Co? odpověděla Vlasta chladně, jako by jí nevadila ani zimní bouře.
Jak to co? Co mám dělat?
Alespoň vyskoč z auta, podívej se, jestli ještě dýchá.
Zhluboka jsem se nadechl. Dvořákovo dvorku pustil prázdný, noc šířila vůni spálených papírů a těžký, železný puch taková vůně by se daly přirovnat k čichu strachu. Pomalu jsem otevřel dveře a aniž bych vystoupil, naklonil jsem se pod autem, abych podíval pod podvozek. A tam to byl: malý šedý balíček, třásl se, ale oči měl otevřené.
Žije, Vlasta. Žije Co budu dělat?
Co tedy? Vezmi ho do veterinární nemocnice. Tam už i tak jedeš. Tak pojď, pospěš!
Opatrně jsem vyhrabal kočku neprotestovala, jen ležela, těžce dýchala. Položil jsem ji na zadní sedačku do krabice na boty, která ležela na podlaze. A vyrazili jsme.
Klinika byla asi půl hodiny dál. Obvykle. Ale ne ten den. Ten den byl totiž takový, který člověk nezapomene; půl hodiny se táhly jako věčnost.
U zavazadlového prostoru už ležel pes. Starý kříženec, který přežil vlakové výhry. Svými sousedy ze sasonových chat jsem byl požádán, abych ho dovezl do nemocnice uspat ho humánně, nechte ho už nepřicházet, řekli. Šel to s ním, byl to krotký tulák, nikoho to neobtěžovalo, ale litovali ho. Vzal jsem ho. Tak nějak automaticky.
A teď i tahle kočka.
Rozjížděl jsem se po silnici jako šílený, zatímco mi v hlavě běhalo:
Jaký je to den? Jaký je to život?
V klinice jsem byl překvapen, že nebyl žádný front. Vrazil jsem se dovnitř s krabicí, jako bych nesl těhotnou manželku na porod doktor okamžitě převzal zvíře a zanesl ho do vyšetřovací místnosti.
Co s ním? Jak je? zvolal jsem u dveří.
Hned uděláme rentgen přikývla asistentka. Vypadá to, že nic závažného není, ale musíme si být jisti.
Patnáct minut. Věčnost. Hodiny se mi zdály, jako by si dělaly legraci a zastavily. Kroužil jsem se dokola, zíral na strop, okna, plakáty s britskými a mezinárodními kočkami, hlavně na Maine Coony
Mezitím uvnitř něco šustilo. Nešlo jen o obavu byl to stud a vina. Nepozoroval jsem to. Neměl jsem rychle odjet. Hodně věcí mohlo dopadnout jinak. Ona malá, bezbranná, v tu chvíli se objeví na silnici já jsem se právě snažil najít, kde je vyjetí z kliniky. A to je všechno. Jeden okamžik. Jedna rozhodující kliknutí a už stojím s hrbečkem v krku a prosím sám sebe: Jen přežij. Jen to spravím
Nakonec vyšla doktorka.
Musíme operovat
A pak mi přišlo na mysl pes je stále v autě!
Vrátil jsem se. Ticho. Neškytel. Nepohnul se. Stiskl jsem tlačítko zavazadlový prostor se pomalu otevřel.
Dvě děsivé oči se na mě podívaly ze stínu. Žil.
Hej řekl jsem tiše. Omlouvám se brzy to vyřešíme.
Znovu jsem vyrazil na kliniku. Chytil jsem doktorku přísnou, suchou ženu.
Je tu ještě jeden pes. V zadním zavazadí. Vlak ho srazil, zadní nohy
Už nás volali kvůli uspatování Říkali, že nemá šanci.
Zastavil jsem se, nedokázal jsem dokončit větu. Žena zůstala nepohnutá. Pouze tiše popadla kabát, nasadila si plášť a šla se mnou.
Otevřeli jsme zavazadlový prostor. Podívala se na psa, pak na mě. Její oči prošly jako rentgenový paprsek.
Vy jste šílený? Kdo řekl, že ho musíme uspat? Ano, nohy se mu nehojí. Ale může žít. Přijeli jsme s takovýma už. Přiveďte ho dovnitř.
Znovu jsem přikývl. Nesouhlasil jsem. Doktorka řekla: Bude žít. To stačilo.
Večer jsem dorazil domů. Vlasta se otočila od sporáku:
Co je s tebou, Šimon?
Beze slova jsem vešel do pokoje, vytáhl starou knihu, mezi listy jsem schoval peníze. Sen. Motorka. Už to nehraje roli.
Šimon?! Co se děje?
Budou žít! vykřikl jsem. Oba!
Kdo? Zbláznil ses?
Vysvětlím později!
Zadrželi jsme je. Kočka se jmenovala Míca. Pes se jmenoval Brok. Všechno jsme přežili společně: infuze, bezesné noci, rehabilitaci.
Vlasta pak jen tiše řekla:
Když jsou už tady, vyřešíme to.
A vyřešila. S láskou krmila Mícu, ošetřovala Broka. Společně jsme plakali, když Míca poprvé šla po svých. Smáli jsme se, když Brok v kolečkovém křesle svištěl po dvoře.
Už uplynulo pět let. Nejsou to jen domácí mazlíčci. Jsou to rodina.
Dnes, když jsem přišel domů, vůně čerstvých koláčů mě přivítala. Vlasta mě obejmula zezadu, pevně, a začala třást.
Co se stalo? zeptala se.
Budeme bohatí zašeptala a položila ruku na břicho.
Zpočátku jsem nechápal. Pak pochopil.
Mám čtyřicet let. Ona má třiatřicet. Zkoušeli jsme to dlouho. Už jsme skoro vzdali. Téměř. A pak nám řekla podivná žena:
Budete mít tři děti. Dvě od přírody. Jedna od Boha. Za dobrotu. Za trpělivost. Cesta bude těžká, ale světla.
Míca spala svinutá u plyšového králíka na okenním parapetu. Brok, už starý, přisedl k nám, přitiskl se ke mně a hluboce vydechl.
Tehdy jsem nevěřil. Teď věřím.
Protože jednou jsme řekli: Ano životu. A život nám odpověděl: Ano.
