Libuško, ty ses snad zbláznila na starý kolena! Vnoučata ti chodí do školy a tys usmyslela svatbu? taková slova jsem slyšel od své sestry, když jsem jí oznámil, že se budu ženit.
Jenže na co čekat? Za týden si s Tondou řekneme ano, a bylo na čase to sestře říct. Samozřejmě že na slavnost nepřijede, bydlíme každý na opačném konci republiky. A ani neplánujeme žádný velký raut s výkřiky Hoř, hoř!, to už ve svých šedesáti opravdu netoužíme. Jen si potichu skočíme dát podpis na úřad a pak posedíme v klidu sami dva.
Mohli jsme to celé klidně oželet, ale Tonda trval na svém. Je to kavalír jak má být: vždy mi otevře dveře od domu, najde čas mi pomoci do kabátu, pomůže, když vystupuju z auta. Prostě bez razítka v občance žít nechce. Pravil mi: Nejsem už žádný kluk, chci opravdový vztah. A pro mě je Tonda vlastně takový můj kluk, i když už má šedé vlasy. V práci ho mají v úctě, říkají mu zásadně pane Antoníne. Tam je vážný, přísný, ale jak mě potká, vypadá, jako by mu ubýlo čtyřicet let. Chytí mě do náruče a začne mě točit na ulici. Já sice mám radost, ale je mi trochu trapně. Říkám: Lidi na nás koukají, budou se smát. On jen pokrčí rameny: Jaký lidi? Já vidím jen tebe! Když jsme spolu, mám pocit, že na světě jsme opravdu jen my dva.
Ale mám i sestru, té jsem musel všechno říct. Bál jsem se, že mě Táňa odsoudí, stejně jako to dělají druzí, ale moc jsem toužil po její podpoře. Nakonec jsem se sebral a zavolal jí.
Libuško natáhla hlas, když slyšela, že se chystám podruhé do chomoutu. Teprve rok uplynul, cos pochovala Vítka, a už sis našla náhradu! Tušil jsem, že ji tím zaskočím, ale že jí bude vadit zrovna můj zesnulý muž, to mě nenapadlo.
Tánino, chápu to, skočil jsem jí do řeči. Ale kdo určuje tyhle lhůty? Řekni mi číslo za jak dlouho je povoleno být znovu šťastný, abych nedostal výčitky?
Sestře to chvíli šrotovalo v hlavě:
No, asi by se na oko mělo počkat aspoň pět let.
Takže mám Tondovi říct: promiň, vrať se za pět let, teď musím držet smutek?
Táňa mlčela.
A co by to změnilo? pokračoval jsem. Myslíš, že i za pět let nás nikdo neodsoudí? Vždycky se najde někdo, kdo si rád zadrbe. Upřímně, je mi to fuk. Ale na tobě mi záleží, a pokud trváš, svatbu klidně odvolám.
Víš co, já za to nechci být zodpovědná, klidně si to udělejte hned! Ale věz, že ti nerozumím a nepodporuju tě. Jsi svá, ale že právě na stáří úplně ztratíš rozum, to jsem nečekala. Měj trochu soudnosti, vydrž aspoň ještě rok.
Jenže já nedala pokoj.
Ty pořád: počkej rok. A co když máme s Tondou už jen rok života, co potom?
Sestra si utřela nos.
Dělej, co myslíš. Chápu, že každý chce být šťastný Ale vždyť tys žil(a) krásný život
Zasmál jsem se.
Tánino, ty to myslíš vážně? Ty sis celou dobu myslela, že jsem byl(a) šťastný(á)? Možná jsem to taky bral(a) do poslední doby. Ale teprve teď jsem pochopil(a), že jsem vlastně byl(a) robot na práci. Netušil(a) jsem, že život může být radostí!
Vítek byl hodný muž. Vychovali jsme dvě dcery, pět vnoučat. Pořád mi vtloukal, že nejdůležitější je rodina. Nikdy jsem se nehádal(a). Nejdřív jsme dřeli pro rodinu, pak pro rodiny dětí, pak kvůli vnoučatům. Když dnes rekapituluji, byl to nekonečný běh za pohodou, bez pauzy na oběd. Když se starší dcera vdávala, už jsme měli chatu, ale Vítek usoudil, že potřebujeme větší hospodářství pro vnoučata.
Pronajali jsme si hektar pole a nasadili jsme si kříž, který jsme táhli roky. Vítek pořídil dobytek, pořád se musel krmit a starat. Před půlnocí jsme nikdy nešli spát a v pět ráno už jsme byli na nohou. Celý rok na chatě, do města jen občas pro věci. Kamarádky na mě volali, chlubily se: jedna byla s vnučkou u moře, druhá s mužem v divadle. Já? Já byla ráda, že dojedu do marketu!
Někdy jsme byli několik dnů bez chleba, protože zvířata nám svazovala ruce i nohy. Jedinou motivací bylo, že děti a vnoučata jsou syté. Díky našemu hospodářství si starší dcera koupila auto, mladší si udělala nový pokoj. Takže ta dřina nebyla nadarmo. Když mě jednou navštívila dlouholetá kamarádka, řekla:
Libuško, já tě nejdřív nepoznala. Myslela jsem, že tu načerpáváš vzduch. A ty jsi přitom sotva živá! Proč se tak ničíš?
No jak jinak? Dětem musím pomáhat, odvětil(a) jsem.
Děti už jsou dospělé, poradí si. A ty bys měla konečně začít žít pro sebe.
Tehdy jsem nechápal(a), co to znamená žít pro sebe. Ale teď už vím! Spím, jak chci, zajdu si do obchodu, do kina, do bazénu, na běžky. Nikomu tím neškodím. Dětem nic nechybí, vnoučata mají vše potřebné. A hlavně poprvé vidím svět jinýma očima.
Dřív mě na chatě štvaly opadané listy, protože to byl samý nepořádek. Teď mě ty listy těší. Jdu parkem, přišlápnu je a raduji se jako malé dítě. Naučil(a) jsem se mít rád(a) déšť, hlavně protože už nemusím honit kozy pod střechu, stačí sedět v kavárně a dívat se z okna. Teprve teď jsem si všiml(a) krásy mraků, západů slunce, pohody na sněhu. Došlo mi, jak je ten náš městys vlastně pěkný! A to mi ukázal právě Tonda.
Po smrti manžela jsem byla jako v deliriu. Stalo se to nečekaně: Vítek dostal infarkt a umřel dřív, než dorazila rychlá. Děti všechno rychle prodaly, hospodářství, chatu, a dovezly mě zpátky do města. První dny jsem nevěděl(a), co se sebou. Budil(a) jsem se ve 4 ráno, bloumal(a) po bytě a přemýšlel(a), co vlastně mám dělat.
A pak se v mém životě objevil Tonda. Pamatuju si, jak mě poprvé vzal na procházku. Byl to soused a známý mého zetě, pomáhal právě s převážením věcí. Nejprve prý neměl žádné úmysly, jak se mi později přiznal prostě mě litoval, viděl, jak jsem zlomený(á), věděl, že potřebuju zvednout náladu a nakopnout. Vzali jsme se za ruce, došli do parku, sedli si na lavičku, koupil mi zmrzlinu a navrhl, ať jdeme nakrmit kachny. Vždyť já chovala na chatě kachny ale neměl(a) jsem za celý život čas si je jen tak prohlédnout. Ony jsou totiž strašně roztomilé, když chytají pečivo!
Nevěřila bych, že člověk může jen tak stát a koukat na kachny, přiznal(a) jsem. Svý jsem nakrmil(a) a padal(a) dál, ale teďka jen stojím a pozoruji.
Tonda se usmál, vzal mě za ruku a řekl: Počkej, ještě ti toho tolik chci ukázat! Jako by ses znovu narodil(a)!
A měl pravdu. Každý den jsem objevoval(a) svět jako malé dítě, že minulý život mi připadal čím dál víc jako těžký sen. Ani už nevím, kdy přesně jsem si poprvé uvědomil(a), že Tonda a vše okolo je opravdové, že bez toho už dál nechci.
Dcery moje vztah s Tondou nesly dobře. Vyčítaly mi, že zrazuji vzpomínku na jejich otce. Mrzelo mě to, měla jsem pocit viny. Zato Tondovy děti byly šťastné, říkaly, že teď mají jistotu, že jejich táta je v dobrých rukou. Zůstávala mi už jen sestra, a s tou jsem váhala do poslední chvíle.
A kdy teda ta svatba? ptala se Táňa.
Tento pátek.
Nevím, co ti na to říct. Tak přeju hodně štěstí na starý kolena, rozloučila se chladně.
V pátek jsme s Tondou nakoupili, oblékli se svátečně, zavolali taxi a vyrazili na úřad. Když jsme vystoupili, zůstala jsem stát úžasem: před radnicí stáli moje dcery s manžely a vnoučaty, Tondovy děti s rodinami a hlavně moje sestra! Táňa držela náruč bílých růží a s úsměvem plakala.
Tánino! Vážně jsi kvůli mně přijela? nevěřil(a) jsem.
Musím přece vidět, komu tě dávám, zasmála se.
Ukázalo se, že se domluvili a zamluvili místo v kavárně.
Nedávno jsme s Tondou oslavili první výročí. Už je to člověk z rodiny. A mně pořád přijde až neuvěřitelné, že tohle se děje mně: jsem tak nestydatě šťastný(á), až mám strach, aby mi to někdo nezakřikl.
