyté, drobky všude… otevřela lednici a nesouhlasně kroutila hlavou. A co tady budete jíst? Kefír a sýr? Aleš přijde z práce a nic teplého?
Martina tiskla syna k sobě, cítila jak sebou zavrtěl, ale ještě spal.
Jsem celý den s malým, paní Milado. Chtěl být pořád na rukou, sotva ho položím, zase pláče.
Tchyně už vešla do dětského pokoje, Martina ji nemohla zastavit. Milada kriticky koukala na přebalovací pult i police s lahvičkami.
Máš to tu špatně, Martino. A ty plenky kdepak, tyhle dřou, to není vhodné pro kojence.
Jsou to flanelové plenky, jsou měkké.
Já vím, jak mají být měkké, já vychovala syna, Milada se malinko ušklíbla. Jsi pořád doma, Martino. Proč tady není pořádek?
Martina kývla směrem k Matýskovi, který klidně dýchal na jejím rameni.
Právě proto.
Nesmysl, Milada mávla rukou. Já zvládala vařit, prát, uklízet a ještě se starat o Aleška. A vy mi dnes řeknete, že se to nedá?
Za hodinu odešla. Po bytě zůstaly přemístěné lahvičky, přeskládané plenky a pocit, že přes Martinu přejel parní válec.
Večer, když se Aleš vrátil, počkala, až dojí, a sedla si naproti.
Aleši, takhle to dál nejde. Tvoje máma sem chodí kdy chce, má klíč. Já už to nezvládám, jsem nevyspaná, na dně, a do toho ještě její kontroly.
Aleš uhnul pohledem.
Máma chce pomoct, vždyť to nemyslí zle…
Kdy převede ten byt na tebe?
Zaváhal.
Zatím nespěchá. Prý to je jedno, vždyť tady bydlíme.
Martina sevřela okraj stolu, až jí zbělely klouby.
Tak minul další tři měsíce
Milada zůstala stálou návštěvou. Chodila bez ohlášení, kritizovala všechno jak Martina krmí Matýska, jak ho přebaluje, obléká, jak málo větrá. Každá návštěva skončila výčitkami nebo mlčenlivou urážlivostí, když Milada pocítila nevděk. Martina si stěžovala Alešovi a ten vždycky jen pokrčil rameny: Co mám dělat, je to přece máma.
Jednoho večera Martina nevydržela. Když Milada odešla, vytáhla kufr.
Sbalila si věci. Nejdřív svoje. Pak Matýskovy. Plenky, lahvičky, pár oblíbených plyšáků. Aleš stál mezi dveřmi.
Martino, kam jdeš?
K mámě.
Prosím tě, vždyť to je jenom hádka…
Aleši, Martina zapnula zip a zadívala se na muže, buď tvoje máma nebude mít do tohohle bytu přístup, nebo já a Matýsek. Vyber si.
Zůstal stát, díval se na kufr, syna, ženu. A pak si sedl na sedačku a složil hlavu do dlaní.
Martina čekala. Pět, deset, patnáct vteřin.
Aleš se nezvedl.
Objednala taxi a odjela.
Volal druhý den. Pak za dva dny. Pak za týden. Pořád sliboval, že si s mámou promluví, pořád ji prosil, ať se vrátí. Ale klíč nikdy nezabavil a Milada zůstala neomezenou vládkyní bytu, který byl darem.
Za půl roku byl rozvod hotový. Na vymáhání alimentů musela Martina podat žádost u soudu dobrovolně by se Aleš k placení neměl.
Martina žila u své maminky, ve své staré dětské pokoji s květovanou tapetou, co byla stále ta stejná, jako v dětství. Maminka jí pomáhala s Matýskem, byla u něj, když Martina nejdřív chodila do práce na půl úvazku, později na celý. Bylo to těžké, mnohem těžší, než si představovala.
Ale navečer, když Matýsek usínal v její náruči, přitisknutý tvářičkou k jejímu rameni, Martina věděla, že to zvládne. Musí to zvládnout. Kvůli němu.
Když jeho otec nebyl dost silný, aby svou rodinu ochránil.
