Letos si moře nemůžeme dovolit, řekl můj manžel a odjel na služební cestu. A o den později jsem uviděla jeho fotku z pláže v objetí s mojí sestrou.
Markéto, už toho nech! Jsi chytrá ženská, účetní! Spočítej si to sama. Vidíš ty čísla. Leasing na auto sežere třicet tisíc, hypotéka čtyřicet, oprava střechy na chatě u mamky dalších dvacet měsíčně, jestli to nepřekryjeme, barák shnije. Jaké moře, jaké Seychely? Nedá se to zvládnout.
Aleš se procházel po naší malé kuchyni, nervózně mával rukama. Otevíral a zavíral skříňky, cinkal nádobím, nalil vodu do sklenice a zase ji vylil. Ani mi nepohlédl do očí, uhýbal mému pohledu, jako bych byla berní úřednice.
Seděla jsem u stolu, nahrbená, s očima upřenýma na otevřenou stránku cestovní kanceláře na notebooku. Obrazovka lákala tyrkysovou vodou, bílým pískem a palmami, sklánějícími se nad bungalovy. Nebyl to jen obrázek. Byla to moje sen. Sen, který mě držel při životě poslední tři roky, jako se tonoucí drží stébla.
Aleši, řekla jsem tlumeně s chvějícím se hlasem. Vždyť jsem šetřila. Nepoužila jsem jediný svůj bonus. Nosila jsem si obědy z domova. Po nocích uzavírala účty třem s.r.o., když jsi spal. Na samostatném spořicím účtu mám sto tisíc korun. To stačí. Spočítala jsem to. Auto počká, a chatka u tvé mámy se za dva týdny taky nezboří krytina není tak špatná. My potřebujeme odpočinek. Na pořádné dovolené jsme nebyli pět let! Od té doby, co platíme hypotéku. Jsi podrážděný, vybuchuješ kvůli blbostem. Já jsem na pokraji zhroucení, mám tik v oku. Potřebujeme být spolu, připomenout si, že jsme manželé, ne splátkoví sousedé.
Nejde jen o peníze! vybuchl a hrníček zacinkal o podšálek. V práci máme průšvih! Předání stavby! Generální dodavatel šílí. Šéf mě nepustí! Nemůžu jen tak zmizet k moři, když hoří termíny! Vyhodí mě a po dovolené i hypotéce!
Ale minulý týden jsi říkal, že máte volno, že stavbu předali, ne?
Situace se změnila! Zadavatel chce změny! Předělávky! Markéto, konec diskuze. Tento rok žádné moře. O prodlouženém víkendu zajedeme na chatu k mámě, pomůžeme na zahradě, opravíme skleník, opečeme buřty. Vzduch, příroda, les. Co ti na tom vadí?
Já nechci na chatu k tvojí mámě zašeptala jsem, když mi slzy pálily oči. Tam neodpočinu, dělám druhou směnu. Pleju, kopu, vařím pro celou tvoji rodinu. Já chci k moři. Ležet a nic nedělat.
Každý něco chce! udeřil pěstí do stolu. Jsi sobecká! Jen ty a tvoje přání! Já bych rád, ale mám služební cestu. Do Ostravy. Na dva týdny. Prověřit stavby. Šéf to nařídil. Takže seď doma a nebrač. A mimochodem, potřebuju něco z tvého dovoleného fondu. Na letenky a hotel.
Proč? překvapená jsem se zarazila. Vždyť služební cesty platí firma.
Proplatí to později, až přivezu paragony. Teď musím platit sám. Hotel je drahý, čtyřhvězdičkový, reprezentace, jednání s klienty Nebudu přece před generálním ředitelem jíst instantní polévky.
Kolik?
Dvě stě tisíc.
Dvě stě tisíc? lapala jsem po dechu. Aleši, to jsou dvě třetiny mých úspor! To jsou mé peníze na dovolenou!
Vrátím ti všechno! Firma mi to pokryje, do koruny. Navíc diety. Nevěříš vlastnímu manželovi?
Díval se na mě tak ukřivděně, že mi bylo trapně.
Vždyť jede pracovat. Kvůli nám. A já tady se svým snem o pláži…
Převedla jsem mu peníze. Dvě stě tisíc korun. Třesoucíma se prsty jsem klikla na Odeslat.
Věřila jsem mu. Byli jsme spolu deset let. Byl mým zázemím, oporou. Tvrdší, spořivý, ano ale spolehlivý. Nikdy mě nezradil.
Druhý den odjel.
Pomáhala jsem mu balit kufr.
Nezlob se, Maruško! řekl vesele, přehazoval si kabát. Voněl drahou kolínskou Dior Sauvage, co jsem mu koupila k Vánocům, když jsem na sobě šetřila. Budu volat, znám Ostravu tam bývá signál špatný, samé stavby, ty víš. Tak když to bude padat, nediv se.
Opatruj se, zavázala jsem mu šálu. Teď tam může být ještě chladno.
Vzal jsem si termoprádlo.
A proč máš v kufru plavky a kraťasy? zarazila jsem se, když jsem postřehla plážové šortky.
Na chvilku zaváhal, ale hned pokračoval:
V hotelu je bazén. A sauna. Večer se tam s kolegy prohřejeme po stavbě.
Dávalo to smysl. Přikývla jsem.
A on odešel. S velkým šedým kufrem na kolečkách, odvážejícím mé peníze i mou dovolenou.
Dveře zaklaply. V bytě nastalo ticho.
Zůstala jsem sama, v dusném, zaprášeném městě. Jaro bylo jen v kalendáři, venku břečka.
Do práce jsem chodila jako robot. Večer jsem doma ohřívala večeři a koukala na seriály o krásném životě.
Bylo mi strašně prázdno.
Rozhodla jsem se zavolat sestře, Lucii.
Lucka byla můj pravý opak. Já černovlasá, klidná, domácí typ, účetní. Ona plavovlasá, modelka, influencerka, pořád někde na cestách, na večírcích, v nových vztazích. Je o pět let mladší, ale chová se, jako by jí bylo sedmnáct.
Nebyla jsem si s ní nikdy moc blízká (jiné světy), ale krev není voda. Měla jsem jí ráda, často jsem jí podpírala finančně, když studovala, vysekávala z průšvihů.
Zadala jsem její číslo.
Uživatel je dočasně nedostupný nebo mimo dosah sítě.
Divné. Lucka je vždycky online, žije na sociálních sítích. Každých pět minut storíčko: Salát na večeři, V taxíku, Nová rtěnka.
Podívala jsem se do jejího profilu. Poslední post týden starý (přesně v den Alešova odjezdu).
Foto růžového kufru, titulek: Chystám se na dovolenou snů! Hádejte kam? Je tam horko! Tajná mise! #Trip #Sen #TajnaCesta
No jo, zase někam zdrhla. Třeba ji někdo pozval do Dubaje.
Uběhl týden.
Aleš volal zřídka. Jednou za dva dny. Mám moc práce, porady, mizerný signál.
Zněl zvláštně. Veselý, rozechvělý, vůbec ne unavený. A v pozadí šum. Ne kancelář, ne ticho staveniště. Spíš takové příjemné, rytmické šššš.
To je šum vln?
A hudba. Tlumená, do rytmu. Že by salsa nebo rumba?
Aleši, co je to za hudbu? Kde jsi?
Ale, rádio v autě! Jedeme na stavbu, řidič dal nějakou latinu!
A ten šum?
To je vítr! Tady je to samý průvan, to jsi nezažila! Dobře, Markét, musím skončit, signál vypadává!
Píp, píp.
V pátek večer jsem nemohla spát. Cosik mi sžíralo duši.
Seděla jsem v kuchyni s hrnkem studeného čaje a bezmyšlenkovitě sjížděla feed na Instagramu (přes VPN, samozřejmě).
Dětské fotky, kočky, dovolené spolužaček Nuda.
A pak
Oznámení nahoře na obrazovce. Lucie Bartošová vás označila na fotografii.
Srdce mi poskočilo. Lucka? Je naživu?
Klikla jsem na zvoneček.
Fotka se načítala pomalu.
Nejdřív modrá obloha.
Pak tyrkysová voda.
Bílý písek.
A pak dvě postavy.
Pláž. Ta samá, kterou znám z katalogů – Maledivy. Poznala jsem tu ohnutou palmu, molo. Hotel Paradise Island, měla jsem ho najetý nazpaměť.
V popředí na pruhovaném lehátku leží Lucka. Skoro nic na sobě, sluneční brýle, koktejl v ruce s deštníčkem, nádherně opálená, zářící.
A hned vedle ní
Objímá ji chlap s chlupatou rukou s hodinkami Casio (ty jsem mu koupila před pěti lety) Aleš.
Můj manžel Aleš.
Který je údajně v Ostravě a v troskách stavby zachraňuje firmu.
Směje se tak, jak na mě už roky ne. Široký, zamilovaný úsměv, pohled nasyceného kocoura.
Popisek: Štěstí miluje ticho Ale nemůžu se nepodělit! Můj miláček mi dělá pohádku! Můj tygr! Můj hrdina! Děkuji za ráj! #Maledivy #Laska #MujMuz #Dovča #SisPromiňNePromiň
A označila mě. Přímo na tvář Aleše.
Náhoda? Ne.
Chtěla mě dorazit. Ukázat mi: Vyhrála jsem. Jsem lepší, mladší, krásnější. Platíš nám mejdan.
Dívala jsem se na displej, až se mi zatemnilo před očima a svět se rozplynul.
Můj manžel.
A moje sestra.
Za moje peníze.
Za těch dvě stě tisíc (plusem asi další půjčka, Maledivy nejsou zadarmo), které jsem tři roky po troškách dávala stranou. Odmítala sobě i nové punčochy.
Sebrali mi sen. Sebrali mi život.
Ty si odpočinek nezasloužíš, zůstaň doma.
Jsi sobec!
Peníze nejsou.
Slova Aleše mi zněla v hlavě jako posměšný smích. Lhal mi do očí, a přitom už plánoval, jak bude Lucky mazat krém na záda.
Začala jsem se třást. Nejprve jemně, pak zimnicí.
Běžela jsem do koupelny, zvracela.
Opláchla se studenou vodou.
V zrcadle se mi dívala do očí žena s šedou tváří, červenýma očima a vráskami u úst. Teta.
A tam Lucka. Mladá, pružná, bezstarostná.
Jasně. Proč by měl chtít mě? S mými povinnostmi, hypotékou, chatou. S Lucií je zábava. A Markéta platí.
Vrátila jsem se k notebooku. Ruce se mi třásly, ale hlava byla náhle chladná a jasná.
Udělala jsem screenshot. Ještě jeden. Uložila fotku.
Nahrála video z obrazovky, projela Luckyn profil (byly tam další storíčka: šampaňské v business class, čísla na lůžku s labutěmi z ručníků, Aleš ji nese na rukou do vody).
Pak jsem šla do internetbankingu.
Zkontrolovala účty.
Leasing na auto (Škoda Kodiaq, jeho pýcha) byl napsán na mě. Zbytek zbýval 800 tisíc. On jen posílal peníze, ale dlužník jsem byla já.
Hypotéka společná, hlavní dlužník on, já ručitel.
Karta, na kterou jsem mu poslala 200 tisíc, zůstala prázdná. Peníze šly cestovce Fischer.
Seděla jsem ve tmě a potichu brečela.
Uvnitř mě skončila ta hodná Markéta, která věřila v rodinu a lásku.
Nastoupila jiná. Chladná. Racionální. Odmítavá.
Ráno jsem se probudila jako nový člověk.
Už žádné slzy. Jen temná nenávist. A chuť vrátit úder.
Oni jsou v ráji, pijí mojito za moje peníze. Smějí se mi. Dav není mamut.
Dobrá.
Zařídím jim takový ráj, že i na rovníku zmrznou.
Aleš zapomněl na jednu věc. Důležitou.
Plná plná moc na auto.
Sepsal ji na mě minulý rok před služebkou do Brna pro jistotu, kdyby byla potřeba pojistka, technická, nebo nedejbože prodat, když budeme potřebovat peníze. Do roku 2025. S právem prodat.
Jeho všechno byl Kodiaq. Upravoval ho, leštil.
Oblékla jsem si kostým, lodičky, červenou rtěnku (Luckyn styl, pro zlost).
Vzala dokumenty: velký techničák, OTP, plnou moc, rezervní klíč.
Zajela jsem do AAA Auto, kde pracuje bývalý spolužák Honza.
Ahoj, Honzo. Potřebuju akutně prodat Kodiaqa.
Markéto! Parádní vůz. Aleš to ví? Vždyť tím žije!
Aleš odmlčela jsem se. Aleš letěl na Maledivy. Hraje poker, potřebuje cash, průšvihy.
Honza kulil oči.
Dobře, rychlý výkup, hotovost dnes. Cena bude trochu pod trhem, však víš.
Je mi to jedno. Dnes peníze na ruku.
Dáme 1,2 milionu.
Dohoda.
Za dvě hodiny jsem odjížděla s tlustou obálkou. 1 200 000 korun.
Jela jsem do banky. Doplatila leasing (800 tisíc). Brala potvrzení o splacení.
Zbylých 400 tisíc jsem dala na tajný spořák, otevřený na moje dívčí příjmení, ke kterému Aleš neměl přístup.
Pak jsem jela domů.
Objednala dodávku.
Sbalila Alešovy věci. Komplet. Od obleků až po trenky. Rybářské pruty, PlayStation, notebook, oblíbený hrnek.
Do krabic. Kurýr se ptal: Kam vezem?
Kostelec u Hořic, č. p. 33, Věra Novotná. (moje tchyně).
Ať si ho maminka užije. Chtěl přírodu.
Pak jsem zavolala zámečníka.
Chci nové zámky. Hned. Dám za to, co řeknete.
Byli vám tu zloději?
Spíš krysy.
Pak finální třešnička.
Znala jsem heslo k jeho mailu (bylo moje datum narození, klasika).
Našla jsem potvrzení reservace u Fischera. Voucher, letenky, hotel Paradise Island Resort & Spa.
Zavolala jsem recepci (anglicky zvládám, překládám smlouvy).
Good afternoon. I am Mrs. Marketa Dvorakova, company accountant. I have to inform you that my husband Mr. Ales Novak, staying in bungalow 105, paid for the accommodation with a corporate card which has now been canceled as fraudulent. According to Interpol investigation the payment will be stopped in an hour. I advise you to evict them to avoid legal problems.
Manager v telefonu ztuhl.
This is serious! We will check immediately!
And tell them: “End of the free ride. Markéta.”
Za hodinu mi přišlo hlášení z banky: Zamítnutá platba 2 000 dolarů. (Hotel zkusil bloknout další úhradu).
Po hodině volal Aleš.
Nevzala jsem to.
Volala Lucka.
Nevzala jsem to.
Pak začaly chodit zprávy.
Aleš: Markéto, co se děje?! Karta nefunguje! Vyhánějí nás z pokoje! Chtějí cash! Proboha, nemáme!
Aleš: Prober se, je tu +40! Lucka brečí!
Lucka: Markétko, to není, jak si myslíš! Jen jsme se potkali na dovolené! Nenocovali jsme spolu! Prosím, neposílej nás semestr! Nemáme na transfer! Zemřem tu!
Aleš: Kdo ti dovolil prodat Kodiaqa?! To je moje auto! Zbláznila ses?! Já tě zažaluju!
Četla jsem a smála se hystericky.
Náhoda, nebylo to, jak si myslíš v jednom bungalovu?
Poslala jsem jim screenshot z Luckyných stories.
Popisek: Štěstí miluje ticho. Užijte si ho. A klidně pěšky do Ostravy. Auto prodáno s plnou mocí, peníze na rodinné potřeby (můj stres). Věci máte u maminky. Zámky vyměněny. Právník čeká. Sbohem.
Aleš se vrátil po třech dnech.
Musel si půjčit na letenku od známých (všem v práci namluvil, že je v Ostravě, byli hodně překvapení). Hotel jej držel v hale, dokud nesehnal převod.
Přijel domů, spálený do puchýřů, bez peněz.
Bušil na dveře.
Otevři! Je to taky můj byt! Uvidíš, já tě zničím!
Je to společný byt, vyřiď si to u soudu, řekla jsem přes bezpečnostní dveře. Tvá polovina je splátka hypotéky. Ale bydlet tu nebudeš. Podala jsem návrh na soupis majetku (trošku jsem si vymyslela, ale soused strážník Michal stál zády v uniformě).
Odejdi, Aleši, řekl Michal. Nezlob. Nebo tě zavřu na patnáct dní.
Aleš chvíli kopal do dveří, pak zmizel.
Rozvod byl hlučný a špinavý.
Auto se pokoušel získat zpět. Hádal se, že jsem ho připravila o vlastní majetek.
Soudkyně koukla do papírů:
Plná moc je platná? Ano. S právem prodeje? Jistě. Peníze šly na splacení leasingu? Ano. Zbytek?
Šel na rodinné výdaje potraviny, energie, léky. Ze stresu jsem dostala nervový kolaps.
Neprokázal opak.
Sestra se mnou nekomunikuje.
Rodiče (mamka zhroucená, táta málem infarkt) se snažili nás sblížit.
Markét, vždyť je to Lucka! Je mladá, blbá! Nevěděla, co dělá! Aleš ji svedl! Odpusť jí! Oni se rozešli, trpí!
Nemám sestru, řekla jsem. Ta Lucka, co jsem znala, umřela. Toho člověka neznám.
Lucka Aleše hned po příletu odkopla. Chudáka bez auta a bytu nechci. Už má nový úlovek, postuje z Dubaje. Bůh jí odpusť.
A já
Vzala jsem 200 tisíc, co jsem uspořila (on už je stejně nedostal), plus 400 tisíc z auta.
A koupila si zájezd.
Na Maledivy. Do stejného hotelu, dokonce do lepšího bungalovu, s vlastním bazénem.
Sama.
Teď sedím na lehátku a piju Piňa Coladu. Dívám se na tyrkysové moře.
Opravdu léčí.
Nadechuji se svobody. Jsem bohatá (čtyři sta tisíc je hezký základ) a už nikdy nedopustím, aby mi někdo říkal, co si zasloužím.
Zasloužím si všechno.
Život mě naučil, že štěstí a úcta k sobě samé jsou v našich rukou. Nenejte druhým rozhodovat, kolik radosti vám patří vy víte nejlépe, kolik si jí zasloužíte.
