Mám pětiletou dceru a jak to bývá, už se mi doma nahromadila spousta jejího oblečení, ze kterého vyrostla. Jsou to téměř nové šatičky, bundy, boty, oblečení oblečené maximálně dvakrát třikrát, protože děti prostě rostou jako z vody. Nejsem z těch, co si schovávají dětské věci na památku. Jednu sobotu jsem si v klidu sedl, vytáhl všechno z její skříně, pečlivě prohlédl každou věc a oddělil to, co bylo pořád jako nové. Hodně věcí jsem rovnou vyhodil flekaté, roztrhané, hodně obnošené. Nikdy bych nikomu nedal na charitu nebo do rodiny nějaký hadr, to je jasné.
Vzpomněl jsem si na neteř dceru mé švagrové. Je jí skoro čtyři, a vždy chodí v hodně obyčejném oblečení, často v tom samém, ne že by na tom byla její rodina finančně špatně, ale švagrová si na oblékání moc nepotrpí. Nic jsem neříkal, prostě jsem nachystal tašku s krásným oblečením šaty, téměř nové soupravy, bundu, kterou má dcera měla dvakrát na sobě, a pár skoro nenošených bot. Opravdu žádné staré nebo opotřebované věci. Všechno jsem vypral, hezky složil a donesl jí to s tím, že říkám:
Eliška už z toho vyrostla, ale vaší Kačence to ještě může posloužit.
Švagrová se v tu chvíli usmála, poděkovala a já měl pocit, že je vše v pořádku. Ale za dva dny jsem začal registrovat zvláštní věci. Tchyně mi napsala zprávu, proč prý se chlubím šatama a dělám, že jsou na tom hůř. Na rodinné sešlosti se na mě manželova sestřenice podívala nějak divně a ani mě pořádně nepozdravila. Nechápal jsem o co jde.
Později jsem zjistil od druhé švagrové, že ta první všude rozhlásila, jak jsem ji ponížil, že jsem jí přivezl zbytky a chtěl ji tím ukázat jako chudou před rodinou, a že se nad ni povyšuju. Prý jsem přijel s velkými taškami jen proto, abych vystavoval, co mám. Když mi to řekli, cítil jsem vztek i smutek, protože jsem to vůbec tak nemyslel.
Situace vygradovala o víkendu na rodinném obědě, když švagrová poznamenala přímo před všemi:
Někteří si myslí, že když dávají nošené oblečení, pomáhají, ale akorát tím ponižují.
V tu chvíli jsem ztuhl. Manžel se na mě podíval, tchyně zmlkla a zbytek rodiny raději dělal, že neslyší. V tu chvíli mi došlo, odkud vítr fouká.
Odpověděl jsem jí klidně, bez křiku, ale rozhodně. Že jsem jí dal jen ty nejlepší věci, že jsem vyhodil vše, co nebylo v dokonalém pořádku, a že pokud jí připadá nedůstojné dostat hezké věci pro malou, příště radši nedám nic. A taky že si nenechám líbit, aby mě dělala před rodinou za špatného člověka, když jsem myslel na jejich dítě.
Od té chvíle se v rodině změnila atmosféra. Švagrová se mnou mluví už jen z povinnosti, tchyně se snaží být nad věcí, ale je vidět, že jí to není příjemné. A já? Mám z toho špatný pocit člověk se snaží udělat něco z dobrého srdce a místo vděku se ocitne ve zbytečném konfliktu, který si nikdy nepřál.
Co byste na to řekli vy?
