Lovec snů
Zase?! Simona, Simčo! Probuď se! Vzbudí ty malé! Drž ji! Lucie sklouzla z postele a zatřásla svou sestrou. Kdy už se zklidní
Sofie se zmítá v posteli a její sténání, dlouhé a smutné, plní pokoj, až má člověk chuť se otočit, jestli za ním někdo nestojí.
Skoro jako ze špatného hororu! Simona si stáhla peřinu, ještě s očima dokořán přešla ke Sofiině posteli.
Přikryla ji svou dekou, lehla si vedle ní a jemně ji obejmula, zatímco tiše zpívala:
Hajinkej, hajinkej, andílku můj nejmilejší na kraji neusínej
Ale Lucie! To nepomůže, ta holka úplně hoří! Vzbuď mamku!
Lucie chvíli rozpačitě přešlapuje, pak si povzdechne a nakonec jde do pokoje rodičů. Co jí zbývá? Stejně je Sofie dítě jako všechny ostatní. A máma by jim nikdy neodpustila, kdyby něco zatajily.
V ložnici je ticho. Lucie natáhne ruku nad kolébku malého Ondry, která stojí hned u postele rodičů, a pohladí po rameni maminku Janu.
Mami?
Janiny oči, stejně hnědé jako Lucčiny, se otevřou hned, jako by ani nespala. Její teplá ruka položí dlaň na prsty holčičky.
Co se děje, lásko?
Sofii je zle! Má horečku, úplně se třese!
Ondra tiše zakňoural a Jana začíná stejně jako Simona:
Hajinkej, hajinkej
Její prsty uchopí Lucčino úzké zápěstí a přitáhnou její ruku k Ondrovi.
Pohoupej ho chvíli, ať se neprobudí. Já jdu
Bez zjevné bolesti v zádech, která ji po včerejším úklidu na žebříku tak trápila, Jana chodí opatrně na špičkách ke dívčímu pokoji, soustředíc se do temnoty spícího domu.
Dům je její pýcha. Kolikrát už slyšela, že se stavbou nikdy nedojdou konce, že by jim bylo líp v bytě
Příbuzní krčili rameny a neváhali jim vpálit:
Proč vám taková vila? Vždyť jste přece bezdětní!
Janu zamrazilo u srdce a sklopila hlavu, jako by jí někdo tvrdě připomínal, že není matkou a nemá na štěstí nárok. Nemáš dítě? Tak na svět nehleď vzhůru, nechej si své sny!
Kolikrát ji objímal Karel, když se po rozhovoru s matkou či tetičkami vracela domů podrážděná a utrápená, a divil se, jak přesně zapadá její tvář do důlku na jeho rameni. Jakoby k sobě patřili bez kompromisů, a nic lidského před sebou neschovávali.
Nevšímej si jich! Nemají tušení, jak žiješ!
Mají pravdu, Karle. Když nebudou děti
Počkáme a uvidíme! syčel Karel zlostí na ty, kteří mohli Janě ublížit, a sliboval jí, že pro její sen udělá všechno.
Zdálo se, že v okolí Prahy je možné všechno, když máš peníze. Ale klinika za klinikou, vždy stejné rozpažené ruce lékařů:
Nejsme kouzelníci!
A opět Jana schovávala oči teď už i před manželem, nevěděla, jak říct, co už dávno brala jako fakt. Když však Karel začal stavět dům, našla v sobě odvahu:
Se mnou to nepůjde, Karle Miluju tě, víš to, ale dítě ti dát nedokážu. Měl bys mít rodinu. Podám žádost o rozvod.
To tě ani nenapadne! Karel rozzlobeně postavil sklenku horkého čaje na stůl, přitom si popálil prsty a zasyčel. Jani! Přestaň! Můžeš být ráda, že jsem jen obyčejný chlap, co neumí být diplomat. A stejně tě nikam nepustím! Kdo ti řekl, že tě jen tak nechám? Jsi má!
Já? Jana překvapeně zvedla hlavu a zapomněla brečet.
Ty! Je jen málo lidí, které potřebuju. A děti? Když budou fajn, když ne je to osud. Ne všichni mají být rodiče.
Tenhle rozhovor jí klid nepřinesl. Muž je teď mladý, teď to neřeší pak ale začne litovat Ale Karel trval na svém. Čekal na ni dlouho.
Pro Janu nebylo manželství s Karlem první.
Poprvé se vdávala v devatenácti chtěla utéct z dohledu matky. S Lydií Novotnou, matkou Jany, neměly nikdy jednoduchý vztah. Někdy jí Lýdie rozmazlovala a hrdě vyprávěla, jaká je to úžasná dcera. Jindy po ní štěkala:
Kde jsem přišla k takovému zklamání? Janičko! Někdy jsi génius, jindy co to v té hlavě máš, holka?!
Kdyby Jana uměla odpovědět, udělala by to už dávno. Jen vždy sklopila oči a mlčela, přemýšlela, jak milovat matku, která křičí.
Na otázku, zda matku miluje, by odpověděla bez přemýšlení: Samozřejmě! Jak by nemohla? Ale čím byla starší, tím lépe chápala, že ani diplom, kariéra, ani přátelé nezaručují otevřenost a lásku.
Jednoho dne, týden před svatbou, když matka pohrdla svatebními šaty, se Jana zeptala:
Proč mě nemáš ráda, mami? Co je se mnou špatně?
Neříkej hlouposti!
Všechno dělám špatně Nikdy nepochválíš
Až něco budeš dělat správně, bude dobře! Jani nech mě být, vdávej se, když chceš, ale já ti výběr neschvaluju! Buď ráda, že jsem ti nikdy nenutila svou vůli! Až budeš mít děti, pochopíš sama, jak těžké je dítě milovat. Učila jsem tě, jak to šlo, když byl syn, bylo by to jiné
Tehdy Jana zjišťuje, že rodiče chtěli syna a její narození je příliš nenadchlo.
No to je středověk! rozčilovala se v parku. Syn je víc než dcera? Nesmysl! Já své děti rozdělovat nebudu. Doufám
Svatba byla nádherná, ale nesmyslná. V pevném korzetu svatebních šatů se málem dusila, matka vzdychala rozplývajíc se úžasem:
Jste krásná dvojice, Lucie! Jsi šťastná?
Odpovědět jednoznačně nemohla souhlasila pohledem, hledala kamarádku, aby jí pomohla uvolnit šaty, ale bála se si stěžovat, aby matka neměla ještě jednou pravdu. Ten den si náladu pokazit nechtěla.
Manželství skončilo do roka a půl. Když měl manžel zjistit, že o dítě přišla, sbalil kufr a odešel. Byt, zakoupený rodiči před svatbou, osiřel. Lydia řídila, když Janu vezla z nemocnice domů, a monotónně žvatlala:
Pronajmeme byt, dcero. A ty se k nám vrátíš. Dost bylo, začnou ti hledat nějakého pořádného ženicha. Neměla sis vybírat sama.
Jana mlčela. S otcem si však tajně domluvila peníze, bydlení sama v garsonce a zákaz matce, aby se do jejích záležitostí pletla.
Rozhodl jsem tak.
Tentokrát ho matka překonat nechala. O půl roku později, když začala Jana pracovat, matka zašeptala otci:
Nech jí ty peníze, ať je má schované
Jana vystudovala, získala povýšení, ale osobní život stagnoval. Vzhled ji nezradil, ale chyběla jiskra radost žití, kterou ji osud upřel po komplikacích po předčasném porodu jí lékaři oznámili, že potomky nikdy mít nebude.
Pomalu ji opouštěla radost, a okolí si toho všimlo.
Co je s tou dívkou, Lydo? řekla Janina teta Olga, sestra matky.
Vždyť je to jen socha. Musíme něco dělat!
Jana nevěděla o těch rozhovorech. Nechala se však vytáhnout na grilování, kde tety braly i různé mladíky
Jednou ji do rodiny dovezl mladý taxikář Martin synovcova kolegyně. Když už toho měla toho rozverného popíjení dost, vyběhla v bílé kožíšce, otevřela jeho zadní dveře a spustila:
Jedeme do města, prosím.
Martina udivila, ale ač měl vypadat jako někdo ne pro ni, nakonec ji ten večer svezl. Když zjistila, že v kožíšku nemá peněženku, omluvila se:
Počkejte chvilku, hned pro peníze vběhnu.
Martin mávl rukou:
V pořádku! Úsměv místo zaplacení stačí.
Když seběhla s hotovostí, už tam nestál. Nechápala, proč ji osud obdařil takovou zvláštní příhodou.
Matka jí později vyčinila za neúctu k rodině. Otec překvapivě jen poznamenal, že měla dát vědět, aby zbytečně neměla rodina paniku.
Martin se objevil ráno před domem a Jana, spěchající do práce, se už nedivila, když ji viděla jeho dobře známé auto.
Nastup si!
Jana byla vyšší postavy a Martin nižší, o to víc mu připadala vtipná. A když ji zval dopředu, nezastavil ji, aby si přezula boty na nízký podpatek.
Tak začalo jejich chození.
Jana se bála zamilovat. Ona, dcera filologa a podnikatele, a taxikář? Věděla, že rodina souhlas neprojeví. Ale Martin vyzařoval něco klidného, vřelého, díky čemuž se rozhodla – vztah zkusit, ať matka řekne cokoliv.
A ta také pověděla své.
Zříkám se tě, Lucie! Jestli se vdáš za toho kluka…
Ale Jana poprvé v životě přesně věděla, co chce.
Problémy řekla hned:
Nebudeme mít asi nikdy děti, rozumíš?
A co? Lidi tvoří rodinu kvůli dětem? Já tě mám rád, Jani. I kdybys nikdy neměla potomka.
To je teď
To je navždy. Jsem chlap, co drží slovo.
Vzali se na radnici, svatební hostinu měli u Martinovy rodiny v jihočeské vesnici. Janini rodiče dorazili jen na konci, otec suše pogratuloval, matka raději nedorazila.
Martinova maminka, paní Marie, ji přijala, byť spolu měly spoustu rozdílných zvyků.
Vypadáš hladově… Ládovat tě budem! Neumí-li sama vařit, Ládík (Ládínek) tě naučí, jako jsem já jeho
Sedět v cizí kuchyni a povídat si s Martinovou maminkou byl pro Janu zážitek. Dům byl naplněný teplem, které vyzařoval Martin i jeho rodiče. Bylo jasné, zda ji přijali rodinný recept na nejlepší jahodovou marmeládu už jí svěřili, protože: Martin jinak doma jíst nebude!
Jakmile Marie zjistila o Janině neplodnosti, poklepala jí na rameno:
Holka, tak to je pech… Ale podívej, já jsem taky nebyla u rodičů zrozená přijali mě z útulku. Největší štěstí! Možná je i pro vás někde v útulku dítě, které bude vaše…
Janě trvalo, než uvěřila, ale nakonec svým tchánům důvěřovala víc než matce.
Dům na okraji Prahy rostl, Karel podnikal a pomáhal i Janin otec. Jana rozjela kariéru právničky (zaměřenou na nemovitosti), ale začala uvažovat, že adoptují dítě.
Školu pro pěstouny dokončili a hned přišel telefon z OSPOD. Marie zavolala:
Máte děti! Tři! Novákovi vedle z vesnice skončili špatně, matka napsala, že se o děti nestará, úřady je odebraly. Holky jsou zlaté! Škoda, kdyby byly v děcáku… Nepřemýšlejte dlouho!
Karel jen kývnul a za hodinu byli na cestě.
Tak se Jana stala mámou tří dětí v jediném dni.
Sedmiletá Simona a šestiletá Lucie byly opatrné, ale brzy řekly:
Neboj se, ty jsi hodná.
Dvouletý Tomáš začal Janu hned nazývat mama a od té doby byla jeho stínem. Vztah, který je pojil, byl silný ovšem příbuzní to nechápali:
Proč tři děti a ještě adopce! Jak je vám vůbec dali!?
Mami, jsem právnička…
Jednou Jana zvýšila hlas:
Vždycky jsem žila podle tebe, mami! Teď už ne.
Lucie, Simona, Tomáš zabydleli dům smíchem a radostí, Jana pracovala už jen z domova. Víc myslela na rodinu, děti i na to, že klid, který v domě panuje, nikdy neměla.
Těhotenství objevila pozdě, když už byla unavená a Karel jí sám řekl:
Jedeš k doktorovi! Teď hned!
Marie poznamenala:
Poslouchej muže! Ať ti doktor potvrdí, co já už vím…
A když doktor sdělil, že čeká dítě, Jana nevěřila.
To není možné!
Ale je, tady je ultrazvuk…
Malý Ondra se narodil v zimě dům s dětmi byl najednou plný ještě víc smíchu i starostí.
Simona a Lucie to vzaly jako samozřejmost někdo z nás je víc, někdo míň, hlavně pomoci mámě!
Ale Tomáš žárlil. Chtěl mámu jen pro sebe.
Tomášku, vždyť tě mám ráda pořád stejně…
Stálo to úsilí přesvědčit ho, že máma není něčí, ale všech.
Když se v rodině objevila brzy další holčička, Sofie, všechno se změnilo.
Byla dcerou Janiny sestřenice Anety, která po svatbě odešla žít na Moravu. S Janou se moc nestýkaly. Jednou v noci volá matka:
Jani! Aneta Její muž… Zabil ji! A dítě je teď sirotek! Komu bude potřeba dcera vraha?! Ani nevím, kde Sofie je!
Mami, vydrž, zjistím to.
Teta Olga zareagovala pohotově:
Uvidím, dám vědět.
Zjistily, kde je Sofie a okamžitě pro ni jeli do Brna.
Dostat ji domů však nebylo snadné. Sotva se Sofie ocitla mezi novými sestrami, byla plachá, vystrašená a Janě trvalo týdny ji uklidnit:
Sofinko, jsi doma! Tohle je tvůj domov. Nikdo ti neublíží!
Ale nepomáhalo to. Po nocích se Sofie budila s křikem.
Jednou se přímo zeptala:
Přijde máma?
Až později pochopila, že máma už nepřijde.
Už není, zlatíčko… řekla Jana poprvé pravdu.
Kupodivu se Sofie uklidnila a přitulila se k Janě i starším sestrám.
Ale zlé sny neodcházely…
Simona i Lucie se snažily: hračky, sponečky do vlasů, bundičku. Vše nezabíralo.
Pomohl Tomáš. Dostal od babičky Marie knihu o indiánech. Když ji ukázal v noci sestrám, usmál se:
Uděláme lovce snů! Chytí její noční můry!
Holky se pustily do práce: objednaly mamince bavlnky, korálky, s babičkou Marie sehnaly peříčka… Celé odpoledne byly zabrané do tvoření. Tomáš ke každé korálce říkal: modrá je Sofiina, červená moje, žlutá Simonina, bílá Luckčina…
Sofii neřekli nic.
I tu noc se Sofie probouzí s pláčem, a poprvé Jana cítí, jak k ní dítě samo vztahuje ruce:
Neodevzdávej mě!
Nikdy, zlatíčko!
I tátovi?
Až pak si Jana uvědomila, že Sofie byla patrně svědkem tragédie.
Jana svolá Karla, první dávají studený obklad, dávají Sofii pít, čekají na pohotovost. Dětský pláč, péče, úleva. Když odcházejí lékaři, usmívají se:
Nemá úraz, to jsme rádi! Volně dýchejte…
Jana přespí v dětském pokoji.
Ráno Lucie sedí u Sofiiny postele a šeptá:
Mami, podívej! Lovec snů! Vyrobili jsme ho. Sofii už nebudou děsit noční můry…
Kdepak. Vy už jste jí dávno jedním lovcem snů…
Jakto?
Ty, Simona, Tomáš, tatínek, já Babička, když tu spí… Kolikpak vás je? Dost!
Když pro někoho děláš dobro, chráníš jeho sny a klid.
Sofii měkké dětské ruce drží kolem dokola… A Jana pošle polibek na dětské čelo.
Z kuchyně slýchá dětský smích, Marie s Lydií se hádají o vaření, Tomášek běží oznamovat, že na plotně bublá polévka. A v krabici na stole pípá malý kuřátko babičky přivezly dětem další radost.
Jana se na to všechno dívá a usměje se. Vše je, jak má být. Dům je plný lidí, rodina pohromadě. Všichni doma.
Jestli někdo chybí? Možná… Ukáže čas.
