Nedávno jsem si pořídila byt v Praze a celou cestu tramvají mi v hlavě bubnovalo, jak brzy oznámím tuhle zvláštní, téměř neuvěřitelnou novinu rodině rodičům a sestře jménem Dobromila. Ale když jsem jim to pověděla, stáli jen tiše mezi stíny na stěnách, jako by mé slovo bylo pouhou ozvěnou. Pražské byty jsou jako sny drahé a mlžné proto jsem roky střádala každou korunu, zapisovala si částky na papírky, které jsem pak nechávala unášet větrem podzimního Hradčanského náměstí. Už mě unavovalo stěhování kufry s knihami přes Astru do Nuslí, nevyzpytatelní pronajímatelé, kteří se v noci měnili v loutky bez obličeje. Proto jsem si zamluvila hypotéku, abych měla vlastní střechu nad hlavou, i když to znamenalo, že nebudu moci posílat domů ty samé šustící bankovky jako dřív.
Téměř pět let jsem platila Dobromile plnou výši školného na Masarykově univerzitě a posílala jí kapesné, aniž bych na cokoli čekala zpátky. Rodina drží pohromadě to jsem opakovala večer co večer nad rozsvíceným oknem Malostranského bytu. Když pak přišli poprvé do mého nového domova, vlastně si mysleli, že je to zase jeden z těch bezejmenných podnájmů pod Petrskou věží. A když jsem mezi hltáním knedlíků prohlásila, že tentokrát je byt skutečně můj, dívali se stranou na vykachlíkované obklady, hovořili o počasí a zapomněli mi blahopřát.
Když jsem jim pak vysvětlila, že kvůli splácení úvěru omezím dosavadní podporu, propadli se do hlubokého rozčilení, které rezonovalo bytem jako hrané loutkové divadlo z Mariánských Lázní. Obvinili mě z lakomství, prý jsem svým rozhodnutím rozbila jejich dlouhodobé plány jako starý hrnek na čaj. Maminka se smutně usmála, řekla, že teď budou muset sáhnout na úspory určené pro studia Dobromily. Mezitím mi sestra připomněla, že jsem jí kdysi slíbila nový chytrý telefon, ačkoli moje finanční situace připomínala rozestavěný Karlův most za deště. V tu chvíli mě zasáhla zvláštní vzpomínka že se u mě doma objevovali či mi volali pouze tehdy, když odněkud potřebovali peníze, nikdy však ne proto, aby se zeptali, zda si opravdu přeju něco jiného než být jejich finančním bankomatem s teplým čajem.
Seděla jsem v křesle, obklopená pohyblivými stíny vlastní rodiny, a místo rezignace mě prostoupila zvláštní, snová nejistota. Přemýšlela jsem, kdy mě přestali vnímat jako milovanou dceru a sestru, a kdy se ze mne stala jen studna bezedných korun českých. Nebylo to tak vždy? Myšlenky mi pluly hlavou jako lodě na Vltavě u Štvanice a já měla v srdci zvláštní směs melancholie a poraženého údivu nad skutečnou povahou rodinných vazeb.
