Lidé spatřili vyčerpaného koně: neměl dost síly ani na to, aby vstal
Zamilovaný pár se pomalu prodíral hustou vysokou trávou kolem řeky Berounky. Nikam nespěchali, drželi se za ruce a občas si vyměnili ten zasněný pohled, který umí mít jen ti, co mají hlavu v oblacích. Právě díky té zaslepené spokojenosti přehlédli cosi, co leželo v trávě o pár metrů dál.
Dívka náhle vykřikla a nadskočila hrůzou, až ji sandál málem sklouzl z nohy. Chlapec se okamžitě postavil před ni jako osobní obrněnec, ačkoliv jim reálně žádné nebezpečí nehrozilo.
V trávě, mezi bodláky a chrastím, ležel kůň.
Respektive něco, co kdysi koně připomínalo. Teď to vypadalo spíš jako kostra přehozená koženým přehozem než jako opravdové zvíře.
Suchá, napjatá kůže těsně obepínala vystouplá žebra. Člověk měl skoro pocit, že ještě pár dní a kosti ven vykouknou samy. Po celém těle byly zaschlé strupy, a kolem nich dotěrně poletovaly mouchy, které, jak známo, mají na podobné atrakce talent.
Pohled na koně byl tak ponurý, že člověka polila vlna odporu.
“Chudák zvíře!” vykřikla dívka, která se jmenovala Kačka.
Její pronikavý hlas vyplašil dokonce i žábu v nedalekém rákosí. Všechno na okamžik ztichlo, až člověku zatrnulo.
Náhle se tělo koně sotva znatelně pohnulo.
V tu ránu jim oběma vstaly chlupy na krku a krev se převalila někde u kotníků.
Za zlomek vteřiny rozřízl krajinu sborový výkřik hrůzy.
Utíkali pryč, a to tempem, za které by se nemusel stydět ani vítěz Velké Pardubické. Zastavili až na vesnické polňačce, kde těžce oddychovali a pokoušeli se nabrat dech i rozum.
Samozřejmě je žádná polomrtvá kobyla nepronásledovala.
Přes počáteční paniku na ně začala pomalu dorážet zvědavost.
“To zvíře… žije,” šeptla ohromeně Kačka.
“Žije, ale vypadá hůř než starý koberec,” prohodil poněkud temně Honza, její partner.
“Ale hýblo se… Možná tam něco uvnitř ještě žije a právě ho požírá!” otřásla se dívka odporem.
Na výzvědy musel ovšem logicky jít Honza. Kačka hrdinně čekala na bezpečí cesty. Na nějaké drásání živočišného masa neměla ani pomyšlení.
Honza se neochotně vydal zpátky, prošel trávou a zjistil, že v okolí není ani náznak predátora. Kůň, nebo tedy to, co z něj zbylo, byl skutečně naživu.
Jak se Honza přiblížil, kůň neznatelně otočil hlavu a slabě si odfrkl, jako by chtěl říct “co vás sem čerti nesou?”.
Bylo jasné, že každý pohyb dává zvířeti pekelně zabrat. Břicho se mu ale přeci jen sem tam zvedlo dýchal. Oči neklidně přivřené, zorničku zakrývala podivná červená blanka. Spodní pysk visel, nohy i ocas nehybné. Jedině uši se občas zachvěly mohl za to asi větřík, nebo si kůň přece jen něco vnímal.
Kobyla působila naprosto zničeně. Jako by se držela života už jen setrvačností a síla jí došla. Honza chvíli dumal, jak se vůbec na tomhle místě vzala, ale okolní tráva nebyla ani slehnutá, takže ležela na místě už notně dlouho.
Honza shrnul všechno Kačce včetně detailů, které by si raději nechal pro sebe.
“Ale to je jedno, jak se tam dostala!” mávla rukou Kačka. “A co s tím máme dělat? Vypadá, že umře každou chvílí. Já vůbec nevím, kdo v okolí rozumí koním…”
Honzu napadlo, že ve vedlejší vsi u Vranovic mají pár koní. Občas tam jezdí děti z okolí na projížďky.
Dostat se na majitele nebylo nijak těžké, ačkoliv na začátku rodina na druhém konci telefonu byla z vyprávění mladého páru dost popletená. Ale nakonec slíbili, že přijedou co nejrychleji.
Za chvíli už se od cesty zvedl oblak prachu a přijel pick-up s vozíkem na koně.
Kačka s Honzou mávali jak na pouti, aby je majitelé zahlédli. U auta vystoupil manželský pár paní Jitka a pan Tomáš , přičemž výraz, jaký nasadili při pohledu na zubožené zvíře, by nevykouzlili ani herci v brněnském divadle.
Že by kůň vstal vlastními silami a vydal se do přívěsu, o tom si mohli nechat jen zdát. Museli doufat, že vůbec přežije cestu do stáje.
Přenést byť i téměř bezvládného, ale přesto těžkého koně, nezvládli ve čtyřech. Honza upaloval zpátky do vesnice pro posily.
Za chvíli už se kolem koně shromáždila skoro celá pánská část vesnice. Opatrně kuli plachtu pod zvíře, čapli každý za roh a zvolali “hop”. Kůň v šoku protočil oči a slabě trhnul kopytem.
Na víc už mu síla nezbyla.
Pohled na zvíře, které je tak slabé, že ani nevstane, by rozplakal i účetní z finančáku. Ale nakonec ji šetrně dostali do přívěsu. Dveře zapadly a vůz se rozjel vstříc stáji a naději na lepší život.
Ve stáji už čekali sousedé i volaný veterinář.
Kobyla byla z přívěsu vyložena s nejvyšší opatrností, aby se nerozpadla na prach. Zatímco se veterinář, pan Miroslav, pustil do práce bral vzorky, šahal na klouby, nasazoval kapačku a píchal vitamíny , dorazila i policejní hlídka. Ta si zapisovala udání kvůli týrání zvířete a brala výpovědi všech svědků. Rovnou ale dali najevo, že chytit původního majitele je v českých podmínkách úkol spíše teoretický.
Záchranáři pomohli kobylu umístit do prázdného boxu. Byla tak hubená, že i veterinář obezřetně poznamenal, že šance nejsou velké, ale zkusit se má všechno.
Hlavní problém byl, že kůň sotva něco snědl a pil jen s velkým přemlouváním. Příčinou bylo vážné kožní onemocnění zážitkem se stal svrab, svedený do maximálního výkonu. Po těle se tvořily puchýřky, které praskaly a měnily se v tvrdé strupy. Všechno to neskutečně svědilo, kůň si kůži dřel, až do masa. Strach a bolest vyhnaly zvířeti chuť k jídlu a tak se z kdysi silného koně stal živý věšák na kosti.
Navrch k tomu měla kobyla obří třetí víčko nateklé rudé puchýře kolem oka. Veterinář uvažoval o nádoru, což by znamenalo operaci ovšem až zvíře zesílí.
Ani zuby na tom nebyly lépe, některé chtěly ven okamžitě pod fatální pohrůžkou.
Během několika týdnů tak proměnili stáj v polní lazaret. Veterinář tam byl častěji než doma. Parazity nakonec vyhnali a s rankami už se tělo začalo vypořádávat. Zuby opravili tak, že kůň konečně začal aspoň trochu jíst.
První dny ale znamenaly kapačku, podávání pití dudlíkem jako pro hříbě a hlavně trpělivost zvíře skoro nevědělo, co se děje, a netvářilo se, že by o svět okolo příliš stálo. Ale noví majitelé byli nekompromisní a obstarávali koně jako miminko.
Po nocích ji kontrolovali, narovnávali kapačku, hlídali dech. Později začala kobyla rozeznávat známé hlasy, natahovala se po lidské ruce čenichem a občas sebou cukla, když jí veterinář bručel nad uchem.
Vidění zůstalo mizerné po stáji ji vodily zvuky a důvěra v lidské ruce. Přesto pomalu sílila. Po čase se dokázala sama obrátit, či zvednout hlavu a chvíli ji udržet nad podlahou.
Hlavní potíž ovšem zůstala nohy neposlouchaly, stát prostě nešlo.
To zvíře děsilo. Bylo zvyklé na rychlost a volnost, ale nohy ty patřily jako by už někomu jinému. Veterinář krčil rameny. “Dlouhé týdny bez pohybu. Ty svaly prostě musíme rozpumpovat.”
K tomu však bylo nutné kobylo podepírat a vlastně jí simulovat každý druhý krok. Vážila ale pořád dost s kvalitním krmením a péčí už zhubla jen o chlup méně. Aby vůbec stáli, bylo zapotřebí osm chlapů.
Majitelé ušili z deky a šponovky provizorní závěs, ve kterém visela jako pytel brambor, jenže ven ji museli tahat ručně. Dobrá zpráva byla, že se do jejího osudu zapojili všichni sousedé z okolní vsi každý večer přicházely nové pomocné ruce.
Ze začátku jí rovnali nohy, ale postupně zvíře pochopilo, k čemu jsou končetiny vlastně určené. Po pár dnech už je začala zvedat sama neohrabaně, pomalu, ale přece.
Všichni sice odpadali únavou, ale nikdo se nevzdal.
Měsíce šly a stál se zázrak. Kůň se konečně postavil a pak už i rozcházel.
Nikdo ji nenutil napřed pár kroků před stáj, pak se zase vrátila lehnout. Ale kobylce už ponorka lezla na nervy. S chutí nasávala čerstvou trávu a snila o pastvinách.
Zanedlouho veterinář rozhodl, že může konečně na operaci oka. Slepé a bolavé třetí víčko stejně zavíralo celý výhled.
Znovu ji transportovali do veterinární ordinace v Plzni. Chirurg odebral nemocné tkáně bolest přišla, ale zvíře stejně užasle koukalo kolem sebe. Obrysy lidí, stáje i výběhu, které dřív byly jen mžitky, teď viděla jasně.
Po operaci ještě přibyly oční kapky, ale všechno nesla trpělivě. Byla překvapivě vděčná, klidná někdo by řekl, že rozuměla každému slovu, co u ní lidi mluvili.
Když byla dost silná, začali ji pouštět do výběhu ke zbytku koní tam se okamžitě zkamarádila nejen s babičkou klisnou, ale zvládla zkrotit i rozjíveného hřebečka.
Uplynuly měsíce. Nikdo by dnes v té spokojené kobylce nepoznal seschlou trosku, kterou kdysi Kačka s Honzou našli. Její boky jsou kulaté, srst se leskne, snad jen pomalé pohyby a pár lysých míst na zadku připomínají, čím musela projít.
Majitel s výcvikem nespěchal, ale postupem času začala kobyla sama netrpělivě přešlapovat, když viděla v sedle ostatní.
Jednoho dne, když už se na to atmosféra krutě ptala, ji Tomáš osedlal. Kobyla se rozradostnila, hlasitě zaržála a i když jí původně majitel přišel těžký, na stížnosti nebyl prostor.
Vyjeli spolu na pole, kde udělali menší okruh. V ten moment byla kobyla asi nejšťastnější v celých Čechách.
Navzdory bolesti, strachu a zoufalství měla nyní kolem sebe lidi, kteří ji skutečně milovali a kůň dobře věděl, že tentokrát už ho nikdo nikdy neopustí.
