– No teda! To snad není pravda!
Lucie v šoku škubla volantem a málem vrazila do auta stojícího vedle její Škodovky. Právě kolem projížděl tmavý SUV, který dobře znala. Jak by taky nepoznala sousedovo auto, když tím autem každý den vozí Lucie své dva kluky do školy?
Jenže vedle Tomáše, kterého by Lucie poznala mezi tisícem, protože se znají už roky, tentokrát neseděla jeho žena, ale úplně cizí blondýna.
Nafouklé rty a trendy čepice Lucii prozradily hodně, i když ne všechno.
– Ty blbče! To snad není možný, fakt! Lucie vyjela z parkoviště za Tomášovým autem a po chvilce přemítání usoudila, že tohle nemůže nechat jen tak.
Správně podle rad načtených v kriminálních románech pustila před sebe nějaké audi a přiřadila se za něj, aby nebyla tak nápadná. Na Tomášův traktor, jak jeho staré, tmavě zelené Volvo sám nazýval, bylo dobře vidět takové auto na sídlišti jen tak někdo nemá.
Auto Tomáš podědil po svém tátovi a nebylo v plánu ho měnit za jiné. Byl na ně citově vázaný O tátu přišel před dvěma roky a stále se s tím nesmířil. Jeho táta ho vychovával sám, co maminka náhle umřela. Lucie znala jejich příběh už z vyprávění byly mu tehdy sotva dva roky, když mamka z ničeho nic upustila vařečku, ztěžka vydechla a u sporáku už zůstala. Malý Tomáš celý den křičel, než dorazil táta z práce a našel svého kluka prostě sedět na zemi, co to stalo.
Táta okamžitě volal pohotovost, ale bylo pozdě. Pro tátu Tomáše to byl direkt jak z boxerského ringu, jak sám rád přirovnával, svět zhasl. Nikdy si na zdraví nestěžovala táta kluka nikomu nedal, i když obě babičky nabízely, že si ho vezmou k sobě, aby to měl jednodušší, každá bydlela přes půl republiky. Ale táta věděl svoje. Cizinou svěřit nechtěl.
– Co budeš dělat, chlape? vyptávala se dávná známá, tetička od mámy. Takový malý dítě potřebuje ženskou ruku! Najdi si ženskou
Táta Tomáše jen krčil rameny. Ale řešení se našlo samo. Paní Marie, důchodkyně z vedlejšího bytu, neměla rodinu, ještě nebyla úplně stará, ráda se malého ujala. Později šel Tomáš do školky a začali žít zase trošku normálně. Táta s ním trávil veškerý čas, žádná jiná žena se v jeho životě už nikdy neobjevila.
Tak se stalo, že paní Marie byla pro Tomáše babička, i když to nebyla pravda, a nikdy ji za hlídání nechtěla platit. Tomáš měl tedy tři babičky dvě skutečné a Marii.
– Proč tolik, Tomíku? divily se učitelky ve školce, když Tomáš na 8. března donášel tři přání.
Mnohé paní učitelky bezděčně vzdychaly po Tomášově tátovi, ale on sám nikdy o jinou známost ani nezavadil. Staral se o firmu a syna.
Tomáš vyrostl, vystudoval gympl, šel na VŠ, radil se s tátou, ale jednou si Lucii postěžoval paní Marii:
– Mě holky moc rády podle všeho nemají.
– To mi tak povídej! A kdo se líbal s Terkou pod mým oknem, co?! smála se Marie.
– Ta mě pustila k vodě. Prý nám něco chybí Ale co? Víš? Já fakt nevím! Co mi chybí?
– Nic ti nechybí. Jsi chytrý, hodný, jen jsi ještě nepotkal tu pravou. Počkej si a rozhlížej se. Ona se někde motá kolem tebe sama.
Měla pravdu. Tichá spolužačka Jana, co Tomášovi půjčovala zápisky, protože on už při škole makal v rodinné firmě, nikdy sama nezačala. Byla jiná než temperamentní holky jako Terka a Tomáš nevěděl, co si počít.
Pomohla Marie. Jednou Jana nesla zápisky, postávala v předsíni, než Marie pochopila:
– Nikdo u něj není, Jani. Je volný.
Zářila štěstím. Večer, když Tomáš přišel pro své věci, Marie mu dala výchovně pohlavek:
– Přestaň té holce motat hlavu!
– Jaké holce? nechápal Tomáš.
– Janičce! Štěstí ti chodí kolem nosu, a ty nic nevidíš!
Svatba byla malá, klidná, i když Tomášův táta by radši slavnost. S Jančinou maminkou, srandovní, ale hodnou ženskou, se delší čas jen oťukával.
Tomášova teta, co přišla o dceru, nesla smrt pořád zle, ale táta udělal, co mohl, aby měl kluk kontakt s babičkou. Až časem si i ona uvědomila, že vnoučka potřebuje.
Roky plynuly, Janča a Tomáš se snažili mít dítě. To nešlo a nešlo, až to začala být posedlost. Pomohla zase babička Marie. Jednou si Tomáše pozvala na čaj:
– Proč tě to tolik trápí? Musíte být v klidu. Možná na to prostě ještě zkrátka nejste připraveni.
– Ale jak?! My jsme oba zdraví, a pořád nic
– Lidi, buďte na sebe hodní a vykašlete se na čísla i tlaky, ono to přijde, když to má přijít.
A byla pravda. Když to oba pustili z hlavy, Jana otěhotněla. Tomáš nevěřil výsledkům ultrazvuku, dokud nezačal vidět malého človíčka na obrazovce.
Jejich první syn byl pořádný kus chlapa, skoro pět kilo. Porod byl náročný, ale Jana po všem prohlásila:
– Ještě přijdu na druhý!
Další holčička, pak ještě jeden synek. Najednou měli doma tři děti a v dvouplusjedničce bylo těsno.
– Postavte dům, je na čase! rozhodl Tomášův táta.
Pozemek našli snadno, ekonomická krize ale stavbu přibrzdila a většinu sil sežrala firma. Do toho přišla paní Marie:
– Vyměňte si byty. Já mám větší, vy potřebujete prostor a sama velký byt už nezvládám. S tátou si vystačíme každý s jedním pokojem. Akorát já aspoň vařím a někdo je doma.
Tak se stalo. Janča se starala o rodinu a Tomáš dřel ve firmě. Zvládla to. Táta bohužel už ne a umřel dřív, než se dočkal čtvrtého vnoučete malého Aleše, pojmenovaného po dědovi.
Život byl jak na houpačce, děti rostly, radosti střídaly starosti, ale rodina držela pospolu.
Janina kamarádka Lucie, tedy já, jsem byla jednou z mála, komu se mohla svěřit. Měly jsme hodně společného, obě jsme měly děti, málo času, podobné starosti i radosti. Manželství se mi taky moc nevedlo. Můj Martin byl fešák, ale ženským neodolal. Já v tom dlouho už neviděla nic divného a utěšovala se, že takoví jsou všichni chlapi. Kluci potřebují tátu, tak jsem dělala, že nic nevidím.
A teď když jsem zahlédla Tomáše s tou blondýnou, hned jsem měla jasno: problém! Janča by to měla vědět.
Tomáš zajel ke kavárně na Letné, známé místo, bývala jsem tam se svým chlapem často. Tamní jazzové večery milujeme. Pomohl dámě vystoupit, šli dovnitř co mám dělat? Mám čekat, sledovat je, nebo uhánět za Janou a otevřít jí oči?
Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň jsem byla odhodlaná.
Co bych tím řešila? Všechno se rozpadne čtyři děti, babička Marie už pár měsíců téměř nevychází, Jančina máma má srdeční obtíže, Tomáš ji několikrát vezl až do Prahy na operaci Co když to nic nebylo? A i kdyby, co tím kdo získá? Moje rodina je už stejně jen na papíře, ale nikdy bych Martinovi neodpustila, kdybych jeho nevěru věděla jistě černé na bílém.
Praštila jsem pěstí do volantu, zalarmovala tím houkající klakson a všichni holubi se zvedli z římsy.
Nakonec jsem nastartovala a odfrčela domů. V duchu jsem Martinovi a náhodným řidičům spílala, utírala potají slzy a rozhodla se: ne, Janě neřeknu nic! Každý má své věci řešit sám. Kdyby mi někdo řekl pravdu do očí, už bych se nikdy nesebrala. A přitom stačí jedno slovo, jedna chyba a všechno je pryč.
Doma mě čekaly děti a chůva, kterou jsem měla už dávno pustit domů, když v tom telefon od Tomáše:
– Ahoj, můžeš přijít s Martinem na naši oslavu výročí svatby? Budeme rádi! ozvalo se vesele ze sluchátka.
Co to má být? Včera jsem ho sledovala s jakousi ženou, dnes jsme zváni na oslavu kulatého výročí, přestože vždy slavili sami. Nečekala jsem to, ale souhlasila jsem samozřejmě.
A nastal den oslavy. Nové šaty, lodičky, vlasy i nehty v pořádku. Martin mě obdivoval:
– Nesmíš být taková zamračená! Až budeme mít výročí my, udělám ti bál století!
No, jasně
Tomáš si fakt dal záležet. Výzdoba by obstála i na zámeckém plese; bílé ubrusy, květiny, svíčky, všechno v Janiných oblíbených barvách modrá a stříbrná. Jana byla v sedmém nebi. Vzala mě za ruku:
– Luci, pojď, potřebujem si opravit make-up!
Na toaletě jsem zahlédla na Janině ruce nové prstýnky zřejmě Tomáš žehlí hříchy. V podchodu narazím na tu samou blondýnu, co byla s Tomášem.
– Vy?! úplně jsem vytřeštila oči.
– Pardon, známe se? pousmála se.
Vypadala teď úplně jinak, seriózní kostýmek, nízké podpatky, úhledně učesaná.
– Co tu děláte? sykla jsem.
– Já? Pracuju tu. usmála se šibalsky. Moje agentura dělá celou tuhle akci, Tomáš nám dal první pořádnou zakázku. Já jsem hlavní organizátorka. Jestli se vám líbí výzdoba, řekněte si! I manžel mi včera pomáhal, už nemůžu lézt po žebříku, když čekáme dítě.
– Vy čekáte dítě? šeptla jsem.
– Jo, teprve chvíli to víme. Máte děti?
– Dva
– A je to těžké?
– Někdy dost Ale zvládnout se to dá! Kdybyste chtěla kontakt na našeho pana doktora, stačí říct. I Jana u něj rodila všechny své.
– Tolik dětí? Fakt? To je hromada štěstí!
– No jasně!
– Jé, už začínají, musím běžet! Vy nejdete?
– Jdu zamumlala jsem.
Vešla jsem k Janě a tentokrát se usmála úplně, přes celé srdce.
– Jani, co se loudáš? Tam tě ženich čeká! Pojď už, celý sál čeká jen na tebe!
Celý večer jsem si uvědomovala, jak málo někdy stačí a široko daleko je po radosti. Jedno slovo, jeden omyl, jeden špatný úsudek a všechno je v háji. Ta moje možná chyba mohla stát radosti všech, krásný sváteční večer, i šťastné oči babičky Marie, která teď křičí Hořkýýý! nejhlasitěji z celé sálu, nebo nadšené básničky čtyř dětí Janči a Tomáše.
– Chybička pronesla jsem a dopila sekt až do dna. Pak jsem se otočila na Martina: Hele, je u nás hořko, nebo sladko?
– Zatím furt trochu hořko, Luci!
